„Šlo o výběr převážně strofických písní s doprovodem, v nichž se pojí původní melodie a rytmus vycházející z místní iberské lidové hudby s vlivy italské barokní produkce.“

„Hned u prvních skladeb jsem byla seznámená s příjemnými kontrasty iberské hudební kultury.“

„Prostor byl dopřán i úchvatné pestrosti zvuku perkusí.“

Tak jako si děti neumí představit léto bez prázdnin, nadšení horolezci prázdniny bez karabiny nebo pracující třída letní dny bez vytoužené dovolené, tak se milovníci staré hudby neobejdou bez tradičního mezinárodního festivalu pořádaného v Praze pod názvem Letní slavnosti staré hudby. Druhý koncert přehlídky se uskutečnil 21. července, kdy se po jedenácti letech na festivalové pódium vrátil portugalský vokálně-instrumentální soubor Sete Lágrimas. Do Zámku Troja přivezl atraktivní program inspirovaný iberskou kulturou.

Letní slavnosti staré hudby jsou skvostnou oslavou hudebního umění vzniklého před více než 250 lety čili zahrnují hudební tvorbu období středověku, renesance a baroka. Jsou opravdu výjimečné hned z několika důvodů. 26. ročník tohoto festivalu, který se v Praze letos koná mezi 17. červencem do 5. srpnem, nabízí jedinečné provedení děl staré hudby v historicky poučené interpretaci, a to nejlepšími soubory na dané období specializovaných. Koncerty se uskutečňují v nevšedních historických prostorech Pražského hradu, Zámku Troja nebo v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Je na místě vyzvednout kvalitní dramaturgii slavností, zejména její promyšlenost odrážející se v schopnosti propojovat svět hudby, architektury, divadla a tance v jednu uměleckou produkci. Svědčí o tom program i letošního ročníku festivalu, který nabízí celkově sedm koncertů, na nichž zazní hudba koncertantní, díla určena duchovní pobožnosti v klášterech nebo tvorba prezentující významné italské hudební nakladatelství 17. století. Závěrečný koncert festivalu je svěřen souboru Collegium Marianum, který se specializuje na interpretaci hudebních děl 17. a 18. století a jehož uměleckou vedoucí a dramaturgyní je flétnistka Jana Semerádová, která Letní slavnosti v roce 1999 založila.

Všech sedm koncertů je propojeno tematicky, konkrétně námětem rodiny, což se odráží i v samotném pojmenování letošního ročníku – Familia. Tato syntéza historických souvislostí s příklady staré hudby dodává samotnému festivalu hlubší uměleckou rovinu a zároveň předpokládá ochotu návštěvníka objevovat např. hudební bohatství slavných uměleckých rodů (Bach, Purcell, Francœr) nebo celé národní kultury. Hudební tradice běžného života napříč staletími měla veřejnost možnost uslyšet dne 21. července od dvaceti hodin v prostorách Zámku Troja. Koncert s názvem Música da vida: koloběh života na Iberském polostrově a v portugalské diaspoře lákal posluchače nejenom přitažlivou vokálně-instrumentální hudbou Pyrenejského polostrova, ale i výrazným interpretem, souborem Sete Lágrimas.

Název tohoto vyhlášeného portugalského souboru světové úrovně znamená „sedm slz“ a odkazuje na renesančního skladatele Johna Dowlanda a jeho sbírku tanců Lachrimæ or Seven Tears. Uměleckými vedoucími souboru a zároveň jeho zakladateli i stálými členy jsou Sérgio Peixoto a Filipe Faria. Zmíněný Peixoto je zároveň v souboru i zpěvákem a Faria hraje také na perkuse. Oba spolupracují s mnoha dalšími hráči na nástroje jako kontrabas, teorba nebo zobcová flétna. Sete Lágrimas se specializuje na syntézu staré hudby a inovativních postupů současné doby. Výsledkem je konceptuální projekt, v němž se spojuje muzikologické bádání se soudobými kreacemi, což je ukázáno např. v představení L3 Leipzig Lisboa Luanda. Toto propojení Bachovy hudby, světa soudobých zvuků a tance bylo vytvořeno souborem v roce 2024. Jedinečný koncept ve spojitosti s noblesní intepretací Sete Lágrimas zaujal své místo na světové úrovni souborů klasické hudby. 

Druhý koncert letošních Letních slavností staré hudby byl přitažlivý také z pohledu bližšího seznámení s iberskou hudební kulturou, konkrétně v podobě světské a duchovní vokálně-instrumentální hudby, která provázela běžné životní události jako narození dítěte, zamilování, svatbu, práci nebo smrt. Tato dramaturgie, velmi poutavě tematicky vystavěná, posluchači opravdu důkladně přiblížila zvyky a tradice běžného lidu na příkladu epoch baroka a klasicismu až po, překvapivě, století dvacáté s příklady soudobé tvorby autorské dvojice Faria-Peixoto. A i když by se dalo předpokládat, že tento program přitáhne spíše znalce španělské a portugalské kultury, kteří mluví místními jazyky, možnost porozumět textům jednotlivých písní měli díky překladům v tištěném programu všichni návštěvníci. Při pečlivé tvorbě svého programu soubor Sete Lágrimas bral také zřetel na publikum, protože ho přehledně seznámil se základními, už naznačenými přechodovými rituály běžného života, jenž jsou vypsané v tištěném programu – narození, láska I, svatba, válka, víra, láska II, práce, smrt – a k nim přiřadil konkrétní skladby, které daný rituál určitým způsobem charakterizují. Jde o výběr převážně strofických písní s doprovodem, v nichž se pojí původní melodie a rytmus vycházející z místní iberské lidové hudby s vlivy italské barokní produkce projevující se ve výrazné deklamaci, v čisté intonaci a ve zdůraznění emocí s působením dalších kultur jako italská Lombardie, Japonsko, Čína nebo Brazílie.

Ze všech deseti skladeb před přestávkou, a z osmi skladeb (a dvou přídavků) po pauze, jsme slyšeli převážně tonální vokálně-instrumentální tvorbu, v portugalské diaspoře nazývanou villancicos. Program otevřela ukolébavka z Lombardie s názvem San Giuseppe e la Madonna (Svatý Josef a Panna Maria) a portugalská ukolébavka Dorme, dorme, meu menino (Spi, spi, mé děťátko). Hned u prvních čísel jsem byla seznámená s příjemnými kontrasty iberské hudební kultury. Na jedné straně něžné, lyrické pasáže s procítěnou deklamací, na straně druhé výrazné rytmické modely doplněné hrou na tělo v podobě tleskání nebo dupání v kultivovaném duchu. Zpěvy přednesli Filipe Faria a Sérgio Peixoto s úsměvy, uvolněně, s radostí z hudby. Čistota jejich projevu, vzájemná souhra i hra s dynamickými odstíny vládly jejich projevu celý večer. Bylo radostí je poslouchat u skladeb oslavujících lásku jako Amor loco (Láska šílená), kterou i zkomponovali, nebo u čínské písně Bastiana a také u významné básně kapverdského poety Eugénia Tavarese s názvem A força de cretcheu (Síla lásky). Doprovod k písním vytvářel kontrabasista Mário Franco s jediným hráčem na akordický nástroj Tiagem Matiasem, který v průběhu programu představil hru na barokní kytaru i vihuelu. Iberský kolorit dodávaly skladbám rozmanité perkuse, které obsluhoval Juan de la Fuente a doplňoval ho i zpěvák Filipe Faria. Právě bohaté využívání zajímavých (nejenom) perkusivních nástrojů vytvářelo ve skladbách neotřelé barevné plochy, jako například u japonské písně Koh-In No Uta (zvuk připomínající ústní harmoniku) nebo v autorské skladbě Filipa Farii a Sérgia Peixota popisující válku s názvem Mis arreios son las armas (Mou výbavou jsou zbraně) se zvukem připomínajícím ruční cajón. O zvukové zpestření se postaraly také instrumentální skladby, které spíše doplňovaly vokálně-instrumentální program. Jednalo se o známou Foliu, která funguje na principech staré hudební formy, v níž se obměňují oblíbené harmonické a melodické modely. Prostor byl dopřán i úchvatné pestrosti zvuků perkusí od různých bubnů přes tamburínu až po cajón díky výborné interpretaci Juana de la Fuenteho v případě andaluské skladby Seguiriya.

Po přestávce se obrátila pozornost k modlitbě ve skladbě Hashivenu, v které vynikl procítěný duet samotných zpěváků. Tento tematický i najednou zvukový kontrast vznešeně otevřel druhou polovinu koncertu a působil velmi osvěžujícím dojmem. Témata jako víra, láska, práce a smrt byla posluchači představena prostřednictvím bohatosti nepravidelných rytmů ve skladbě A la villa voy (Do města chodím) nebo v sólové skladbě na kytaru s názvem Fandango, ve které si Tiago Matias skutečně pohrával s rytmy i s dynamikou. Své vokální umění představili zpěváci Faria a Peixota také ve svých autorských písních s názvy Cantiga sua, partindo-se nebo A partida que me aparta (Odchod mě dělí). Závěrečným tématem programu, motivem smrti, se publikum zahalilo do pochmurné atmosféry skladbou É tarde, ela dorme (Je pozdě, ona už spí), ve které jemné a lyrické tóny připravily posluchače na závěrečnou, už zmiňovanou autorskou skladbu večera A partida que me aparta, při níž své umění předvedli postupně všichni vystupující, a to sólem na kontrabas, perkuse, kytaru, tleskáním i volněji vedeným zpěvem.

Publikum své nadšení z koncertu neskrývalo a vytleskalo si dva přídavky, u nichž se jenom potvrdila výborná souhra souboru Sete Lágrimas. Jejich letošní skvělé vystoupení na Letních slavnostech staré hudby se uskutečnilo po dlouhých jedenácti letech, a proto věřím, že do Prahy znovu zavítají o něco dříve.

Foto: Petra Hajská / Letní slavnosti staré hudby

Facebook X E-mail WhatsApp