„Následovalo naprosto vrcholné provedení Fantazijních kusů pro klarinet a klavír Roberta Schumanna.“

„Program lákal na balkánský folklór a na Sedm balkánských tanců srbského skladatele Marka Tajčeviće.“

„V každém případě to bylo další méně známé a velmi milé dílo pro vděčnou kombinaci klarinetu, violoncella a klavíru.“

V pondělí 20. října se v barokním refektáři Profesního domu MFF UK na Malostranském náměstí konal další koncert komorní řady, kterou pořádá Prague Philharmonia. Ač to byl na první pohled nenápadný koncert pro tři nástroje – klarinet, violoncello a klavír – a jediným známým skladatelem byl Robert Schumann, byl to opravdu krásný večer. Hrálo Quasi Trio ve složení Judita Škodová, David Šimeček a Kateřina Ochmanová a vyprodaný sál ukázal naplno, jaký efekt má dobře vedená abonentní řada.

Dramaturgyně Komorního cyklu Martina Sermain obě poloviny koncertu přátelsky a přitom velmi zasvěceně uvedla – a navíc je autorkou obsáhlého průvodního slova v programu. Ten začal Triovými miniaturami Paula Juona. Slyšeli jste o něm někdy? Já ne a přitom to byly opravdu půvabné kousky Snění, Humoreska, Elegie, Fantastický tanec a o autorovi řekněme alespoň to, že byl švýcarským skladatelem, který se narodil roku 1872 v Rusku, kde otec působil jako pojišťovací úředník. V Moskvě vystudoval, ale pak se vrátil na západ, studoval v Berlíně a dále působil právě zde. Prý býval často označován za spojnici mezi Čajkovským a Stravinským, ale takové zkratky vymýšlejí spíše novináři, tito dva skladatelé žádnou spojnici nepotřebovali a Stravinskij musel dobře vědět, za co vděčí Čajkovskému a mohl se k němu vztahovat přímo… Zajímavý osud Paula Juona ovšem byl příslibem zajímavé hudby, která měla všechny náležitosti příjemného objevu. Zajímalo by mě, jak mohla vypadat originální směs ruských a německých vlivů v jeho symfoniích – prý složil čtyři. V komorní hudbě má rozhodně blíž do Německa, protože jeho miniatury jsou koncentrované, promyšlené a právě tím zajímavé. 

Quasi trio je originální název, který má v názvu předponu „kvazi“, což znamená „jako“ nebo „jakoby“. Snad to naznačuje, že toto trio tvoří tři zcela individuální hlasy a sešlo se jakoby náhodou. Ve skutečnosti už spolu hrají od roku 2014 a každý má také individuální hudební dráhu, violoncellistka je členkou Prague Philharmonia, klarinetista členem úspěšného Alinde Quintetu. Už v prvním čísle předvedli dokonalou souhru a dojem se jen stupňoval. Následovalo naprosto vrcholné provedení Fantazijních kusů pro klarinet a klavír Roberta Schumanna, kdy klarinetista David Šimeček jemně vystihl charakter každé ze tří částí – někde lehkost, jinde citovou naléhavost, jinde temperament podaný ovšem s elegancí. Schumann je velmi koncentrovaný a ve vyjadřování emocí v podstatě velmi úsporný, mnozí lidé mají raději rozevlátější romantiky a tahle hudba jim zní příliš upjatě či akademicky. Ale tady to přirozené hudební a emocionální kouzlo rozhodně nechybělo.

Program lákal na balkánský folklór a na Sedm balkánských tanců srbského skladatele Marka Tajčeviće narozeného v Osijeku v roce 1900. Klarinet jako nástroj je velký obojživelník a dovede být stejně strhující v klasice, folklóru i jazzu – a tak tomu také bylo. Určité folklórní odvázanosti ale bylo tak akorát, suita má spíše klasičtější tvar, jsou to temperamentní melodie spojené s různými barevnými možnostmi klarinetu i violoncella. Od chvějícího se vzduchu přes rustikální jadrnost až po rytmické vtípky a jódlovací výkřik na závěr. Skvělé číslo.

Po přestávce dostala prostor violoncellistka Judita Škodová a velmi vkusně přednesla dalšího Schumanna, populárních Pět kusů v lidovém tónu. Také tohoto autora inspiroval folklór k maximální barevné a rytmické originalitě. Klavíristka Kateřina Ochmanová měla na místním Petrofu dost obtížnou situaci, protože dostat z tohoto nástroje jemnější lyriku asi nebylo možné. Provedení ale mělo jiskru a místy lehce temný podtón.

Posledním díle večera bylo Fantasy Trio Roberta Muczynského, amerického skladatele narozeného roku 1929 v Chicagu, kde také studoval a stal se významným autorem působícím na amerických univerzitách. Vděčná skladba kombinující klasický tvar s jazzovou i filmovou hudbou zaujala hlavně klarinetem v hodně nízkých polohách.

Po vřelém potlesku violoncellistka dojatě poděkovala posluchačům za možnost zahrát si pro opravdu plný sál vnímavého publika. Jako přídavek zazněla část Alsaských scén Julesa Masseneta nazvaná Pod lipami. Těžko říct, jestli měl autor na mysli berlínskou hlavní třídu, český národní strom anebo – což je nejpravděpodobnější – malebnou vesnici v Alsasku, kde se odedávna prolínají německé a francouzské vlivy. V každém případě to bylo další méně známé a velmi půvabné dílo pro vděčnou kombinaci klarinetu, violoncella a klavíru.

Bylo opravdu radostné zažít koncert, který si nepotřeboval hrát na něco, čím není – byl originální v naprosto klasické fazóně. Konal se v podstatě v luxusním místě Prahy, nebyl pro turistické publikum, měl vysoký profesionální standard a k tomu vlídnou přátelskou atmosféru. V Praze to není samozřejmost.

Foto: Milan Mošna