„Sympatie publika k Aleně Hron a k jejímu způsobu řízení orchestru navázaly přesně tam, kde loni v říjnu vyvrcholily.“

„Flétnistka Klára Mach Jasenčáková vtělila Bachově koncertu osobní pečeť ženské hravosti, jemnosti, ale i energie prostupující všemi oddíly skladby.“

„Pro pardubický orchestr muselo jít od prvních zkoušek Rautavaarovy kompozice o zajímavé vybočení z jeho běžného repertoárového zaměření, ale výsledek by zajisté obstál i před náročnými příznivci hudební moderny.“

Změna programu jest vyhrazena, bývalo dříve vytištěno na plakátech a vstupenkách. Čas od času se něco takového přihodí i v dnešní době a týká se to ponejvíce interpretů, kteří se nemohou dlouho předem ohlášeného programu zúčastnit. Komorní filharmonie Pardubice řízená Alenou Hron si s absencí klavíristy Karla Košárka na svých říjnových koncertech poradila velmi přijatelným způsobem, přičemž skvělou náhradu našla ve svých řadách.

Místo prvotřídního českého pianisty se ve dvou abonentních večerech, pořádaných v tomto týdnu v Sukově síni Domu hudby, stala sólistkou první flétnistka domácího orchestru Klára Mach Jasenčáková a změna nástroje se pochopitelně odrazila i v programové skladbě. Jana Václava Huga Voříška nahradil jeden z Bachových synů a Bohuslava Martinů ikonická postava finské hudby. Název večera Podzimní zahrada hudby korigován být nemusel a všechno nakonec nabralo dimenze, na něž by asi původně vůbec nebylo bývalo došlo. Jednak ještě více vstoupil do popředí dámský prvek, reprezentovaný sólistkou Mach Jasenčákovou a dirigentkou Alenou Hron, a kromě něj zaujala prezentace děl hned dvou finských autorů, zcela odlišných a přesto vyznívajících coby pozdrav z dalekého evropského severu. Inu, všechno špatné bývá k něčemu dobré…

Pro rozehrání se posloužila hráčům Komorní filharmonie Pardubice Předehra k opeře Zahradnice z lásky (La finta giardiniera), K. 196 Wolfganga Amadea Mozarta. Samozřejmě byla nazkoušena na výbornou a samozřejmě se dobře poslouchala. Pardubičtí by ji zřejmě mohli hrát i bez not, důvěrně ji znají a posluchači vždy jen očekávají, jak se s touhle průzračnou muzikou orchestr pomazlí. Dirigentce Aleně Hron přičtěme k dobru striktní oddělení úvodní energické části s klidnějším středem předehry i jeho opětné napojení na jiskrnou linku. Jestliže loni v říjnu sklidila šéfdirigentka českobudějovické Jihočeské filharmonie na východě Čech velké uznání a ovace, i tentokrát bylo od počátku jasné, že ze svého elánu pranic neztratila a sympatie publika k jejímu způsobu řízení orchestru navázaly přesně tam, kde loni vyvrcholily.

Vzápětí přišla se svou flétnou na pódium druhá hlavní – a stejně dobře připravená – dáma večera. V Komorní filharmonii působí Klára Mach Jasenčáková od loňského ledna a velmi rychle se vypracovala mezi přední členy tělesa. Tedy mezi ty, kteří odvádějí nejen kus poctivé práce uprostřed orchestru, ale zároveň jsou schopni zaujmout pozici sólisty. Aktuální výzvu přijala mladá interpretka se vší zodpovědností a technicky náročnému kousku, jímž Koncert pro flétnu d moll, Wq 22 Carla Philippa Emanuela Bacha bezpochyby je, vtělila osobní pečeť ženské hravosti, jemnosti, ale i energie prostupující všemi oddíly skladby. Její suverénní výkon byl naprosto odzbrojující a obešel se bez jediného zaváhání. Ano, v melodicky nádherných pasážích druhé věty (ocenit je nutno i skvostnou hru sekce prvních houslí) bylo možno zaznamenat docházení dechu – ale na straně publika. A to ještě přítomné čekal strhující vír finální části, kdy už se ruce návštěvníků chystaly k dlouhému aplausu. Nádhera a jednoznačný sukces. Na sólistce bylo patrné, že na takovouto chvíli čekala, ale vychutnávala si ji s patřičným klidem a pokorou.

Po přestávce ostrý střih. Z baroka k pozdnímu romantismu a na sever. Impromptus pro smyčce, op. 5 Jeana Sibelia přímo vybízí k melancholickému zasnění a ponoru do obrázků kouzelné přírody plné lesů a jezer. Autorovo rané dílko vychází z jeho předchozí úspěšné tvorby pro sólový klavír a možná se mu připisuje víc, než tvůrce zamýšlel, každopádně působí i na ploše pouhých šesti minut velkolepě. Aleně Hron se i v tomto případě podařilo při řízení orchestru perfektně vystihnout kontrast mezi elegicky rozmáchle zadumanou úvodní částí a uvolněně vyznívajícím waltzem, jenž na ni bezprostředně navazuje. Tempa dirigentky byla přesná, i když se mohlo zdát, že k nim přistupuje neokázale a jaksi utlumeně, možná že zcela adekvátně podlehla náladě podmanivého celku. Ovšemže i to ocenili návštěvníci vřelým potleskem.

Einojuhani Rautavaara napsal Podzimní zahrady (Syksyn puutarhat) na objednávku Skotského komorního orchestru, v jehož provedení také skladba poprvé zazněla v roce 1999 na londýnském festivalu BBC Proms. Jde tedy o dílo z oblasti soudobé hudby, programní a zároveň naplněné atmosférickou náladou plnou mystiky a impresí, nacházejících příznačnou zvukovou odezvu v autorově hře s tóny a dynamikou. Směrem k posluchači vyniká půlhodinová kompozice sdělností a celkovou vlídností, základní orientace je mu předestřena a pak už záleží na jeho vlastních představách. Pro pardubický orchestr muselo jít od prvních zkoušek o zajímavé vybočení z jeho běžného repertoárového zaměření, ale výsledek, podtržený citlivým a empatickým přístupem Aleny Hron, by zajisté obstál i před náročnými příznivci hudební moderny. 

V pardubickém hledišti se opět hmatatelně vyjevovala spokojenost. Ač s řadou změn, dopadlo to pro všechny dobře. Paní dirigentka zde bude i nadále vřele vítána, další členka orchestru se představila jako bravurní sólistka a publikum prokázalo schopnost vnímat a přijmout náročnou soudobou skladbu. Byl to příjemný koncert.