středa, 10 říjen 2018 14:30

Jakub Hrůša: S Berlínskými filharmoniky se cítím doma a uvolněně

Autorka:

„Nemůžu se zbavit hlubokého napojení na české tradice, po prvních tónech Mé vlasti jsem měl pocit absolutního domova.“

„Hudební prožitek každého člena orchestru je stejně tak důležitý jako můj.“

„Jeden z nejhezčích způsobů, jak se k orchestru dostat, je mít při všech nárocích klíček k humoru a potěšení.“

 

IMG8652-1024x685-1

 

JAKUB HRŮŠA se dnes poprvé představí za dirigentským pultem Berlínských filharmoniků. Ve třech večerech uvede  s prestižním tělesem ryze český repertoár.  V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se Jakub Hrůša zamyslel nejen nad tímto přelomovým debutem v kariéře (chystáme reflexi pátečního koncertu), ale také obecně nad vztahy mezi dirigentem a orchestry, nad hloubkou propojení s  Bamberskými symfoniky, kterým už je třetí sezonu šéfdirigentem, nad prací s Českou filharmonií i nad provozováním hudby v dnešní době.

Jakube, Vás teď čeká debut, který si většinou odbývají dirigenti skoro o generaci starší, první koncert s proslulými Berlínskými filharmoniky. Je to životní, respektive kariérní milník. Jak se cítíte?

Má to dvě roviny, já se na to těším v tom smyslu, že si toho vážím, pro mnoho lidí je to nejlepší orchestr světa. I mnozí sami filharmonici se tak vnímají. Ne-li všichni. A ta druhá je, že jsem se při všem pravidelném těšení vycvičil a ověřil si, že čím méně se psychicky chystám, tím je to většinou lepší. Člověk si jinak začne dělat příliš určitý obrázek o tom, jaký orchestr je, vytvářet si určité strategie, co ano, co ne… Ve výsledku jsem byl dost často překvapen, že realita je třeba jiná než to, co mi jiní lidé popisovali. Nejhorší napětí v životě vznikají z příliš určitých typů očekávání. Podobnou zkušenost mám třeba s Královským orchestrem Concertgebouw, kde jsem se hned napoprvé cítil jako doma, v absolutní harmonii, pohodě, klidu, úsměvu, vtipu, ale i ponoru. Řekl jsem si pak: jeden z nejmilejších orchestrů, co jsem zažil. A když jsem tohle komusi vyprávěl, kdo je velmi dobře znal, tak zvolal: „Cože?! Vždyť ti často požírají dirigenty na počkání! Bývají i protivní a nechtějí vyhovět.“ Podobně se mluvilo o Mnichovské filharmonii. Já jsem měl s nimi ale velice harmonický týden, lidsky příjemný a profesně úspěšný. Totéž s Newyorskými filharmoniky. Naopak o jiných orchestrech se zas říká: „Ti jsou strašně fajn a vyhoví.“ Ale pak si to může nesednout nebo jim dirigent připomíná někoho, koho nemusejí, nebo jsou unavení, měli zrovna projekty, které se jim nelíbily… a ve výsledku můžete být zklamána, že nejsou „hodní“ tak, jak o tom všichni mluví. Tak jsem si řekl: „Chystej se na to jako na cokoli jiného.“ Skutečnost se ukáže až v ten moment. Na to se nejde zcela připravit.

A jak to proběhlo?

Od prvního dne báječná atmosféra, dělná i milá, přátelská. Člověk cítí obrovský potenciál, lásku k hudbě (tolik zdejších hudebníků mi řeklo, jak je program, který hrajeme, skvělý, i když je vlastně dosti nestandardní a velmi náročný) a jakousi lidskou živelnost, kterou ten orchestr má víc než jakýkoli jiný. Jde vždy předně o to, jak to úžasné bohatství, které v nejlepších orchestrech dřímá, probudit. Snažím se být sám sebou, a myslím, že to muzikanti oceňují. Co mě překvapilo, je to, jak „normálně“ jsem s nimi schopen pracovat. Mám zejména v Janáčkovi velké nároky a skoro se mi zdá, že je to přesně to, co ve zkouškách právě chtějí. Tedy pokud jsou to nároky opodstatněné. Cítím se s nimi doma a uvolněně.

 

612664395a40232133447d33247d383338303730353438

 

Co je na programu?

To byla dlouhá anabáze, než jsme to ukuli, diskutovali jsme mnoho verzí. Nakonec s nimi dělám výhradně českou hudbu. Jsem za to vlastně spíš rád, byť je to třeba příliš očekávatelné. Ale to, co hrajeme, jsou nádherné skladby a myslím, že je to dobře, že jsem i v tom autentický. Rozumí, proč a jak stojím za těmi kompozicemi. Zazní Zlatý kolovrat Antonína Dvořáka, První houslový koncert Bohuslava Martinů, který bude hrát Frank Peter Zimmermann, a Taras Bulba Leoše Janáčka. Já kdybych byl opravdu nucen a mučen za každou cenu říct, kteří dva autoři jsou moji nejoblíbenější, asi by to byl Dvořák a Janáček, i když to zní od Čecha trochu plakátově. Ti dva hrají v mém životě ale skutečně zásadní a centrální roli. Tarase Bulbu Berlínští filharmonikové hráli naposledy už před drahnou dobou. (Německý sólista Frank Peter Zimmermann je v této souvislosti zmiňován jako velký obdivovatel zřídka uváděného koncertu Martinů. Skladba z roku 1933 zůstala neprovedena a zapomenuta až do roku 1968, kdy se její rukopis našel v jednom hudebním archivu ve Washingtonu. Při světové premiéře před 45 lety v říjnu 1973 v Chicagu hrál sólový part Josef Suk. – Pozn. redakce)

Kromě Berlínských filharmoniků Vás v sezoně čeká spousta zajímavých příležitostí. Můžeme dohlédnout třeba až k Pražskému jaru 2019, které budete zahajovat se „svým“ orchestrem, Bamberskými symfoniky, kde jste už více než dva roky šéfdirigentem a který teď možná znáte nejlíp. Jak budete přistupovat k Mé vlasti?

To se těžko popisuje slovy. Má vlast, kterou my budeme prezentovat, bude v tom nejpravdivějším slova smyslu a v tom nejlepším přirozenou symbiózou mého pojetí a tradic orchestru. Myslím, že se po tak dlouhé spolupráci ocitáme v cítění velmi blízko. A já přiznávám, že jsem byl při interpretaci české hudby často i tím, kdo se inspiroval. Tento orchestr měl vždy blízko k vnímání hudby, jak ji známe z domova. Koneckonců monumenty české hudebnosti, Smetana a jeho Má vlast nebo Dvořák a jeho symfonie, o něco méně Janáček, všichni tito hrdinové české kultury byli semknuti s německým hudebním děním. Smetana a Dvořák vnímali takové autory, jakými byli Beethoven, Schubert, Schumann, Wagner, později u Dvořáka Brahms a Bruckner, jako něco nesmírně blízkého. Rozhodně to nebylo cizácké ve smyslu odmítání, byť se vůči jejich vlivům jistě i vymezovali. 

Čím do této vize nezapadá Janáček?

Řekl jsem schválně, že u Janáčka to bylo trochu jinak, protože ten se obracel do jiných sfér. On svým vnímáním byl protiněmecký. A je to v jeho hudbě znát. U něj to prolnutí není. Ale u Smetany, abych se vrátil k Mé vlasti, je naopak zcela jednoznačné. Ty tance, nálady a písně, to je jasně české, ale strukturálně je to vlastně zrovna tak i německá hudba. A vracím se tím pádem také zpět k Bamberku – některé kvality a devizy výsostné orchestrální kultury v Německu se mohou projevit blahodárně i v interpretaci našich děl. 

Jako přínos.

Jednoznačně. Ale na druhou stranu se samozřejmě nemůžu zbavit hlubokého napojení na české tradice, protože jsem jimi odkojen od dětství. Nedávno, když jsme hráli čtyři části Mé vlasti v Grafeneggu a přišli jsme k ní zase po roce, aniž bychom se jí mezitím dotkli, tak jsme spustili na první zkoušce a já jsem měl pocit absolutního domova. A říkal jsem si: To, co tady tvoříme na poli českého repertoáru, nenabídneme publiku na Pražském jaru jako „fast food“, pokrm, který byl usmažen pouze pro tu událost a přinesen pak na stříbrném podnose. Ne, dnes už je to do hloubky cítěná vzájemná symbióza. A je třeba také říct, že tak začne celý náš festival s Mou vlastí, protože Pražské jaro bude pouze začátek. My pak celý cyklus vezeme na festival v Rheingau, do Elbphilharmonie v Hamburku, Concertgebouw v Amsterdamu a na Proms, takže vlastně na ta nejkrásnější možná místa v západní Evropě. A pro orchestr to bude velká pocta, že tento náš pomyslný festival zahájíme právě v Praze. 

 

201609HerzauJakubHrusa-956872dpi-1

 

Jakube, čím víc zrajete a čím víc se z Vás stává světová dirigentská osobnost, není to zároveň tak trochu nevýhoda? Nenutí Vás takový status dělat určité věci, které se v tomto rozměru očekávají? Zmínil jste, že Vaší srdeční záležitostí jsou Dvořák a Janáček, máte příležitost provádět díla, která máte skutečně rád? Možná někde v menším orchestru má méně úspěšný dirigent více šancí dělat si radost…

Je to v pohodě. Dělám ve větší míře přesně to, co si přeju dělat. A je to proto, že mám minimálně ve třech titulárních orchestrech možnost spoluvytvářet program. A dnes skoro všechny odrážejí mé inklinace a přání. Děje se to ostatně i u hostování a mám velmi bohatý repertoár. Co je spíš problém, a to vůbec nesouvisí se mnou, před tím problémem stojí každý dirigent světa, je otázka prodejnosti. Zdá se mi, že nám její nároky čím dál tím víc brání v dramaturgickém rozmachu. Stále častěji slýcháme od intendantů a dramaturgů: fantastická myšlenka, ale tentokrát ne, protože musíme prodat koncert, musíme mít slavného sólistu, a je jedno, co hraje, lidé přijdou na jména, na to, co je dostatečně známé. Snažím se proti tomu bojovat, jak to jde. 

Zvláštní. Čím to je, když jsou informační technologie stále dokonalejší a dostupnější? Povědomí o hudbě se tak přece může šířit daleko snadněji a k většímu počtu lidí.

A to je právě ten problém! Informací je tolik, že se k těm opravdu zajímavým a cenným hůře dostává. Je to paradox. Tím, že šíříme víc a víc osvěty, tak se nám zdá nemožné, že to nepadá na úrodnou půdu. Celý internetový věk vnímám jako nevyhnutelný a svým způsobem neutrální, dá se z něj vyždímat dobré i špatné, ale prostě přináší příliš širokou platformu. Možnosti, čím se nechat nadchnout, jsou dnes tak široké, že je obtížnější si vybrat a dostat se do hloubky. A díky tomu ve sféře umělecké reality, tedy na koncertě nebo v divadle, pak je o to větší tlak na to, aby se to lidem líbilo a měli vůbec důvod někam vyrazit. Třeba v Bamberku se stále ještě dá dělat fantastická dramaturgie, stejně tak příležitostně u nás, v České filharmonii, ty orchestry, které fungují na bázi abonmá, jsou pořád ještě ve výhodě, protože nepodléhají do té míry vrtochu a náladovosti masového publika. Já jsem velmi nadšeným zastáncem tohoto tradičního konceptu. 

 

JHr---Petra-Klakov

 

Když jste zmínil Českou filharmonii, jak si vlastně rozdělíte práci, vy jako hlavní hostující dirigent a právě nastupující Semjon Byčkov? Oba jste velké osobnosti a máte jasno ve svém dirigentském životě. Rozdělili jste si nějak své úlohy?

Já jsem pochopil, že je lepší nechat pana dirigenta Byčkova trochu se tady napřed uhnízdit a etablovat v šéfovské rovině, aby se lidově řečeno „utřepalo“ to, kde jsou platformy pro něj a kde jsou pro mě. Je nabíledni, že repertoár, který bude nahrávat, cestovat s ním a podobně, bude rezervován jemu. Stejně tak mám já v Bamberku, a každý jiný šéf u svého orchestru, přednostní právo říct, co by chtěl dělat, to je na místě respektovat. Ale repertoár je široký a myslím si, že jsou v něm pro mě takové dvě velké niky. Paradoxně obě úplně opačné. Jedna je ta, která je zajímavá i z hlediska české kultury a tradice, protože jsou to méně hraní autoři: z toho, co již bylo nebo je na papíře, třeba Prokofjev, Honegger, Kodály, Gemrot, Kalabis a tak dále. To jsou prostě věci, které nepatří do černobílého nejpopulárnějšího směru, a toho se já rád ujmu, když jsou to silné skladby. A pak tu jsou díla tradiční české provenience, která by asi Semjon Byčkov nedělal. Mám určitou pochybnost, že by se třeba pouštěl do Svatebních košil nebo do Svaté Ludmily, které jsem nedávno dirigoval. Tady považuju za přirozenou čest, že se jich mohu ujmout. Musím říct, že je mi v pozici hlavního hosta velmi dobře. Mám radost z toho, že jsem České filharmonii nablízku. Těší mě práce s ní a zároveň můžu pokračovat v šéfovském nasazení v Bamberku. 

Tady v České filharmonii jste ve výhodě domácího prostředí, Semjon Byčkov přichází jako zahraniční host a naráží jistě na porovnávání třeba s Jiřím Bělohlávkem a na jeho fluidum, které tu stále panuje. A Vy si teď něco podobného zažijete v Německu u Bavorských rozhlasových symfoniků, kde bude panovat fluidum Rafaela Kubelíka. Vnímáte to spíš jako výzvu, nebo myslíte, že díky společnému původu bude přijetí vřelé?

To je hrozně zajímavá otázka. Ale musíme ji trochu rozvést. Rafael Kubelík je velká světová osobnost. Nedávno při mých hostováních v Chicagu nebo v New Yorku, kde jsem měl debuty dva týdny po sobě, mě velmi potěšilo, když mě někteří „veteráni“ v obou orchestrech bezprostředně přirovnávali právě ke Kubelíkovi. On byl velmi oblíbený dirigent pro svou muzikalitu a lidskou stránku, profesionalitu, charisma a podobně. Považuju si za čest, že mě k němu přirovnávají ti, kteří s ním pravidelně hráli! To bylo odzbrojující. V Německu byla jeho pozice v Bavorském rozhlase velmi významná, ale se vší úctou a respektem v rámci celého Německa poněkud jiného druhu, než jakou měl třeba v posledních letech Jiří Bělohlávek v Česku. Kubelík byl vnímán toliko v rovině umělecké, hudební, nikoli, abych tak řekl, „kulturně spasitelské“. U nás, když se roku 1990 Kubelík vrátil, byl právem vnímán jako hrdina. Ale v Německu ho předtím brali civilněji. Jako jednoho z dirigentů na absolutní špičce.

Říká se, že ho měli rádi. 

Velmi rádi. Velmi ho respektovali. Ale zkrátka v historii německé kultury jsou dirigenti, kteří se těšili ještě něčemu víc, bližšímu adoraci. Třeba Wilhelm Furtwängler, Carlos Kleiber, samozřejmě Herbert von Karajan; v Rakousku Karl Böhm a další. Kubelík představuje v Německu fenomén, kterého není třeba se bát a u kterého spíš nastává to, že když diriguju českou hudbu někde v Mnichově nebo v Berlíně, tak ho někdo vzpomene, spíš na způsob: „Naposledy jsme tu skladbu slyšeli s Kubelíkem, to jsme rádi, že dnes zase…“ To je ta jedna část. A tady u nás? Vy jste řekla, že Byčkov má nevýhodu, že jde do cizího prostředí a já jsem tady doma. Opak může (ale nemusí) být pravdou. V podstatě neustále mi u nás někdo předhazuje jako problém mé přátelské spříznění s Jiřím Bělohlávkem a jeho školu. A přitom už to dávno tak nepanuje ani mezi muzikanty. Bývaly doby, kdy nebylo jednoduché pro některé hudebníky mě vidět, aniž by se jim Jiří vybavil. Ale myslím, že čím víc mě poznávají, tím víc vidí, že jsme v podstatě jiné osobnosti, i když ho může nějaké mé gesto připomínat, což je koneckonců normální, když je někdo něčím žákem. Jiří byl jiná povaha, jiný typ umělce, měl jiné preference. Někdy mi pak připadá, že to, co jste popsala jako výhodu, je někdy u nás spíš nevýhoda. Protože tento problém srovnávání s kýmkoli u mě nastává jenom u nás. Možná je doma nejobtížnější skládat účty, ale mám pocit, jako kdyby tady lidé potřebovali vždy úspěch vysvětlovat něčím jiným než kvalitou, což v mém případě bývá žákovství u Jiřího Bělohlávka. Pozor, já se ho ani na moment nezříkám! Měl jsem ho nesmírně rád a vzpomínám na něj s láskou a úctou, ale to neustálé přirovnávání není k ničemu dobré. 

 

201609HerzauJakubHrusa-951972dpi

 

Spíš to lidem bere objektivní úsudek, svobodu toho, aby se zaposlouchali, jak dílo opravdu pojímáte, co do něj otisknete, což se pak odráží právě třeba v následných kritikách…

Vnímám to přesně tak. Většinou jsem to neměl nikomu za zlé, ale v poslední době mi to přijde hůř stravitelné, hlavně když někdo srovnává nesrovnatelné. To jsme zas u těch očekávání. Například nelze porovnávat živé provedení se studiovou nahrávkou, navíc pořízenou před padesáti lety v úplně jiném kontextu. Myslím, že je omyl jít na koncert s určitým konkrétním očekáváním, toho by se měl recenzent vyvarovat. Ani já jako dirigent nesmím jít na první zkoušku se slepě určenou představou, jak bude vypadat. Takhle prostě život nefunguje. 

Jako byste si dal klapky na oči a vytyčil mantinely…

Ano, člověk je pak ochuzen o možné nečekané obohacení, navíc ostatním odnímá možnost nechat se inspirovat. A vůbec to nevypovídá o míře připravenosti.  

To je spíš míra empatie, ne?

Přesně tak, empatie, otevřenosti a připravenosti stát za svým názorem, být autentický a svůj, ale zároveň vnímat a přijímat to, co dělají ostatní jako něco, co je třeba brát vážně. Je nutné oddělovat objektivní chyby a prohřešky od zklamaných očekávání a představ. 

Říká se, že největšími učiteli rodičů jsou jejich děti, platí to přeneseně i na dirigenta a členy jeho orchestru?

Je to přesně tak. Je třeba vnímat každou nuanci. Sice je pravda i to, co vyřkly hlavně starší generace dirigentů, že jednotliví hudebníci nemůžou mít ze své židle dokonalou představu o celku, ale myslím, že hudební prožitek každého člena orchestru je stejně tak důležitý jako můj. A bez souhrnu těchto prožitků nemůže vzniknout opravdu krásný a inspirující celek. 

Když jste zmínil zralejší dirigentské generace, nedávno jsem po zahajovacím koncertu Komorní filharmonie Pardubice seděla a povídala s Liborem Peškem. Jako obvykle vyprávěl jednu půvabnou historku za druhou, mimo jiné, jak se při zkoušce zadíval do orchestru a řekl: „Pánové, hrajte čistě, uleví se vám…“ Nechybí Vám třeba trochu takové roztomilé momenty, které se Vám se špičkovými tělesy asi nemůžou stát?

Ale můžou! To je právě zajímavé. Jeden z nejhezčích způsobů, jak se k orchestru dostat, je mít při všech nárocích klíček k humoru a potěšení, zejména v okamžiku, kdy všichni dřou a jsou unaveni. Je to um, který je dán někomu přirozeněji do vínku, někomu méně. Dřív jsem si myslel, že jsem spíš takový upjatější typ, a možná jsem i byl, kdo ví, ale teď to přece jen cítím jinak. A dodám ještě jedno. Ať už je to pravda nebo ne, blahodárná je důvěra, že nakonec jde každému o výborný výsledek, že každý má v sobě klíč, kterým se dá otevřít nadšení, hraní se vkladem a radostí. Ta jiskra se pak přenáší a dojem účinkujících i publika, že byli přítomni něčemu silnému, lidskému a prožitému, je to, o co v živém provádění hlavně jde. Koloběh energie pak funguje správně a po takových koncertech se necítím unaven, ale osvěžen. Když se to daří, tak je mi to jednou z nejdražších věcí. Tady v Berlíně se to znova ukázalo. 

 

JakubHrusaPress06-1024x682

 

Foto: Andreas Herzau, Petra Klačková

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.