„Z celé Bachovy Partity přímo dýchala mladistvá svěžest a radost ze života.“

„Skutečnými hudebními skvosty byly pomalé věty Allemande a Sarabanda.“ 

„V rozsáhlých Rachmaninovových Variacích na Chopinovo téma se Jan Čmejla předvedl jako pianista nejvyšších kvalit.“

Pražskojarní matiné Jana Čmejly v sobotu 17. května v Anežském klášteře mělo do jisté míry punc výjimečnosti: mladý umělec se totiž před dvěma měsíci stal – jako vůbec první český klavírista – vítězem proslulé lipské Soutěže Johanna Sebastiana Bacha. Spolu s hlavní cenou získal také několik cen vedlejších, mezi nimi i Cenu diváků.

Jedenadvacetiletý Jan Čmejla (rozhovor s umělcem čtěte ZDE) se řadí k našim nejslibnějším mladým pianistům. Na svém kontě má vítězství v desítkách tuzemských i mezinárodních klavírních soutěží, vystupoval jako sólista s řadou našich významných orchestrů a ve svých šestnácti letech dokonce odehrál sólové recitály v National Bohemian Hall v New Yorku a v Kennedyho centru ve Washingtonu. Vloni vydal v Radioservisu své první CD. Nabízí na něm skladby Fryderyka Chopina, Sergeje Rachmaninova a Adama Skoumala. Od roku 2022 studuje v Mannheimu ve třídě profesora Wolframa Schmitt-Leonardyho.

Čmejlovo pražskojarní matiné v Anežském klášteře mělo do jisté míry punc výjimečnosti: umělec se totiž před dvěma měsíci stal vítězem lipské Soutěže Johanna Sebastiana Bacha. (Více ZDE.) Svůj festivalový recitál zahájil Čmejla Bachovou Partitou č. 4 D dur, BWV 828. Už od prvních taktů Ouvertury jsme mohli obdivovat klavíristův zářivý tón a konkrétní úhoz. Pomalá část Ouvertury se vyznačovala neochvějně pevnými tečkovanými rytmy a jiskřivou ornamentikou, v následující rychlé fugové části posluchači ocenili svižné tempo a zřetelné vedení hlasů. Hybnější věty – Courante, Aria a Menuet – měly taneční půvab i švih, závěrečná tříhlasá Gigue proletěla v obdivuhodném tempu a byla působivě vygradovaná. Skutečnými hudebními skvosty byly pomalé věty Allemande a Sarabanda. Čmejla je přednesl zpěvně, průzračně, poeticky, téměř snově a natolik svobodně a uvolněně, až se zdálo, že se jedná o improvizace. Z celé Partity pak přímo dýchala mladistvá svěžest a radost ze života.

Jen málo děl autorů druhé poloviny dvacátého století se těší takové přízni pianistů jako Etudy Györgyho Ligetiho. Přestože se jedná o skladby technicky mimořádně obtížné, jsou zároveň také neobyčejně efektní a posluchačsky velmi vstřícné. Čmejla si z osmnácti Ligetiho Etud vybral pro svůj recitál dvě: pátou, pojmenovanou Arc-en-ciel (Duha), a desátou, nazvanou Der Zauberlehrling (Čarodějův učeň). V klidně plynoucí Duze klavírista prokázal svůj neomylný cit pro jemné barevné nuance, ve vtipném a brilantním Čarodějově učni se blýskl fantasticky rychlými a perfektně zřetelnými repetovanými tóny.

Jan Čmejla je velkým propagátorem tvorby soudobého českého pianisty a skladatele Adama Skoumala. Na svém debutovém CD uvedl čtyři jeho kompozice, pro svůj pražskojarní recitál z nich zvolil Berceuse (Ukolébavku), inspirovanou stejnojmennou skladbou Chopinovou. Skoumalova Berceuse má s Chopinovou Berceuse podobnou nástrojovou fakturu – kupř. klidný ostinátní bas v levé ruce či bohatou variační figuraci v pravé ruce – a je jí blízká i náladově. Čmejla v této pomalé melancholické skladbě doslova kouzlil s barvami, v řadě míst jsem měl dokonce pocit, jako by z klavíru vyzařovala barevná světla.

Jako závěrečné číslo svého recitálu uvedl Čmejla Variace na Chopinovo téma, op. 22 Sergeje Rachmaninova. Dvaadvacet variací na známé Preludium c moll, op. 28/20 Fryderyka Chopina patří ke skladatelovým mistrovským dílům. Rachmaninovova tvůrčí fantazie se tu zdá být málem bezedná, a to jak co se tkne rafinované kompoziční práce, tak i neotřelé nástrojové stylizace. Jan Čmejla se v této rozsáhlé, více než půlhodinové skladbě předvedl jako pianista nejvyšších kvalit. Jednotlivé variace plynuly pod jeho prsty jedna za druhou jako úžasně barvitý kaleidoskop, jedna krásnější než druhá. Technicky byl klavírista zcela nad věcí, i ty nejtěžší pasáže mu zněly tak lehce a samozřejmě, jako by na světě nebylo nic snadnějšího. A na své si samozřejmě přišli všichni, kdo v hudbě hledají romantické emoce. Ty jim Čmejla se „svým“ Rachmaninovem poskytl v nejvyšší možné míře. 

Provedení Variací bylo natolik působivé a strhující, že po závěrečných fortissimových akordech posluchači povstali ke standing ovation. A Čmejla velkoryse přidával: nejprve sršatou finální větu z Prokofjevovy Sedmé klavírní sonáty, po ní meditativní Busoniho transkripci Bachovy chorálové předehry Nun komm der Heiden Heiland, BWV 659 a řadu přídavků uzavřel efektní, v neskutečném tempu a s neuvěřitelnou lehkostí zahranou skladbou Enticelles (Jiskřičky), op. 36/6 Moritze Moszkowského v osobitém přepisu Arcadiho Volodose.

Jan Čmejla má zjevně nakročeno na skvělou pianistickou kariéru.

Foto: Pražské jaro 2025 / Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp