„Celkový tvar je naprosto profesionální a prezentovatelný, připomíná vyleštěný výsledek práce v nahrávacím studiu.“

„Osobně jsem ale postrádal jakýsi vnitřní neklid nebo určitou míru iracionality.“

„V Schumannovi působila přirozeně, zpěvně a s dotykem lidovosti.“

Recitálová řada Janáčkovy filharmonie Ostrava dlouhodobě ukazuje, že citlivý výběr interpretů a důraz na kvalitu mohou jít ruku v ruce s dramaturgickou odvahou. Vedle známých jmen se v ní obvykle objevují i mladší umělci. Letos mezi ně patřila Alexandra Styčkina, jednadvacetiletá klavíristka, která 6. října v Kině Vesmír zaujala technickou jistotou i soustředěným, svrchovaným projevem.

Styčkina pro svůj koncert sestavila program, který působil promyšleně a vyváženě, jako volba někoho, kdo nechce ukázat jenom dovednosti, ale i určitou názorovou a interpretační koncepci. První polovina večera patřila dvěma důležitým klavírním sonátám dvacátého století. Janáčkova Sonáta I. X. 1905 se v jejím podání vyznačovala přehledností a promyšleností. Úvodní arpeggio rozezněla prostým drnknutím, bez afektu, jako konstatování. Celek pak působil vyřešeně, s jasnou strukturou a kontrolovanými tempy. Výrazně to bylo patrné v repetici expozice první věty, kde zachovala téměř totožná časová rozhodnutí jako při prvním znění, což dávalo interpretaci pocit řádu. Jestli klavíristce šlo hlavně o vypořádání se s architekturou sonátové formy a její „podání na stříbrném podnose“, pak to zvládla skvěle, vyváženě a zvukově důstojně. Osobně jsem v tom ale postrádal jakýsi vnitřní neklid nebo určitou míru iracionality, která v Janáčkově hudbě často probleskuje pod povrchem formy.

Šostakovičova Sonáta č. 2 h moll, op. 61 zůstává i v roce skladatelova výročí stále poměrně nedoceněným mistrovským dílem. První dvě věty mají své silné i slabší stránky, ale ta třetí, nejrozsáhlejší z celé skladby, je v klavírní literatuře něčím vzácným. Začíná dlouhým úsekem v útlém jednohlase a teprve postupně se otevírá do průzračné, nijak monumentální polyfonie. I disonantní akordové výkřiky jsou navzdory vysoké dynamice spíše momentem introspekce. V hudbě 20. století najdeme nespočet cyklů charakteristických miniatur, ale aby skladatelé vnášeli tolik soukromého prostoru do svých rozsáhlých forem pro klavír – nástroj sólisty, jednotlivce, hvězdy – a aby to přitom ještě mělo nějaký vývoj, hlavu a patu… to se opravdu neděje často.

Dojem ze Šostakoviče byl podobný jako z Janáčka. Styčkina má všechno technicky pod kontrolou, prsty jí v typicky šostakovičovské drobné prstové virtuozitě běhají, rytmus jí v žádném bodě skladby neslábne a z jejího nadhledu nad takto rozměrným dílem je znát i veliká zkušenost v oboru. Celkový tvar je naprosto profesionální a prezentovatelný publiku, trochu připomíná vyleštěný výsledek práce po osmihodinové frekvenci v nahrávacím studiu. Přesto (anebo právě proto) jsem však během poslechu neměl pocit, že by se v její hře něco chtělo opravdu vymknout kontrole, vykřiknout z hloubi a bez zábran. Možná se klavíristka nachází právě v té fázi, kdy technická a koncepční jistota už byla získána a začíná vznikat prostor pro další krok směrem k silnější komunikaci s hudbou. Ta se často prohloubí až při návratu k dílu s odstupem.

Skladby uvedené po přestávce se mi poslouchaly snadněji. Alexandra Styčkina nejprve přednesla Schumannovy Lesní scény, op. 82. Obzvlášť dobře na mě působily odlehčenější a svižnější skladby, například bohatá rozeznění akordů Es dur v části Lovec na číhané. Velmi přesvědčivě vyzněly i Vlídná krajina a Hospoda, které zahrála bez komplexů, jakoby „cestou“, zpěvně, přirozeně, s dotykem lidovosti. V Ptáku prorokovi bych jí snad jen doporučil větší tělesné napětí na koncích jednotlivých motivů: plandavá gesta rukama v pomlkách a následná napojení dalších úseků vedla k dojmu, že v těchto momentech trochu odpočívá nejen ruka, ale i ucho. 

Poslední minuty recitálu vyplnily dvě skladby Franze Liszta. Koncertní etuda „Šum lesa“ navázala na Lesní scény vlastně docela logicky a neokázale, jako dramaturgická kombinace to funguje pěkně. Klavíristka zvolila interpretaci s jemným, impresionistickým odstupem, který jí umožnil dosáhnout mimořádné kontroly nad nástrojem a vytváření obrazotvorných zvukových efektů. V rámci celého programu šlo podle mého názoru o nejpřesvědčivější provedení.

Po potlesku se klavíristka na chvíli rozvážně usadila, jako by ještě sbírala myšlenky a koncentraci, ale přitom už následovala jen efektní Uherská rapsodie č. 15. Asi si ani nevzpomínám, že bych ji kdy na koncertě slyšel v této původní podobě – když už jsem ji někoho slyšel hrát, tak v Horowitzově úpravě. Styčkina ji zvládla s jistotou a energií. Písňové motivy ve střední části vyzněly jímavě, rychlé chromatiky v terciích vypálila s nesmírnou brilancí a oktávy na bílých klávesách zahrála širokým, nosným tónem bez jakýchkoliv nečistot. Publikum při ovacích povstalo a zatímco se znovu usazovalo, v okamžiku, kdy zrovna nebylo možné příliš rozumět, pianistka ohlásila přídavek, Ravelův Menuet na jméno Haydn.

Foto: P. Hrubeš / JfO