PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Ravelova suita vyzněla velmi kompaktně.“

„Sólista dostál své pověsti naprosto beze zbytku.“

„Jestliže v první polovině byla nepatrně znát občasná nejistota v souhře, druhá polovina byla již naprosto sebejistou explozí velkolepého zvuku.“

Vskutku velkolepé první koncerty po návratu z japonského turné připravila Česká filharmonie ve dnech 5. až 7. listopadu. Jako sólistu si přizvala legendárního světového klavíristu Jevgenije Kissina, který sice žije od roku 2017 v Praze, s Českou filharmonií však nevystupuje často. Nyní stanul jako sólista před tímto tělesem poprvé po sedmi letech, a to v Klavírním koncertu č.1 Sergeje Prokofjeva. Kvůli zdravotní indispozici koncert nemohl dirigovat šéfdirigent Semyon Byčkov, namísto něj se představila čínská dirigentka Elim Chan, která se před Českou filharmonii postavila úplně poprvé. Program musel být pozměněn a místo Frenzy Johna Adamse zazněla na úvod Ravelova Má matka husa.

„Zpěvák i varhany tvoří tón, samozřejmě ‚trochu‘ jinak. Sbor i varhany musí například stát na tom správném místě.“

„‚Acappelláky‘ je potřeba několikrát do roka realizovat. Ano, je to dřina a bolí to, ale sbor se jimi zásadním způsobem posouvá k lepšímu.“

„Říkávali mi ‚Mikeš‘, samozřejmě v návaznosti na verš ‚Mikeš mračí se, dál žene stádo po úbočí‘.“

Sbormistr a varhanář Marek Vorlíček stojí před důležitým úkolem. Spolu s Kühnovým smíšeným sborem, který opětovně může nazývat „svým“ (byť jen ze čtvrtiny), zahájí 10. listopadu 31. ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů. Klíčovým bodem programu bude kantáta Mikeš z hor samotným Martinů sboru dedikovaná a s životem zmíněného sboru silně spjatá. Zahajovací koncert festivalu v jeho širším kontextu je tématem rozhovoru, který Vorlíček poskytl portálu KlasikaPlus.cz.

„Tvůrci koncertu nás provedli naleštěným a místy až bizarním světem kolem dvora Ludvíka XVI.“

„Členové komorní varianty Collegia Mariana znovu potvrdili, že patří ke špičkám ve svém oboru nejen v Čechách.“

„Jana Semerádová osvědčila svůj vytříbený vkus a koncertní večer povýšila na synestetický zážitek, ve kterém se hudba a slovo navzájem inspirují.“

V úterý večer se v Tereziánském sále Břevnovského kláštera sešli tři vynikající instrumentalisté a jedna herecká osobnost, aby přiblížili posluchačům v rámci barokních podvečerů Collegia Mariana hudbu a atmosféru francouzského královského dvora konce sedmnáctého století. V Louvru tehdy vládl nejzářivější král Ludvík XIV., král tance, lovu jelenů a slunce. Traversistka Jana Semerádová, gambistka Hana Fleková a theorbista Jan Krejča obstarali hudební část večera, herečka Barbora Munzarová četla z dopisů Marie de Rabutin-Chantal, která se nekonečných dvorských večírků osobně účastnila.

„Katie Mitchell předkládá londýnskému opernímu publiku příběh jako nezakrytě erotické setkání věčné ženy s mladičkou cynickou zlodějkou, tedy v poměrně brutální úpravě.“

„Hrůšovo pojetí Janáčkovy hudby je podrobné, postihuje a s přehledem organizuje útržkovitou a epizodickou proměnlivost jdoucí často do prudkých drobných kontrastů. V případě Věci Makropulos je ovšem navíc až překvapivě lyrizující.“

„Režisérka ve finále podmanivě, jakoby až naruby užívá zpomalený pohyb všech postav, ve filmu by se řeklo slov motion. Bez patosu tak může gradovat emocionální atak.“

Janáčkova Věc Makropulos, jak ji nově hraje během listopadu londýnská Královská opera Covent Garden, je hodně jiná. Katie Mitchell přeznačila příběh zcela zásadně – přemísťuje ho do současnosti a přidává nové vztahy. S libretem a hudbou však přesto zůstává ve vzácném souznění. Dirigent Jakub Hrůša se s režisérkou kontrastně potkává v krásně empatickém modelování hudebních emocí i tempa a nálady. Výsledkem je sto minut skvělého, navíc mimořádně inovativního hudebního divadla.

„U uvedení nových skladeb je vždy přítomen prvek nejistoty: jak silná a živá hudba ve skutečnosti bude, je pro mě stále záhadou.“

„Oproti světoběžníku Cartellierimu byl Ryba skromný kantor, ale musel být v kontaktu s dobovými vlivy, jinak by nevznikla jeho specifická hudba.“

„Mezi autory, jejichž díla zůstávají neprávem opomíjena, bych rád zmínil Pavla Vranického nebo Leopolda Koželuha.“

Cembalista a dirigent Aapo Häkkinen patří k nejvýraznějším postavám evropské scény staré hudby. Jako umělecký ředitel Helsinského barokního orchestru udává od roku 2003 jeho osobitý směr a s neúnavným zápalem s ním objevuje zapomenuté skvosty hudební historie. Na Pražské jaro, jehož příští ročník portál KlasikaPlus.cz představil ZDE, přiváží mj. novodobou premiéru oratoria skladatele Antonia Casimira Cartellieriho. V rozhovoru přibližuje toto dílo i svou cestu od katedrálního zpěváka až k mezinárodně uznávanému dirigentovi, jenž proměnil vnímání early music nejen ve Finsku, ale i daleko za jeho hranicemi.

„Jakmile barokní hudba přestala mít strach z odborných soudů a pedantské kritiky, jako by se znovu nadechla k životu.“

„Když postava prožívá úzkost nebo hněv, přidám ozdobu, která nezní krásně – ne všechny pocity jsou hezké a hudba by to měla reflektovat.“

„Mahler dokázal napsat pasáže naplněné extrémním klidem i děsivým chaosem.“

Britská sopranistka Lucy Crowe je nositelkou Řádu britského impéria a proslulá interpretka händelovských hrdinek, která okouzluje publikum na předních světových scénách od Londýna po New York. Byla nominována na cenu Grammy i BBC Music Magazine Award a její umělecký záběr sahá od Händela až po Strausse a Mahlera. 16. a 17. listopadu se vrací k pražskému publiku – s Českou filharmonií na koncertě Za svobodu a demokracii zazpívá Mahlerovo Vzkříšení pod taktovkou Sakariho Orama.

„Jako kulisa pro stále nové protagonisty, kteří do inscenace od roku 2009 přicházejí, funguje Cremerova dekorace téměř ideálně.“

„Aleksandra Kurzak předvedla v roli Tosky výkon, v němž nebylo místo pro kompromisy.“

„Roberto Alagna naživo a v operní roli, která je de facto synonymem pro slovo ‚tenor‘, je fenoménem, jaký je třeba vnímat komplexně.“

Koncem října letošního roku v drážďanské Semperově opeře ve třech reprízách inscenace Pucciniho opery Tosca vystoupili v titulní roli a v úloze Cavaradossiho polská sopranistka Aleksandra Kurzak a italsko-francouzský tenorista Roberto Alagna. Všechna představení proběhla za zvýšeného zájmu operního publika celého středoevropského regionu a přinesla odpověď na otázku, v jaké pěvecké kondici se momentálně slavný umělecký pár nachází.

„Největší zlozvyk, který u studentů vidím, je špatné držení těla.”

„Když jsem sám na pódiu, nejde jen o hraní samotných skladeb. Jde také o vytváření atmosféry večera.”

„Nejdůležitější věc, kterou by se měl student naučit, je umět pracovat sám.”

Koncertní kariéra kanadského klavíristy polského původu Jana Lisieckého začala už v jeho patnácti letech, kdy podepsal smlouvu s prestižním hudebním vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Od té doby vystupuje na nejvýznamnějších pódiích v Evropě, Americe i Asii a spolupracuje s předními orchestry a dirigenty. V listopadu se vrací do České republiky, aby zde 8. listopadu představil recitál složený výhradně z preludií. Půjde zároveň o jeho dlouho očekávaný debut na Festivalu Rudolfa Firkušného. Nejen o dramaturgii recitálu, ale i inspiracích a zlozvycích klavíristů jsme vedli rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

„Přestože Vyšehrad a Vltava zazněly v Praze na Žofíně nedlouho po dopsání, Šárka byla uvedena až o dva roky později, 17. března 1877.“

„Ve prospěch nemocného Smetany, kterého nevybíravě kritizovali, vystoupil tehdy Jan Neruda: Cožpak překáží Petřín některému z těch oblázků, které leží dole na břehu Vltavy…?“  

„Báseň Z českých luhů a hájů vyznívá bukolicky i nádherně roztančeně, velkolepě i měkce, jako důvěrně známá hudba vyjadřující štěstí.“

Do Jabkenic k rodině dcery Žofie se ohluchlý Bedřich Smetana přestěhoval z Prahy definitivně až v roce 1876, ale i předchozí rok už je s myslivnou na Mladoboleslavsku spojen v jeho životě poměrně výrazně. Komponoval tam v létě klavírní cyklus Sny a symfonickou báseň nazvanou velmi příznačně Z českých luhů a hájů. Rok 1875, ohraničený dokončením Šárky a přijetím libreta k Hubičce, byl pro něj dobou postupného poznání, že jeho sluch je ztracen nevyléčitelně.

„Narozen do sudetské, německy hovořící rodiny, strávil v Aussig neboli v Ústí nad Labem úvodních patnáct let života.“

„Nečekal, až mu NDR zabrání v občasném hostování na Západě, a roku 1984 se nevrátil ze Spojených států.“

„V Torontu navázal na skvostnou trojici, která ho na dirigentském stupínku předcházela: Seiji Ozawa, Karel Ančerl a sir Colin Davis.“

V Americe dirigoval absolutní elitu od Newyorské filharmonie přes Bostonskou, Chicagskou či Losangeleskou. Mnohokrát pozdvihl taktovku v Carnegie Hall. Předtím byl mimo jiné šéfdirigentem a generálním uměleckým ředitelem Drážďanských filharmoniků. Dodnes je čestným dirigentem Národního symfonického orchestru na Taiwanu. Jak to, že je pro nás Günther Herbig, rodák z Ústí nad Labem, dobře utajeným současníkem? A čím to, že se po něm dnes, v jeho čtyřiadevadesáti, slehla zem? Přitom do světa klasické hudby obtiskl výraznou stopu, která si žádá alespoň rámcového zmapování.

„V hledišti se usadili lidé, kteří dobře věděli, na co jdou a co mohou čekat.“ 

„Provedení Zrcadel předepsal autor pro 118 hráčů. Bez výpomocí se něco takového v našich podmínkách neobejde, sáhnout k nim bylo nutno i v tomto případě. “

„Bylo by jistě velmi zajímavé sledovat dirigenta při zkoušení. Jak vznikala jeho totální a vše pohlcující synergie s královéhradeckými filharmoniky, zůstane, žel, skryto. Podstatný je však výsledek.“ 

Třetí večer letošního Hudebního fóra Hradec Králové patřil v úterý 21. října jedinému dílu. Náročného úkolu předvést poprvé naživo českým posluchačům jednu ze stěžejních kompozic hudby druhé poloviny 20. století, jimiž jsou Zrcadla rakouského tvůrce Friedricha Cerhy, se ujala Filharmonie Hradec Králové pod vedením dirigenta Jiřího Rožně. A soudě podle reakcí publika, učinila tak s obrovským zaujetím pro věc a obstála více než se ctí.

„Následovalo naprosto vrcholné provedení Fantazijních kusů pro klarinet a klavír Roberta Schumanna.“

„Program lákal na balkánský folklór a na Sedm balkánských tanců srbského skladatele Marka Tajčeviće.“

„V každém případě to bylo další méně známé a velmi milé dílo pro vděčnou kombinaci klarinetu, violoncella a klavíru.“

V pondělí 20. října se v barokním refektáři Profesního domu MFF UK na Malostranském náměstí konal další koncert komorní řady, kterou pořádá Prague Philharmonia. Ač to byl na první pohled nenápadný koncert pro tři nástroje – klarinet, violoncello a klavír – a jediným známým skladatelem byl Robert Schumann, byl to opravdu krásný večer. Hrálo Quasi Trio ve složení Judita Škodová, David Šimeček a Kateřina Ochmanová a vyprodaný sál ukázal naplno, jaký efekt má dobře vedená abonentní řada.

„Že ve sboru zpívá desítka žen, které v něm působí od počátku až dosud, je už opravdu hodno pozornosti a obdivu.“       

„Zhruba čtyřicetičlenný soubor se tvorbě dvacátého a jedenadvacátého století věnuje výrazně.“

„Od Zdeňka Lukáše, u českých pěveckých sborů autora právem mimořádně oblíbeného, zazněly skladby dokonce hned tři.“

Foerstrovo komorní pěvecké sdružení oslavilo půlstoletí činnosti. Pražský neprofesionální ženský sbor vedený Jaroslavem Brychem se publiku slavnostním koncertem na Žofíně připomněl jako umělecky zdravé těleso se setrvalou úrovní, pěkně sezpívané a prezentující zajímavý program. ´Foerstrovky´ nastudovaly už tři stovky skladeb, mají za sebou na osm set koncertů a řadu úspěchů v mezinárodních soutěžích, napočítaly za padesát let už dva tisíce sto zkoušek. Scházejí se jednou týdně. Vždy v úterý. Pro členky i jejich rodiny jde o nedotknutelný den.

„Hostující režisér Štěpán Pácl akcentoval v pohádkovém příběhu dva aspekty – sociální a psychologický.“

„Richard Samek si svou roli Ježibaby viditelně užíval, jeho rej s koštětem vyvolal u publika spontánní bouřlivý ohlas.“ 

„Po všech stránkách zcela přesvědčivý výkon podal dětský sbor Divadla J. K. Tyla Kajetán vedený sbormistryní Annou-Marií Lahodovou.“

Po šestatřiceti letech se na scénu Divadla J. K. Tyla v sobotu 18. října vrátila pod názvem Jeníček a Mařenka známá opera Engelberta Humperdincka Hänsel und Gretel. Český překlad pořídil Vojen Drlík. Premiéra se uskutečnila v plzeňském Velkém divadle pod taktovkou Jiřího Štrunce a v režii hostujícího Štěpána Pácla. V sólových partiích se představili jak domácí, tak hostující pěvci. Po Jiráskových Broučcích tak plzeňská opera navázala na tradici rodinných představení.

„Slovenskou filharmonii, jejíž mohutný zvuk rázem zaplnil rozměrný prostor Zámecké jízdárny ve Valticích, vedl Tomáš Brauner jistými, čitelnými gesty.“

„Sólového partu v Korngoldově Houslovém koncertu se ujal mladý Američan Joshua Brown.“

„Notoricky známá Dvořákova Novosvětská zaujala svým provedením, do něhož orchestr i dirigent vložili pečlivé úsilí, takže ve výsledku zněla zároveň povědomě i neotřele.“

Prologem 20. září počínaje, věnoval se 10. Lednicko-valtický hudební festival až do soboty 19. října hudbě z „Nového světa“. Téma, zohledňující jako vždy konkrétní námět z kraje, kde se festival koná, tentokrát vyplynulo z historie dovozu zámořských dřevin, které zdejší areál významně obohatily. Podobně jako nyní Gershwinova či Bernsteinova hudba při zahájení až po Coplandovu či Dvořákovu v rámci závěrečného koncertu. Jakkoli byla kdysi jednou z importovaných rostlin zmarlika kanadská, letošní ročník LVHF rozhodně nehrozil zmarem. Naopak. Že festival opět zvolil nosný námět, prokázalo sobotní festivalové finále, zároveň důstojné i dojemné. Hrála Slovenská filharmonie s Tomášem Braunerem.

„Tentokrát Jamník zvolil zcela tradiční podobu: violoncello s klavírem – a repertoár, který důvěrně zná.“

„Jeho síla hodně spočívá právě v jemnosti: vítězily momenty, kdy cello zpívalo nejtišeji.“

„Bylo milé zaslechnout, jak se tu potkávají lidé z různých koutů Libereckého kraje, kteří se znají právě z kulturních akcí.“

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica pořádá atraktivní koncerty v různých končinách Libereckého kraje. Místa premiérová a netradiční střídá s místy opakovaně prověřenými. K těm druhým patří i nevelká galerie zámku Sychrov nedaleko Liberce – romantické prostředí, v němž v pátek 17. října zazněl osvědčený romantický repertoár v podání violoncellisty Tomáše Jamníka a klavíristy Stanislava Gallina.

„Vzájemná interakce hlasů ve skladbě místy připomínala zamilovaný pár: od neškodného laškování až po smyslný tanec.“

„Monolog pro sólové violoncello připomíná akční malbu: je živelný, organický, bez jasného řádu; rozmáchlé hudební motivy zde suplují gestické tahy na plátně.“

„Interpretace Adriany Antalové a Eugena Procháce učarovala publiku natolik, že po doznění posledního tónu snad ještě deset vteřin vyčkávalo s potleskem.“

Ve středu 15. října se uskutečnil další koncert z plzeňské série Kruh přátel hudby. Představili se Eugen Prochác a Adriana Antalová, jejichž tóny violoncella a harfy naplnily sál Antonína Dvořáka v Domě hudby. Stalo se dobrým zvykem koncertního cyklu obsadit alespoň jednou za sezónu komorní uskupení s harfou, minulý rok to bylo formou koncertu Viléma Veverky a Kateřiny Englichové. Místo hoboje bylo tentokrát na pořadu večera violoncello, které se díky svému dobrosrdečnému tónu ukázalo též jako skvělá partie pro královský nástroj.

„Problém Ostrčilovy opery začíná již u volby libreta.“

„Je nepochybné, že Robert Jindra je v Národním divadle člověk na svém místě a jeho hudební nastudování mělo vysokou úroveň.“

„Režie Jiřího Heřmana nesla typické znaky rukopisu tohoto tvůrce, včetně postupů, které se v jeho inscenacích často opakují – pomalu se z nich stává klišé.“

Národní divadlo uvedlo po 102 letech od premiéry operu Otakara Ostrčila Legenda z Erinu. Hudebního nastudování se chopil Robert Jindra, režie Jiří Heřman. Uvedení vyvolalo řadu polemických otázek.

„Jsme ochotni jít až na hranu.“

„Nečteme partitury laxně.“

„Odezva, speciálně po pátém kvartetu, je na Martinů vždycky velmi silná.“ 

Pavel Haas Quartet, česky Kvarteto Pavla Haase a zkráceně Haasovci, je mezinárodně mimořádně oceňovaný komorní soubor. Má teď v katalogu Supraphonu další nahrávku – čtyři ze sedmi kvartetních kompozic Bohuslava Martinů. Čísla dva, tři, pět a sedm. Neznamená to sice, že se z nich stávají ambasadoři tohoto autora, ale hrají ho a hovoří o něm s chutí. K rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se sešli všichni čtyři: primárius Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel usedající u pultu druhých houslí, violista Šimon Truszka a violoncellista Peter Jarůšek, odjakživa přirozený mluvčí celé čtveřice.

„Na těremin můžete interpretovat všechny nuance, třeba i glissando nebo vibrato, jako na smyčcových nástrojích.“

„Vynálezce jsem znala jako člověka aktivního, neustále pracujícího – do konce jeho života mi opravoval těremin, byl vždy připravený vyrazit na koncert.“

„Ze všeho nejdříve se musíte naučit koncentrovat na obraz zvuku a představu tónů ve vás.“

Těremin je bezdotykový hudební nástroj, který v roce 1920 vynalezl ruský fyzik a hudebník Lev Sergejevič Těrmen. Instrument je známý z oblasti filmové hudby, kde byl mnohokrát použit především v hororovém, mysteriózním a sci-fi žánru. Jeho možnosti tím ale zdaleka nekončí, věnovalo se mu a věnuje mnoho skladatelů z oblasti klasické hudby, mimo jiné Bohuslav Martinů. Hra na něj má svá specifika a je považována za velmi obtížnou. Rozhovor o tomto nástroji pro portál KlasikaPlus poskytla praneteř samotného vynálezce, celosvětově uznávaná těreministka Lydia Kavina aktuálně žijící v Oxfordu a Martin Jaroš, koncertní těreminista působící v České republice. Lydii Kavinu bude možné slyšet hrát 19. října na koncertě v Bratislavě v rámci festivalu Konvergencie.

„Passacaglia pre štvrťtónový akordeón je často dosť motorická, zvuk však napriek výraznej kinetickej zložke zostáva dominantným.“

„Tento mimohudobný námet sa do atmosféry Hapkovej skladby premieta hlavne akýmsi latentným smútkom, ktorý ale nepôsobí zdrvujúco.“

„Technická prepracovanosť by sa tak u Haasa mala v ideálnom prípade spájať s emóciou, silným prežitkom.“

Tri skladby s výrazným využitím štvrťtónov uviedol Orchestr Berg 14. októbra v Českom muzeu hudby. V tesnom susedstve vzácnych mikrotónových nástrojov Aloisa Háby tak príznačne zneli kompozície, ktoré na systémy tohoto skladateľa nadväzujú – hoci každá s inou intenzitou a v iných kontextoch. Ťažiskom programu bola rozsiahla skladba weiter und weiter und weiter od Georga Friedricha Haasa. Predchádzala jej premiéra skladby Haštala Hapku a sólový úryvok od hosťujúceho akordeonistu Veliho Kujalu.

„Mancini se ve Vídni pohyboval v komunitě věhlasných evropských hudebníků, kteří tam působili, ať už to byli pěvci, skladatelé, instrumentalisté nebo libretisté.“

„S Mancinim by se mělo pracovat tak, že pěvec nechá jeho myšlenky na sebe působit a bude je samostatně reflektovat.“

„Podle znalců ze 17. a 18. století kastráti nebyli výjimečnější než ženy nebo nekastrovaní muži.“

Na českém knižním trhu se objevila obsahově pozoruhodná, výtvarně atraktivní kolekce dvou knih zabývající se zpěvem a hudbou 18. století. První kniha je překladem významného spisu italského zpěváka a pedagoga Giambattisty Manciniho (1714–1800) Riflessioni pratiche sul canto figurato (Praktické úvahy o zdobeném zpěvu), druhá pak k ní připojuje podrobné komentáře a vysvětlivky. Za oběma knihami, které se prodávají jako jeden celek, stojí dvojice Vanda Martáková a Jan Marták.

„Tomáš Jamník využil ve svém přesvědčivém projevu mírně rozpohybovaného vibrata a naplno se ponořil do prudce expresivního aspektu skladby.“

„Asrael je Sukovou osobní zpovědí, dokumentem jeho kompoziční originality a jedním z vrcholů jeho tvůrčího snažení.“

„Mihotavý opar jemně odkapávajících smyčců se s každým taktem zkonkrétňoval, nepotlačil však jednotnou, ve zklidnělém pianu se plížící dynamiku.“

Velkolepé, podmanivé, strhující. Takovou slovní trojicí by šlo charakterizovat pondělní večer 13. října, během něhož Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením Roberta Kružíka ohromil rudolfinské publikum interpretací zřídka uváděných skladeb dvou význačných jmen české hudební kultury: Josefa Suka a Jindřicha Felda. Rostoucí dluh české koncertní kultury vůči oběma autorům splatil symfonický orchestr spolu se sólistou Tomášem Jamníkem s neskonalou grácií, noblesou a dechberoucí sugestivitou. Jestliže si provedení Sukova Asraela sáhlo na dno posluchačova emočního rejstříku, tak Feldův Violoncellový koncert jej odzbrojil rytmickou surovostí a výrazovou bezprostředností.

„Zelenkova Missa Circumcisionis je hudba svěží, stylově plná a zároveň dostatečně osobitá, na některých místech skutečně charakteristicky jedinečná.“

„Zhudebnění Žalmu 110 Dixit Dominus poskytlo Händelovi možnost vyzkoušet si kompoziční dovednost, schopnost postihnout a úderně vyjádřit dramatismus a naléhavost, propašovat operní estetiku do duchovní oblasti.“

„Komplexní dojem z vybuzení toho největšího možného účinku obou děl zařazuje koncert do pomyslné kroniky zásadních tuzemských hudebních událostí.“

Úvodní koncert abonentní sezóny v pražském Rudolfinu byl pro barokní orchestr Collegium 1704 a jeho sbor Collegium Vocale 1704 oslavou dvaceti let umělecké práce. Výročí svých souborů Václav Luks posvětil ve čtvrtek skvělým, podmanivým a elektrizujícím provedením dvou duchovních děl s latinskými texty a strhující hudbou – Zelenkovy Missy Circumcisionis a Händelova žalmu Dixit Dominus. Dojem, že jde v mezinárodním srovnání o špičkových sto minut, byl samozřejmostí.

„Moje oborová realita je taková, že jsem v letech, kdy mě potkávají ty nejhezčí role.“

„Diváci se určitě mohou těšit na krásnou poetiku a věrné vyprávění příběhu. Žádné otočené vztahy či hloupé výmysly.“

„Čím jsem starší, tím více oceňuju i dobře připravenou a pracující nápovědu.“

Basista František Zahradníček je stálicí souboru pražského Národního divadla, kde se kromě repertoárových titulů věnuje i těm spíše raritním. Po objevném provedení Fibichovy Šárky se umělec svědomitě pustil do dalšího zapomenutého díla dnes spíše přehlíženého autora, ztvární totiž part Kormaka v Ostrčilově opeře Legenda z Erinu, která se na prknech Zlaté kapličky hrála naposledy před více než sto lety. Produkce vznikající u příležitosti 90. výročí úmrtí skladatele, s chystanou premiérou 16. října, je hlavní náplní rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

„Celkový tvar je naprosto profesionální a prezentovatelný, připomíná vyleštěný výsledek práce v nahrávacím studiu.“

„Osobně jsem ale postrádal jakýsi vnitřní neklid nebo určitou míru iracionality.“

„V Schumannovi působila přirozeně, zpěvně a s dotykem lidovosti.“

Recitálová řada Janáčkovy filharmonie Ostrava dlouhodobě ukazuje, že citlivý výběr interpretů a důraz na kvalitu mohou jít ruku v ruce s dramaturgickou odvahou. Vedle známých jmen se v ní obvykle objevují i mladší umělci. Letos mezi ně patřila Alexandra Styčkina, jednadvacetiletá klavíristka, která 6. října v Kině Vesmír zaujala technickou jistotou i soustředěným, svrchovaným projevem.

„Oratórium Kniha so siedmimi pečaťami patrí bezpochyby medzi najnáročnejšie diela svetovej symfonicko-vokálnej literatúry.“

„Dirigent Daniel Raiskin si za suverénny umelecký a organizačný výkon zaslúži slová najvyššieho uznania.“

„Skončil sa festival, ktorý nám môžu závidieť vrcholné európske hudobné metropoly.“

Záverečným koncertom, na ktorom pod taktovkou Daniela Raiskina Slovenská filharmónia, Slovenský filharmonický zbor (zbormajster Jan Rozehnal) a medzinárodná šestica renomovaných vokálnych sólistov uviedla veľkolepé oratórium Kniha so siedmimi pečaťami Franza Schmidta, vyvrcholil 5. októbra v Redute tohoročný, viac ako dvojtýždňový festivalový maratón Bratislavských hudobných slávností, plný impozantných hudobných zážitkov. Sólové party ztvárnili Brenden Gunnel (Johannes), David Steffens (Hlas Pána), Simona Šaturová (soprán), Stefanie Irányi (mezzosoprán), Jan Petryka (tenor)  a Simon Robinson (barytón). Mimoriadne náročný a technicky exponovaný organový part diela predniesol Michael Schönheit.