„Málokdy se naskytne takový pohled. Modely dvouplošníků, parní lokomotiva, historické automobily a do toho v témže zorném poli pódium s klavírem (trochu vtipně značky Yamaha).“

„Hornista zůstával u decentního projevu a nechával mluvit hudbu.“

„Houslista Jakub Fišer prokázal univerzalitu, když se chopil violového partu v Mozartově kusu.“

Zhicheng Jin je jméno náležející studentu pekingské konzervatoře, hornistovi, který v minulém roce zvítězil v soutěži Pražského jara. S úspěchem se tradičně pojí vystoupení na následném ročníku festivalu, tentokrát už v rámci jeho hlavního programu. Tak se stalo, že Koncert vítěze se konal 19. května a spolupracovalo Bennewitzovo kvarteto, hlavně jeho primárius Jakub Fišer, a klavírista Miroslav Sekera. Lákavým aspektem se stalo místo konání, kterým byla velká hala Národního technického muzea.

Málokdy se naskytne takový pohled. Modely dvouplošníků, parní lokomotiva, historické automobily a do toho v témže zorném poli pódium s klavírem (trochu vtipně značky Yamaha) a mistři hudebního umění skladatelsky i interpretačně. Vlastně bych si přál nechat si ono spojení koncertu a muzea trochu polopatičtěji vysvětlit (šlo snad o to, že jedno křídlo bylo vystavené mezi jinými?), efektem ale bylo minimálně to, že na koncert mládež přišla v hojnějším počtu, než bývá obvyklé. První dojem skutečně stál za to. Nakolik přítomnému mladistvém publiku seděl repertoár z díla konzervativního soudobého tvůrce, génia klasicismu a základního zástupce epochy romantické, už nechám raději bez odpovědi.

Norský skladatel Trygve Madsen (*1940) je milovníkem hudby 19. století. Jistě i proto byl jakožto přiznaně konzervativní autor umístěn do jednoho programu společně s Johannesem Brahmsem. Madsenův pražskojarní debut spočíval v interpretaci Tria pro housle, lesní roh a klavír, op. 110 a nutno podotknout, že inspirace autory, které zmiňuje programová brožurka, je patrná. Skutečně mě napadlo slovní spojení „takový opatrnější a pozitivnější Šostakovič“. Podání tria Zhicheng Jin, Jakub Fišer a Miroslav Sekera bylo zasvěcené a poctivé, marně jsem však přemýšlel, co pořadatele vedlo k takové repertoárové volbě. Madsenovo Trio je z mého pohledu hudba nápadně eklektická, v podstatě známá, i když slyšená poprvé.

Přirozeně pozitivnější náhled myslím posluchač musel mít na kus rakouského génia. Mozartův Kvintet pro lesní roh, housle, dvě violy a violoncello Es dur, KV 407 je dílo půvabné, kdy se ve třech větách v laskavém mozartovském duchu ukrývá základní kámen hornového repertoáru – lesní roh se předvede jak v kantiléně, tak v rychlých figuracích; Zhicheng Jin obojí zvládl skvěle. K provedení nastoupilo i renomované české Bennewitzovo kvarteto, kdy prvních houslí se tentokrát ujal Štěpán Ježek, violy hráli Jiří Pinkas a Jakub Fišer, k violoncellu se usadil Štěpán Doležal. Hrozně příjemné mi bylo poslouchat jistotu hry zejména posledního ze zmíněných – hudba stojí na basu a ten zde byl oporou ve své pevnosti, zároveň ne, že by tón byl hrubě nemilosrdný. I ostatní hráči samozřejmě předvedli pěkné výkony, zároveň jsem měl pocit, že herní jistota a žádoucí zvuková homogenita se dostavovala spíše postupně, než že by nastoupila s prvním tónem…

Asi stárnu, protože Brahms se mi – a dle ozvy publika jsem nebyl sám – líbil nejvíc. (Říkává se, že k Brahmsovi se musí dozrát.) Druhou polovinu večera naplnilo jeho Trio pro klavír, housle a lesní roh, op. 40, opět v žesti oblíbené tónině Es dur. Čtyřvětá skladba zkomponovaná na památku autorovy matky je někdy vnímána jako komorní protiváha velkolepého Německého rekviem. K provedení nakráčela znovu úvodní trojice umělců Jin-Fišer-Sekera a začal koncert muzikality. Hornista zůstal u svého decentního projevu, kdy výmluvně nechával mluvit hudbu, houslista se naopak roztančil, jak Brahmsova hudba žádala. Nechci srovnávat, ale nejvíce mě zaujala kreace klavíristy Miroslava Sekery, který předvedl neskutečnou spolehlivost ve všech možných parametrech a ta byla pouze podkladem jeho hravého a znalého výrazového pojetí kompozici naprosto skvěle padnoucího. Ne nadarmo je klavírista vyhledávaným komorním partnerem, své zkušenosti z této interpretační oblasti během pondělního večera umně úročil.

Výhradu ke koncertu snadno lze mít tu, že navzdory názvu Koncert vítěze přinesl umění hlavního vystupujícího poměrně dosti nenápadně; Koncert vítěze budí silné očekávání převahy jednoho hráče nad druhými. Mohla za to částečně akustika, která už tak měkký a kultivovaný umělcův tón zanášela kamsi do šíře, mohl za to také výběr repertoáru, kde byl lesní roh zkrátka rovnocenným partnerem ostatních nástrojů. Ale mohl za to i vizuální vjem, kdy do temperamentnějších úseků se Jakub Fišer pokládal celým tělem, kdežto Zhicheng Jin zůstával až strnulý. (Kontrast mezi dvěma umělci v tomto vnějšně pohybovém smyslu byl místy až komický.) Neinformovaný divák by si snadno mohl myslet, že zamýšlenou „hvězdou večera“ byl Fišer, který navíc prokázal univerzalitu, když se chopil violového partu v Mozartově kusu. A tak měl koncert dalšího vítěze v obdivuhodném výkonu primáše Bennewitzovců, přihlédneme-li k přechozí aklamaci klavíristova umění, vavříny by zasluhoval i ten. Rozkvetlé ocenění nakonec obdrželi všichni účinkující.

Netrpělivě jsem očekával přídavek, abych si třeba ve větší míře užil i samostatnou hru dechového hráče. Přídavek „všem na dobrou noc“ přišel, ovšem jednalo se o půlminutovou reprodukci Brahmsovy ukolébavky Guten Abend, gute Nacht, kterou každý rodič zná z natahovací zvonkohry umístěné nad lůžkem miminka. Vlastně roztomilé…

Facebook X E-mail WhatsApp