PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Na závěrečný koncert takovéto velkolepé, oslavné vokálně-instrumentální dílo patří.“

„Výsledkem pořadatelského úsilí jsou nezapomenutelné programy, ale čím dál víc i pomyslné investice do budoucnosti.“

„Hostování zahraničních orchestrů je určitě jednou z výkladních skříní Pražského jara.“

Smetanovou síní burácí zvuk vydávaný více než třemi stovkami hudebníků. Vrcholí první část Symfonie tisíců, půlhodinové fortissimo vzývající Ducha Stvořitele. Když už se zdá, že provedení nejde dál stupňovat, přichází poslední akord, aby ukázal, že lze… Osmdesáté Pražské jaro uzavírá třetí červnový den kompozice, ke které se jen těžko dá najít rovnocenný protějšek. A podlahou i tělem každého posluchače jako základ té zvukové masy rezonuje mohutný hluboký tón varhanního pedálu… Zážitek nemající téměř obdoby. Fotografie ze zákulisí nicméně nabízejí i trochu jiný, racionálnější pohled na festival.

„Mahler Semjona Byčkova byl romanticky rozevlátý, dramatický úderný, citově roztoužený a lyricky mihotavý.“

„Orchestr podezdil hřímající sbor pečlivě vyhraným ústředním tématem, čímž hudebně zkonkrétnil verbální sdělení díla a podpořil jeho rytmickou složku.“

„Na Plachetkův přesvědčivý výkon plynule navázal americký basista David Leigh, který si svým temným hlasem vystřihl pěvecky skvělá a výrazově jímavě zalomená sóla.“

Ohlušující masa vokálních sól, burácejících žesťů, romanticky exponovaných smyčců a téměř kultických sborů za doprovodu filozofického mysticismu a nábožné exaltovanosti. Tyto a další vjemy pohltily posluchače během pondělního mahlerovského galavečera, v němž dospěl osmdesátý ročník Pražského jara ke svému uměleckému a dramaturgickému vrcholu. Osmá symfonie Gustava Mahlera zazněla 2. června ve Smetanově síni pod taktovkou Semjona Byčkova v plné síle, bez výrazového kompromisu či zapření mahlerovského maximalismu.

„Haštal Hapka výborne odhadol päťminútový priestor, nesnažil sa toho doňho vtesnať príliš veľa, dobre si rozmyslel, čo naozaj potrebuje zdieľať.“

„Awakening totiž pri všetkej svojej rozmanitosti pôsobí celistvo, ukotvene, až rozvážne. Autor akoby už mal nad zdieľaným obsahom, hoci dosť osobným, istý nadhľad.“

„Pre tunajších skladateľov a skladateľky predstavuje spolupráca s ansámblom týchto kvalít nenahraditeľnú príležitosť.“

Ensemble Modern zahájil v piatok 30. mája svoju trojročnú rezidenciu na pražskojarnom víkende Prague Offspring. Špičkový ansámbel so sídlom vo Frankfurte priniesol na festival virtuozitu, neopočúvanú zvukovosť, úprimný záujem a mnoho invencie: a to v dielach svetových skladateľských ikon, ale aj mladých českých (a slovenských) autorov a autorky.

„Mladý dirigent zvolil Divertimento Leonarda Bernsteina, svěží moderní skladbu plnou kontrastů.“

„Tsukushi Sasaki zapůsobila velmi jemným, nenápadným dojmem ihned při vstupu na pódium mezi hráče rozhlasového tělesa.“

„Ve všech třech dirigentských úkolech večera Jan Sedláček obstál, a nejen to, hned k tomu nabídnul i svá umělecká specifika.“

Stalo se dobrou tradicí Pražského jara, že do svého programu zařazuje večery debutujících interpretů. Letos se této cti mimo jiné dostalo dvěma mladým umělcům, japonské houslistce Tsukushi Sasaki a českému dirigentovi Janu Sedláčkovi. Společně se podíleli na programu koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který se uskutečnil ve středu 28. května ve Smetanově síni Obecního domu. Jan Sedláček (1999) loni zvítězil v Soutěžní přehlídce mladých dirigentů v Karlových Varech, japonská houslistka Tsukushi Sasaki (2000) zvítězila v Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara 2024. 

„Způsob, jakým Popelka se svým bohatým arzenálem rozevlátých, ale přesto cíleně přesných gest provedl Vídeňské symfoniky Beethovenovými partiturami, valčíky rodiny Straussů i valčíkem inspirovanou hudbou Richarda Strausse, byl impozantní.“

„Na Vídeňské filharmoniky se pochopitelně upírá v tomto repertoáru pozornost, avšak na nic, ani na straussovské valčíky, pravé vídeňské, nemohou mít a nemají monopol.“

„Ve suitě z Růžového kavalíra dosáhli účinku neodolatelně rozkročeného mezi dekadencí a komikou, sentimentem, nostalgií a opravdovou citovostí.“

Vídeňští symfonikové budou v rakouské metropoli po Vídeňských filharmonicích vždycky až „ti druzí“, neznamená to však ani v nejmenším, že nestojí za to poslechnout si jejich koncert. Ten pohostinský na Pražském jaru se jim s českým šéfdirigentem Petrem Popelkou v úterý opravdu vydařil. Nejen díky jeho osobní energii a muzikálnosti, ale i díky programu – od Beethovena přes valčíkovou rodinu Straussů až k bavorskému Richardu Straussovi programu veskrze a výhradně „vídeňskému“.

„Druhá věta vnesla do ztichlého sálu bezvýchodnou tragiku vinoucí se sluchovým ústrojím posluchačů v podobě chvějivě útrpného sóla prvních houslí, které se roznášelo nad lopotně oddychujícími spodními hlasy zbylých hráčů.“

„Brittenova třívětá skladba měla díky jednotnému interpretačnímu vhledu a intersubjektivní vazebnosti hráčských gest stylově vyvinuté kontury expresivně laděného neoklasicismu.“

„Kultivovaný, a přitom expresivně vzkypělý tón zúčastněných hráčů vynesl na znějící povrch onu všemi očekávanou bezskrupulózní pregnanci citového sdělení.“

Světově uznávaný smyčcový kvartet Quatuor Ébène zavítal 25. května na osmdesátý ročník Pražského jara, aby rudolfinskému obecenstvu naservíroval podmanivě provedené skladby Benjamina Brittena, Ludwiga van Beethovena a Petra Iljiče Čajkovského. Co do ideového zakotvení obhajitelný repertoár zazněl ve Dvořákově síni stylově autenticky, technicky pečlivě a umělecky vyzrále. Velké uznání si vysloužil zejména violista Lawrence Power, který jakožto „pouhý“ záskok podržel skvěle sehrané těleso i v těch nejzapeklitějších místech.

„Za ta léta jsem si osvojil prostě vyjít na pódium a začít hrát. Klidně bez přípravy.“

„Častá je při hraní Chopina zbytečná romantizace, která by podle mě neměla mít místo.“

„Chopina v podstatě neznáte, pokud jste ho nehrál.“

Program z hudby Fryderyka Chopina, Bély Bartóka a Bedřicha Smetany dnes nabízejí Göteborští symfonikové při svém pražskojarním debutu. Hvězdou koncertu je kanadský klavírista s polskými kořeny Jan Lisiecki, který se jakožto chopinovský specialista zhostí oblíbeného Chopinova Klavírního koncertu č. 1 v tónině e moll. Svůj úhel pohledu na dlouho vyprodaný koncert interpret poskytl portálu KlasikaPlus.cz.

„Když se přihlédne ke krvavému zabití nemluvněte na kuchyňském stole, což je už opravdu jen pro otrlé, pak je toho bieitovského na Prahu až dost.“

„Není to Janáček tak úplně elektrizující a do duše se zadírající, ale velmi slušně hudebně zrealizovaný ano.“     

„Laca a Jenůfa sedí u stolu, křečovitě se smějí a mažou si vzájemně po tvářích kusy svatebního dortu.“ 

Tak nám zabili Janáčka, chtělo by se parafrázovat slavnou hlášku z Dobrého vojáka Švejka po zhlédnutí nové inscenace Její pastorkyně v pražském Národním divadle. Jenůfa podle režiséra Calixta Bieita a výtvarnic Anne-Sofie Kirsch a Pauly Klein, to je sex, nože, krev… a nevyužitý revolver. Emocemi nabitou, téměř veristickou operu, historicky první českou s prózou místo veršů, se jim sice nepodařilo zničit, ale jednoznačné nadšení rozhodně nevyvolali.

„Myslím, že jsme se za ty roky naučili nejen, jak spolu hrát, ale i jak spolu vycházet.“

„Rozhodli jsme se nechat Káju si splnit svůj dlouholetý sen zahrát si Ravelovo trio. To nehrajeme dlouho, takže bude takové ‚fresh‘. Pěkně zčerstva upečené.“

„Od začátku jsme věděli, že pokud se chceme hlásit na velké soutěže, se soudobkou se budeme muset seznámit blíž.“

Houslista Filip Zaykov působí čerstvě na pozici vedoucího sekundů v Deutsche Kammerphilharmonie Bremen, violoncellista Vilém Petras ve Filharmonii Hradec Králové a Orchestru Státní opery, klavíristka Karolína Františová právě dopisuje disertaci a učí na ZUŠ. Všichni dohromady však především tvoří už téměř dekádu klavírní Trio Incendio, které zažívá množství úspěchů na mezinárodních soutěžích i koncertních pódiích. Nejen o jejich debutu na letošním ročníku festivalu Pražské jaro (24. května) jsem si povídala se dvěma členy tria na jejich cestě do Mnichova za kolegou ke společné zkoušce.

„Málokdy se naskytne takový pohled. Modely dvouplošníků, parní lokomotiva, historické automobily a do toho v témže zorném poli pódium s klavírem (trochu vtipně značky Yamaha).“

„Hornista zůstával u decentního projevu a nechával mluvit hudbu.“

„Houslista Jakub Fišer prokázal univerzalitu, když se chopil violového partu v Mozartově kusu.“

Zhicheng Jin je jméno náležející studentu pekingské konzervatoře, hornistovi, který v minulém roce zvítězil v soutěži Pražského jara. S úspěchem se tradičně pojí vystoupení na následném ročníku festivalu, tentokrát už v rámci jeho hlavního programu. Tak se stalo, že Koncert vítěze se konal 19. května a spolupracovalo Bennewitzovo kvarteto, hlavně jeho primárius Jakub Fišer, a klavírista Miroslav Sekera. Lákavým aspektem se stalo místo konání, kterým byla velká hala Národního technického muzea.

„Aj priamo na pódiu je vidieť, ako ju teší, keď sa hrá s niektorým detailom.“

„Protagonisti vyzdvihli hlavne dramatické polohy Fišerových skladieb, ich vzruchy, výkyvy.“

„Čo sa týka prevedenia Beethovena, bol môj dojem rozporuplnejší než ten, ktorý vo mne zanechala Fišerova hudba.“

Rezidenčná umelkyňa Pražského jara Patricia Kopatchinskaja odohrala v nedeľu 18. mája svoj posledný festivalový projekt s názvom Pocta Luboši Fišerovi. Spolu s klaviristom Joonasom Ahonenom zahrali celkom tri Fišerove sonáty, ku ktorým vytvorili kontrapunkt dve sonáty pre husle a klavír od Ludwiga van Beethovena. Kopatchinskaja potvrdila svoju povesť živelnej, nekonvenčnej muzikantky. Dala pritom vyznieť hlavne Fišerovmu expresívnemu jazyku.

„Z celé Bachovy Partity přímo dýchala mladistvá svěžest a radost ze života.“

„Skutečnými hudebními skvosty byly pomalé věty Allemande a Sarabanda.“ 

„V rozsáhlých Rachmaninovových Variacích na Chopinovo téma se Jan Čmejla předvedl jako pianista nejvyšších kvalit.“

Pražskojarní matiné Jana Čmejly v sobotu 17. května v Anežském klášteře mělo do jisté míry punc výjimečnosti: mladý umělec se totiž před dvěma měsíci stal – jako vůbec první český klavírista – vítězem proslulé lipské Soutěže Johanna Sebastiana Bacha. Spolu s hlavní cenou získal také několik cen vedlejších, mezi nimi i Cenu diváků.

„Na Pražské jaro poprvé přijíždí orchestr z města, které bylo se stotisícovou českou menšinou po Praze a Vídni třetím největším na světě s českou populací.“

„Kubelík zřejmě hrál až příliš mnoho soudobých děl, měl náročné zkoušky a angažoval afroamerické umělce.“

„Oslovil houslistu Josefa Suka, jestli by znovuobjevený koncert od Martinů nenastudoval a nepřijel uvést do Chicaga.“

V biografii Chicagského symfonického orchestru bylo a je několik zajímavých českých stop. Jeho šéfdirigentem byl v padesátých letech Rafael Kubelík, v exilu tam žil a zemřel K. B. Jirák, svůj americký debut měl právě tam Zdeněk Mácal. V poslední době v Chicagu už opakovaně vyvolal pozornost Jakub Hrůša, těleso dirigoval loni rovněž Petr Popelka, hrál s ním Josef Špaček a dotkla se ho už i dirigentka Alena Hron. A před půlstoletím tam měl v podání Josefa Suka premiéru První houslový koncert Bohuslava Martinů. Chicago Symphony Orchestra, ve kterém hrají také dva čeští houslisté, teď ve své 134. sezóně poprvé přijíždí na festival Pražské jaro. S Mahlerem, který prožil prvních patnáct let u nás na Vysočině.

„Těžko si představit nespokojeného fajnšmekra.“

„Provedení Pierota dali všechno. Všichni, ale zejména Patricie, jejímuž naturelu zvolené dílo jistě konvenuje.“

„Kdybychom se bavili čistě o hudební složce, nebudeme se bavit. Ta bavila…“

Rezidenční umělkyně letošního Pražského jara, houslistka a performerka Patricia Kopatchinskaja 17. května nabídla své druhé festivalové vystoupení. Posluchače nešetřilo. Celkovým vyzněním až klubový program z děl tvůrců začátku minulého století stál na výkonech šesti interpretů. Ty byly v pražském Rudolfinu inspirované a zdařilé.

„Umístění koncertu středověké italské hudby do prostor Anežského kláštera považuji za velmi dobrý dramaturgický počin festivalu.“ 

„Navzdory Landiniho někdejší slávě zůstává jeho hudba vkusu dnešního posluchače poměrně vzdálená.“ 

„Ani jeden z hlasů však nedovedl naplnit prostor nebo rozehrát emoční škálu, která dovede pohnout srdcem.“ 

V sobotu 17. května připravil festival Pražské jaro vzácné setkání s hudbou středověkého Florenťana Francesca Landiniho, patrně největšího hudebníka italského trecenta. Výlet do pozdně středověkého Toskánska s názvem La dolce vista zprostředkovali členové souboru Sollazzo Ensemble ve složení soprán, tenor, loutna a organetto a fidula, které se ujala umělecká vedoucí Anna Danilevskaia. Patnácti světskými písněmi umělci bohužel spíše potvrdili obvyklý názor hudební veřejnosti: středověká hudba je příliš vzdálená naší zkušenosti a pro naše ucho natolik jednotvárná, že nestojí za další studium.

„Z hudby šesti století je vytvořeno pásmo poukazující na lidské utrpení; zlo je však vyváženo nadějí na náboženském podtextu.“

„Na české publikum ale měla nejspíše největší účin citace husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci. Kopatchinskaja jej interpretovala čistě, věcně, ale přesto s velkým přesahem.“

„Fišerovi stačily pouze dva, resp. tři nástroje, aby zpodobnil ikonický obraz lidského utrpení.“

„Nezajímá mě, co říkají ostatní. Snažím se najít si svou vlastní cestu.“ Ve dvou krátkých větách houslistka Patricia Kopatchinskaja shrnula základ svého uměleckého snažení. V jejích často experimentálních projektech však nejde o pouhou bezcílnou extravaganci, ale o promyšlený koncept užívající hudbu jako prostředek k vyjádření hlubokých, mnohdy až existenciálních myšlenek. Nejinak tomu bylo 16. května v pražském Rudolfinu na prvním koncertě umělkyniny letošní pražskojarní rezidence.

„Smyčce spolu s Fabiem Luisim provedli skladbu s příkladným porozuměním.“

„Podtitul Houslového koncertu ‚Památce anděla‘ odkazuje k úmrtí mladičké Manon Gropius, dcery Almy Mahler a Waltera Gropiuse, kterou měli manželé Bergovi velmi rádi a jejíž skon je zasáhl.“

„Interpretace Brahmsovy symfonie nabídla další výrazový odstín, jehož je tento skvělý soubor schopen.“

V rámci Pražského jara se ve čtvrtek 15. května v Česku objevil jeden z nejlepších japonských orchestrů, tokijský NHK Symphony Orchestra. Soubor s takřka stoletou tradicí se na festival vrátil po dlouhých dvaačtyřiceti letech, přičemž pod taktovkou proslulého italského dirigenta Fabia Luisiho představil ve Dvořákově síni Rudolfina silný program v podobě Hudby ke třem filmům Tõru Takemitsu, Houslového koncertu „Památce anděla“ Albana Berga a Čtvrté symfonie Johannesa Brahmse. Sólistkou večera byla oceňovaná japonská houslistka Akiko Suwanai.

„Till Schuler vstoupil do Bachovy suity vkusně, výrazově odměřeně a s přímým vhledem do jejího architektonického řešení.“

„Pro drsnější a emočně prohnutější vyznění Bachovy kompozice Yuya Mizuna zdůraznil roli disonancí, s nimiž zacházel jako se specifickými funkcemi hudebního výrazu.“

„Předností výkonu Alexandry Kahrer bylo geometricky přesné vykrajování frázových linií a precizní vrstvení souzvuků, jimž propůjčila podobu transparentních akustických vertikál.“

V pondělí 14. května se ve Dvořákově síni uskutečnilo dechberoucí klání mezi finalisty soutěže Pražského jara. Špičky světové scény violoncellové hry se s podporou FOKu utkaly v pomyslném ringu pražského Rudolfina a s mladistvou dravostí a elánem vykřesaly ze svých muzikantských dovedností to nejlepší, co se za roky pilného studia naučily a co si pracně ozkoušely na pódiích evropských koncertních domů. Do programové linie byly zasazeny hvězdy hudebních nebes Johann Sebastian Bach a Antonín Dvořák, které důstojným světlem ozářily pestrou scenérii bravurních výkonů, a symbolicky tak zakončily violoncellovou kapitolu jedné z nejprestižnějších soutěží na tuzemské koncertní scéně.