„Chopinovo Preludium As dur mě oslovilo pro kontrolu nad tempem, pedalizací i akustikou sálu.“

„G moll preludium Sergeje Rachmaninova budilo dojem větší, závažnější skladby, než jak ji člověk obvykle vnímá.“

„Jeho interpretační svět mi je s každým dalším setkáním o něco bližší.“

Klavírní festival Rudolfa Firkušného zahájil 8. listopadu Jan Lisiecki, někdejší zázračné dítě a dnes vyzrálý pianista, který hraje promyšleně, naplno a bez přetvářky. Jediným slabším článkem byla volba programu: konceptuální „fór“, který na papíře působí lépe než v reálném provedení.

V posledním rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Jan Lisiecki řekl, že se ve svém recitálovém programu cítí připravený, do Prahy přijíždí s dobrým pocitem a vezme s sebou na výlet i svoje rodiče. Na první pohled je to drobnost, ale zaujalo mě to svěžím kontrastem vůči pověrčivosti nebo opatrné skromnosti, s jakou hudebníci – asi nejsebekritičtější skupinka lidí na světě – před koncerty často mluví o vlastních očekáváních. Tyto myšlenky mě později provázely i během jeho hry. Lisiecki za klavírem dělá dojem stabilního, zdravého umělce, kterému jsou malicherná dramata cizí. Nejen že zřejmě ustál tlak svých dětských úspěchů, ale naopak znatelně zesílil v intelektu, zkušenostech i fyzické kapacitě.

Zatímco přibližně před dvěma sezónami na mě Lisieckého recitálový program zapůsobil velmi příjemně (kombinace Chopinových nokturen a etud byla snadno přístupná i překvapivě neotřelá zároveň), v případě současného, pražského programu mě nepřesvědčila jeho vnitřní logika. Ta vnější byla jasná, neboť celý večer stál na jediném žánrovém útvaru, totiž preludiu. Druhá polovina s cyklem Chopinových čtyřiadvaceti Preludií, op. 28 slibovala jasnější tvar a stala se páteří dramaturgie. První polovina měla volnější ráz: v různém pořadí se zde střídala preludia Bacha, Chopina, Rachmaninova, Szymanowského, Messiaena a Góreckého a i když mezi nimi vznikaly určité tóninové nebo energetické vazby, celkový tvar té mozaiky možná byl čitelný jenom pro interpreta samotného. Tento formát má svoje slabiny, což možná bude patrné i v příští sezóně, kdy Lisiecki stejný princip uplatní v tanečních formách.

Lisiecki zahájil koncert ve Dvořákově síni dvojicí Chopinových preludií, Des dur, op. 28: č. 15 a As dur, op. posth. To druhé z nich mě oslovilo pro kontrolu nad tempem, pedalizací i akustikou sálu. Jeho šestnáctinová stylizace tady vynikla víc trojrozměrně, než bývám v místních podmínkách zvyklý.

V průběhu první poloviny mě napadlo, že ačkoliv se v posledních době o něco častěji objevuje móda hrát na obyčejné židli s opěradlem (hraje tak např. Eric Lu, vítěz nedávné varšavské Chopinovy soutěže – pozn. red.) – ať už kvůli průchodnějšímu zvuku, pohodlí nebo prostě určité póze – Lisieckého bych si v takové pozici vůbec nedovedl představit. Nevypadá jako někdo, kdo by se v tomto smyslu dokázal povolit a odevzdat tělo směrem dozadu; je pragmatičtější, práci má před sebou. Zároveň to ale neznamená, že by si jen hlídal prostor nad klaviaturou a hrál upjatě od loktů. Často bral zvuk od chodidel a když se do nich opřel, leckdy se zvedl ze židle do polostoje. Určitý prvek páky tu byl zřetelný.

Jedním ze zvláštně uspokojivých poslechů se pro mě stala svrchovaně zahraná Preludia, op. 1: č. 1 a 4 od Góreckého: taková směs moto perpetuo a rytmizujících výpadů, někde mezi Ligetiho Ďáblovým schodištěm a druhou větou Schnittkeho Cellové sonáty č. 1. V příbuzném charakteru rovnou navázal na téměř mechanický šestnáctinový proud Bachova Preludia c moll, BWV 847, které už se mu podařilo o něco méně, ale souvislost skladeb to nenarušilo.

Rachmaninovova preludia (cis moll, op. 3: č. 2, d moll, op. 23: č. 3 a g moll, op. 23: č. 5) byla rozmístěna na různých místech první poloviny programu. Esteticky vyzněla v kladném smyslu poměrně přímočaře, mužně a obloukem se vyhnula se kýči. Určitě jsem neočekával ohromující zvukovou výbavu na vrcholových částech preludií cis moll a g moll – někdo by jeho způsob hry forte možná mohl označit za poněkud vertikální, ale i v největší dynamice dokázal stále modelovat a odstínit akordy tak, aby se zvuk neproměnil v hrubé údery. G moll preludium tak budilo dojem větší, závažnější skladby, než jak ji člověk obvykle vnímá. Oproti tomu jeho střední díl byl na můj vkus spíše popisný; ve zvukových vztazích jsem postrádal nějakou tu tajnou omáčku, archetyp kouzelníka nebo trochu erotiky.

Z mnoha dobrých hudebních důvodů se v průběhu dvacátého století postupně ustálila tradice hrát cyklus Chopinových čtyřiadvaceti Preludií, op. 28 jako jeden soudržný celek. Druhá polovina večera tak nabízela to, co mělo alespoň připomínat výraznější formovou oporu. Při poslechu jsem je ale i přesto vnímal spíš jako sled miniatur než jako protiváhu útržkovité první půlky koncertu. Také tady podruhé zaznělo Preludium Des dur, které otevíralo první půlku recitálu. A vlastně proč ne – jednu a tutéž věc slýcháme na jednom koncertě dvakrát jenom výjimečně. Obvykle se to omezuje spíš na situace, kdy se po Dvořákově Klavírním kvintetu obligátně zopakuje Furiant jako přídavek.

Lisieckého interpretace tohoto cyklu na mě často působila hodně aktivně. Hned v prvním preludiu zapojoval dynamické kontrasty, v jedenáctém H dur po krásné písničce hned odpovídal dalším vrásněním, č. 13 Fis dur zahájil ve velmi citlivém pianissimu, ale vzápětí během půl taktu jej zase vyrovnal do hmatatelnější dynamiky. G dur preludium č. 3 hrál až nečekaně zvukově přítomně a v rychlých číslech b moll č. 16 a d moll č. 24 se zase ukázala jeho schopnost spolehlivě doručit věc až do konce s jistotou, kterou mohl obdivovat každý, kdo někdy sám vystupoval před publikem.

Charakterově výborné bylo pulzující, pevné gis moll preludium č. 12, jedno z nejnáročnějších v celém cyklu. Jak se oblouk blížil ke konci, místy už se tón dostával na hranu hrubosti – například v f moll preludiu č. 18 nebo v g moll č. 22, kde se mu v oktávách na druhé straně textu podle mého názoru už trochu zatmělo před ušima. Úplný závěr g moll preludia ale i tak budil veliký respekt.

Jako přídavek moc hezky zahrál Schumannovu Romanci Fis dur, op. 28: č. 2 a protože má snad nejdelší nohy ze všech klavíristů, které jsem kdy viděl, tak po potlesku stačily dva kroky a rázem se z pódia přesunul rovnou zpátky domů do Kanady.

Jan Lisiecki se temperamentově až tak úplně nepotkává s tím, k čemu přirozeně tíhnu. Mám dojem, že mnoho rozhodování se u něj odehrává přes hlavu. Ale také je fakt, že přesně ví, kam míří. Drží strukturu, nepodléhá manýrám, technicky je výborný, jeho hra má určitou osobní identitu a svoji pozici známého klavíristy drží konzistentně. Pravidelně odevzdává kvalitní výkony a jeho interpretační svět mi je s každým dalším setkáním o něco bližší.

foto: Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp