KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Ohlédnutí za hornovou soutěží Pražského jara english

„Všichni finalisté podali vysoce kvalitní výkony.“

„Odlišnosti, nebo dokonce chyby se v takto kvalitních interpretačních výkonech hledají opravdu jen velmi těžko.“

„Vítězem se stal Zhicheng Jin, druhé místo obsadil Nicolas Ramez, na třetí pozici se umístil Felipe Santos.“

Rudolfinum v pondělí 13. května hostilo závěrečné kolo 75. ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara. Letos byla zaměřena na dva interpretační obory, housle a lesní roh. Do té hornové se přihlásilo celkem 139 soutěžících ze třiceti zemí, z toho třináct domácích, tedy českých. Po přísném výběru vylučovacích kol, při němž důležitou roli sehrál anonymní poslech zvukových nahrávek, se do finálového klání dostala jen trojice těch opravdu nejlepších.

Brazilec Felipe Santos Freitas da Silva studoval od roku 2020 v Evropě, na Hochschule für Musik v Karlsruhe, Zhicheng Jin je odchovanec Central Conservatory of Music Affiliated Middle School v čínském městě Beijing, kde studoval od roku 2018, a Francouz Nicolas Ramez získal vzdělání hned na dvou prestižních ústavech své domoviny, na Conservatoire de Nantes a posléze na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris (studium od roku 2011). 

Rozhodovalo se na základě interpretace dvou skladeb, Koncertu pro lesní roh a smyčcový orchestr, op. 65 švýcarského skladatele Othmara SchoeckaMorceau de Concert, op. 94 od francouzského skladatele Camille Saint-Saënse.

Sedmičlenné porotě předsedal Francouz André Cazalet. Kromě dvou zástupců české, přesněji řečeno brněnské hornové školy Jindřicha PetrášeZuzany Rzounkové v ní zasednul Ital Luca Benucci, Němec Jörg Brückner, Nizozemec Will Sanders a Maďar Szabolcs Zempléni.  

Finálové klání se uskutečnilo ve Dvořákově síni přesně podle předem stanoveného harmonogramu. Publikum mělo k dispozici tištěný program s komentářem jak k soutěžícím a k soutěžnímu repertoáru, tak i k doprovodnému orchestru. Stala se jím Plzeňská filharmonie. Hrála decentně, pečlivě byly nastudovány obě skladby, které bylo třeba zahrát třikrát za sebou naprosto stejně, aby finalisté měli rovnocenné soutěžní podmínky. Vedl ji její mladý šéf, v Čechách vystudovaný a naturalizovaný japonský dirigent Chuhei Iwasaki s vervou, nadšením, zřetelným a dostatečně diferencovaným gestem.     

Vhodným způsobem byly vybrány obě finální soutěžní koncertantní skladby. Ta první (Schoeck) je z první poloviny 20. století. Její autor, neobyčejně plodný převážně v písňové tvorbě, je znám rovněž jako iniciátor koncertantní literatury pro basový klarinet. V jeho třívětém hornovém Koncertu se sólista opírá o smyčcový orchestr. Interpretační náročnost sólového partu zde spočívá především v dokonalém zvládnutí kantilény, která je rozprostřena do celé šíře tónového rozsahu lesního rohu. Druhá kompozice (Saint-Saëns) pochází od skladatele o půl století staršího. Autor zvolil plné symfonické orchestrální obsazení, tedy i s dechovými nástroji a tympány, dílo se skládá ze tří těsně na sebe navazujících částí. V romantickém duchu, v až heroickém vyznění variační metodou ztvárněného výrazného melodického tématu, autor stylizuje technicky mimořádně náročný sólový part velkého tónového rozsahu a jemných artikulačních nuancí.

Všichni tři finalisté podali vysoce kvalitní výkony. Naprosto perfektně, dynamicky a artikulačně vyrovnanou hru, zvládali všechny nástrahy, které jim skladatelé postavili do cesty, zejména v krajních rejstřících nástrojového rozsahu. Jen ojediněle bylo slyšet poněkud nejistá, až jakoby bolestivá nasazení úvodních tónů melodických frází. U všech tří soutěžících jsme se setkali s vysokou kulturou témbrového zabarvení, s výrazným kontrastem tlumené hry a s detailně propracovanou tvorbou tónů v celém průběhu jejich trvání.

Odlišnosti, nebo dokonce chyby se v takto kvalitních interpretačních výkonech hledají opravdu jen velmi těžko. Na přednesu Felipe Santose v Schoeckově koncertu byla sice znát jistá námaha a neusazenost, zato jeho Saint-Saëns byl zcela suverénní, sebejistý, technicky přesný, ve výrazu oduševnělý. Nejen porotu, ale i publikum oslovil Zhicheng Jin svým hutným témbrem a jasnou dynamickou převahou nad orchestrální složkou, a to v obou hraných skladbách. Strhující a přesvědčivé byly hned první tóny jeho soutěžních výkonů. Disponuje neobyčejně rozmanitou dynamickou škálou v celém tónovém rozsahu, hraje sebejistě, s lehkostí, jeho pianissimové tlumené tóny zapůsobily až tajuplně. Nejzkušenější ze všech tří soutěžících Nicolas Ramez do svého výkonu vložil vzácný dar výrazového lyrismu. Předváděl jemná, technicky bezvadná nasazení tónu ve všech polohách. Závěrečné pasáže Saint-Saënse, plné artikulačních drobností, zahrál zřetelně, průzračně, s lehkostí, precizností a hravostí.    

Dramatické bylo očekávání výsledků soutěže. Rozhodnutí poroty bylo zveřejněno necelou hodinu po doznění posledního soutěžního výkonu, krátce před jedenadvacátou hodinou večerní. Tlumočil je její předseda, profesor André Cazalet. Vítězem se stal Zhicheng Jin, druhé místo obsadil Nicolas Ramez, na třetí pozici se umístil Felipe Santos. Ještě než byla předána všechna ocenění, diplomy a květinové dary, byla vyhlášena i cena publika. Jednoznačně se shoduje s výrokem profesionální poroty.

Dvořákova síň nebyla zaplněna zcela. Publikum zde však bylo vděčné, zaujaté a soustředěné. Převažovali v něm mladí posluchači, nepochybně studenti uměleckých škol, kteří se sem přišli inspirovat ke svému studiu a k následování nesporně kvalitních výkonů a vhodných profesionálních vzorů.

******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý

Vojtěch Mojžíš

Hudební skladatel, muzikolog, publicista a pedagog 

PhDr. Mgr. Vojtěch Mojžíš je absolventem katedry skladby brněnské JAMU ve třídě Ctirada Kohoutka  (1968 – 1974) a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1980 – 1985).  V sedmdesátých letech vyučoval na moravských školách (Pedagogická fakulta UJEP v Brně, Gymnasium v Bystřici nad Pernštejnem,  LŠU Pozořice). V osmdesátých letech přešel do Prahy, kde začal působit nejprve jako hudební režisér a redaktor v Supraphonu a Pantonu,  poté pracoval na ústředí České školní inspekce. Vyučoval rovněž hudebně teoretické disciplíny na konzervatořích  (Pražská konzervatoř, Soukromá taneční konzervatoř, nyní vyučuje na Konzervatoři a Vyšší odborné škola Jaroslava Ježka), publikuje v odborných hudebních mediích, je členem Asociace hudebních umělců a vědců, pracoval ve výboru Přítomnosti. Na přelomu tisíciletí nastoupil na místo kurátora sbírek fonotéky Národního muzea, Českého muzea hudby, kde působil až do odchodu do důchodu. Je autorem díla orchestrálního, komorního a vokálního, jeho umělecké krédo je založeno na principu osobní lidské výpovědi, uskutečněné prostřednictvím abstraktních hudebních prostředků. Námětově je mu blízká zejména oblast hudby duchovní. Ve volném čase se věnuje vinařství, práci na zahradě a cestování. 



Příspěvky od Vojtěch Mojžíš



Více z této rubriky