PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Rok české hudby je ohromná marketingová značka.“

„V dnešním světě globalizace může být interpret expertem v podstatě na jakoukoliv hudbu.“

„Při provedení kompletního díla neběžíte sprint na sto metrů, ale maraton.“

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost,“ říká o jednom z našich největších houslových virtuosů světoznámý dirigent Manfred Honeck. Špaček, který se v českém prostředí etabloval jako historicky nejmladší koncertní mistr České filharmonie i jako zdatný sólista, se před několika lety vydal na „volnou nohu“ a nyní koncertuje sólově po celém světě. Kromě mezinárodního repertoáru, jehož ochutnávku představí 10. června na festivalu Smetanova Litomyšl, je známý také propagací české hudby a letos se stal jedním z ambasadorů Roku české hudby.

„Jsem ambasadorem české hudby pořád. Nic mi nedělá větší potěšení, než zasvěcovat lidi kolem sebe do tajů našeho hudebního bohatství.“

„Hudba se hraje a zpívá víceméně stejně už staletí. A emoce, jež sděluje a vzbuzuje, jsou přímo esencí toho, co je člověk.“

„Libuše je jakousi skicou k Mé vlasti „naruby“. Naruby, protože je dvakrát větší než Vlast.“

Jakub Hrůša je jedním z oficiálních ambasadorů Roku české hudby. Právě kolem ní se především točí rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz. Nejsledovanější český dirigent současnosti má za sebou koncertní uvedení opery Libuše na Pražském jaru, které se opakuje i na Smetanově Litomyšli. Festival ve skladatelově rodišti navíc 8. června s Českou filharmonií otvírá. Řeč se však stáčí i k tématům vlastenectví nebo zkušeností s publikem a z hlediska prožívání hudby přichází na řadu i téma technologizace světa. Ze skladatelů se pak zamýšlí Jakub Hrůša nejen nad Smetanou a jeho nejslavnějšími třemi českými kolegy, ale i nad Richardem Wagnerem, od něhož teď studuje Prsten Nibelungův.

„Už druhá hodina bývá úplně jiná a na konci mívám dojem, že přede mnou stojí zcela noví lidé. To člověka přece motivovat musí!“

„Pedagog na ‚zušce‘ je ten nejdůležitější. Tam se všechno rozhodne.“

„Nikoho nezrazuji, jen důrazně upozorňuji. Na mnohé si člověk přijde postupně, určitými věcmi si musí projít sám.“

„Investuji svůj čas pouze tam, kde mám pocit, že to má smysl. A tento projekt rozhodně smysluplný je.“ I to říká o unikátním projektu MenART Kateřina Kněžíková, která je již pevnou součástí jeho mentorského týmu. Sopranistka popisuje tento stipendijní program s nadšením jako inspirativní projekt, který ji oslovuje dlouhodobými vizemi. Svou roli v MenARTu přitom nevnímá jako „záchranářskou“ – snaží se ale poskytovat nové, snad i odvážnější pohledy…

„Když se 3. července 1883 narodil v Praze do rodiny velkoobchodníka s galanterií Franz Kafka, bylo půl roku po prvním kompletním uvedení Smetanovy Mé vlasti.“

„Prostřednictvím Maxe Broda se Kafka a Janáček osobně setkali.“

„Fakta o inspirativnosti Kafkova odkazu pro hudebníky jsou zvláštním kontrapunktem k tomu, že hudbě, velké lásce svých nejlepších přátel, podle vlastních slov nerozuměl.“

Franz Kafka a skladatelé, to je docela velké téma. I sto let poté, co se 3. června 1924, přesně měsíc před jedenačtyřicátými narozeninami, spisovatelův život uzavřel. Jeho texty a náměty byly a jsou zhudebňovány. I když mu hudba téměř nic neříkala, mohl být v době, kdy vícejazyčná Praha žila kulturně nesmírně zajímavě, svědkem aktivit rakouských, německých i českých hudebníků, jejichž byl současníkem… A byl přítelem Maxe Broda, který svými překlady pomohl objevit světu Leoše Janáčka – toho Maxe Broda, literáta a skladatele, díky jehož „prozíravé neposlušnosti“ se nakonec světu zázrakem zachoval i Kafkův literární odkaz.

„Jestli je pro nějakou skladbu zapotřebí, aby se orchestr doslova ‚odvázal‘, pro Rumunskou rapsodii č.1 to platí bezezbytku.“

„Sólistův výkon přesvědčil, jak relativní je ustálené tvrzení, že druhý Lisztův klavírní koncert je méně virtuózní než jeho první.“

„Podstatný byl v tomto případě dokonale sehraný celek a jeho vzájemná komunikace s dirigentem Kasparem Zehnderem.“

Stalo se již pravidlem, že dramaturgický plán každého koncertu obou symfonických cyklů Filharmonie Hradec Králové obsahuje i jistý mimohudební koncept, vyjádřený vystihujícím motem. Nejinak tomu bylo na závěrečném koncertě 46. sezóny tohoto tělesa 30. května pod taktovkou jeho šéfdirigenta Kaspara Zehndera, tentokrát s motem „Koncert pro orchestr“, které by bylo možné doplnit podtitulem „Cesta na jihovýchod“.

„První setkání Josefa J. Kovaříka s Antonínem Dvořákem proběhlo pravděpodobně na přelomu roku 1888 a 1889 ve významném knihkupectví Františka A. Urbánka.“

„Na dnešek abych nezapomněl zdálo se mně o Vás – co by jste tomu řekla hráli jsme spolu Lannerovy Valčíky u Schmidtů – ve Spillville!“

„Ve dne hraji – hraji sice nyní dost – snad i více nežli jsem v Praze hrával – chvilku čtu – večer sedám doma hledím z okna zpomínám po tmě na časy – na ty dobré časy – tak dávno minulé.“

Antonín Dvořák se během svého života seznámil s mnoha osobnostmi, se kterými se navzájem obohatili a inspirovali. Kromě dirigentů, skladatelů nebo hudebních vydavatelů se jednalo také o hudebníky, kteří s Dvořákem spolupracovali. Mezi nimi se vyjímal česko-americký houslista Josef Jan Kovařík (1870–1951), který byl skladateli nablízku po čtyři roky během jeho amerického období.

„Filharmonici pod vlivem Hrůšovy invence a vedení vytvořili nádherně strukturovaný a dýchající hudební organismus.“

„Vroucnost v hlase Kateřiny Kněžíkové – a obdobná vroucnost nacházená dirigentem v orchestru – je znakem, který Smetanu od Wagnera odlišuje nejvíc.“

„Jeho sváteční opera vznešeně korunuje dobu národního obrození, ale úplně stejně důležité je to, že jeho hudba je i sama o sobě hodnotná a nádherná.“

Koncertní provedení Smetanovy opery Libuše se na Pražském jaru ukázalo být pravým festivalovým projektem. Jedinečným a ojedinělým, dokonce asi bezprecedentním, k tomu navíc umělecky skvostným. Jakub Hrůša s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a tuctem sólistů, v čele s Kateřinou Kněžíkovou v titulní roli, připravil v úterý publiku v Rudolfinu mimořádně silný zážitek. Koncert byl nabit muzikalitou, hudební krásou a obrovskou energií. Právě takové interpretační činy dávají odkazu klasiků zásadní impulsy k novému oživení.

„Orchestr pod vedením Mikka Francka citlivě usmiřoval tematické a motivické kontrasty skladby.“

„Výsledkem byl výtrysk zvukově přetržitých a sonorně tvrdých gejzírů dravých rytmů, nečekaných dynamických zvratů a intonačně volně korigovaných výkřiků.“

„Těleso prostřednictvím dynamických změn a přesné rytmizace rovněž zdůrazňovalo ostřejší expresivní momenty Ravelovy skladby.“

Dvořákova síň pražského Rudolfina přivítala 27. května v rámci Pražského jara symfonické těleso Orchestre philharmonique de Radio France. Taktovky se ujal finský dirigent Mikko Franck, jako hlavní sólista se představil houslový virtuos Amaury Coeytaux. Kromě dramaturgického přeletu nad stylově rozptýlenými skladbami dvou francouzských tvůrců koncert nabídl světovou premiéru houslového koncertu Svatyně českého skladatele Kryštofa Mařatky…

„Vilém Vlček ukázal velikou jemnost, možná až hebkost. Publikum se po první skladbě neodvážilo tleskat a setrvalo v soustředěném tichu.“

„Poprvé se festivalový koncert konal ve Velké aule Karolina. Byl věnován památce muzikoložky Lenky Hlávkové.“

„Alinde Quintet hraje vlastně velmi klidně. Hráči nestavějí na odiv virtuositu, zato jejich souhra je úžasná.“

Jedním z cenných povahových rysů Pražského jara je, že už léta dává prostor mladým umělcům. V sobotu 25. května poprvé vystoupil na festivalovém matiné violoncellista Vilém Vlček a v podvečerním koncertu soubor Alinde Quintet. V obou případech šlo o prvotřídní zážitek.

„Vnímám se jako služebnice díla. To zní strašně kýčovitě, ale my jenom pracujeme na díle, které tady někdo zanechal.“

„Pokud vám lidé léta tvrdí, že máte něco zpívat, a vy nakonec zjistíte, že se cítíte dobře v něčem jiném, na koho se tedy máte spoléhat?“

„Všichni se mě ptají, jaká ta moje Libuše bude… už mi to trochu překáží. Já vždy odpovídám: bude taková, jaká je napsaná.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je na české scéně nepřehlédnutelná, mnoho prostoru dostává i v letošním Roce české hudby. Vidět ji přitom můžeme i v projektech, které ona sama označuje za zpestření a posun v rámci jejího repertoáru – takovou příležitostí bude především koncertní provedení Libuše na Pražském jaru, kde bude v roli debutovat. Jako pěvkyně, která hudbu českých autorů vyhledává a cítí se v ní podle svých slov skvěle, má však k české hudbě či k jejím oslavám co říct i v daleko širších souvislostech než jen skrze své konkrétní projekty. Ostatně, díky svým zkušenostem a přehledu mluví podnětně i o mnoha dalších tématech, která s její profesí souvisejí – a to s cennou otevřeností, kterou vyzařovala od prvních minut našeho setkání.

„Partituru perfektně ovládal i se všemi jejími nuancemi a rytmickými nástrahami.“

„Korunou jeho debutu se staly Tance z Galanty Zoltána Kodályho.“

„Sólista přišel na pódium ležérně a jen v černobílém svetru.“

Poprvé v Rudolfinu a hned s Prague Philharmonia. Takový byl úspěšný debut dvaatřicetiletého dirigenta Jiřího Habarta na Pražském jaru. Je zajímavé, že tento rodák z Frýdku-Místku vyrůstal v Litomyšli a tam také prošel hudební průpravou na Základní umělecké škole Bedřicha Smetany. A další už profesionální školení absolvoval výhradně na Moravě: na Vejvanovského konzervatoři v Kroměříži a na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.

„Silné mínění o sobě si nepěstuju, považuju za shodu náhod, že první šéfdirigentka u nás vyšla zrovna na mě.“

„Už teď v červnu se také podívám do amsterdamského Concertgebouw, kde budu dělat Marin Alsop týden asistentku.“

„Obecně inklinuju ke kantátové tvorbě, spojení sboru s orchestrem.“

Včera na Pražském jaru debutoval mladý dirigent Jiří Habart a dnešního dne, 22. května 2024, je to přesně rok, co na hlavním českém festivalu s obřím úspěchem jako jeho debutantka vystoupila dirigentka Alena Hron. Budoucí šéfdirigentka Jihočeských filharmoniků v posledních týdnech zdolává stále nové vrcholy, z nichž nejčerstvějším je zastoupení prestižní agenturou IMG Artists. „To jsem zase měla štěstí,“ podotýká umělkyně snad až příliš skromně.

„Schumannova hudba je tak mnohoznačná; člověk se s ní může velmi dobře identifikovat.“

„Výzva je zprostředkovat hudbu tak, aby ji pochopili i lidé, kteří ji uslyší poprvé.“

„Na svém prvním koncertě jsem hrál Miniaturu od Martinů.“

Koncem dubna se portál KlasikaPlus.cz spojil s výborným a obdivuhodně rychle zrajícím violoncellistou Vilémem Vlčkem, kterého právě čeká vystoupení na festivalu Pražské jaro. Rozhovor se týkal zvoleného repertoáru a plánované nahrávky kompletního díla Bohuslava Martinů pro violoncello a klavír. V odpovědích umělec zodpovědně váží každé slovo, jeho myšlenky jsou svěží a plné ideálů.

„Rusalka je nádherně barvitá, v celé operní literatuře nemá obdoby.“

„Nový je fakt, že si Smetanu orchestry chtějí zažít a zahrát i ve svém prostředí, na své domácí půdě, a pak dokonce na mezinárodních festivalech. Před Pražským jarem, nebo po něm.“

„Janáček je pro mě absolutní špičkou ze všech autorů první poloviny dvacátého století.“

Tomáš Netopil, prezident Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, designovaný šéfdirigent Pražských symfoniků, pravidelný host České filharmonie a mezinárodně rozkročený příslušník silné tuzemské střední generace dirigentů, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz rekapituluje úkoly uplynulých a nadcházejících týdnů. Dotýkají se Prahy, Ostravy, Litomyšle, evropských hudebních center, ale také Austrálie a Spojených států. Hovoří o slavnostních a intenzivních prožitcích Roku české hudby, ať už k němu přicházejí doma, nebo v cizině.

„Vždyť odtud mohl putovat pěšky na Vysokou, kde se setkával s milovanou dívkou, byť pod laskavě přísným dohledem Dvořákovým.“

„Byl to bratr Antonín, kdo poradil kvartetistům, aby uspořádali sérii dobročinných koncertů a tak se vyhnuli hrozícímu nástupu na frontu.“

„Fakt, že ani ne hodinovou kompozici, jíž je Epilog, komponoval jedenáct let a stále nebyl s prací spokojen, svědčí o tom, v jakém emocionálním, ale i fyzickém rozpoložení sil toto dílo takt po taktu skládal.“

V pokračování volného seriálu o skladateli Josefu Sukovi, od jehož narození letos v lednu uplynulo sto padesát let, portál KlasikaPlus.cz přináší esejistické pozvání skladatelova vnuka, básníka Jana Suka, do míst, která byla jeho dědečkovi nejdražší – do Křečovic na Sedlčansku. Právě tam se přesně za týden v rámci Pražského jara uskuteční vzpomínkový koncert.

„Italové byli se svým hlavním hostujícím dirigentem na evropském turné. Završili je v Praze v dobré kondici, motivovaní, rozehraní a navíc v souladu s ním napojeni na emoce, že je má u sebe doma.“

„Hrůša působí hodně v cizině, ale doma se o něm moc dobře ví. Když se vrací, je vnímán jako poctivá a už vyzrálá stálice, jako úspěšná a mimořádná osobnost.“

„Spolu s mohutně obsazeným orchestrem dokázali v publiku vzbudit dojem, že je proč ten večer být přítomen.“

Spontánní koncert, neméně spontánní ohlas. Hostování římského tělesa Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia na festivalu Pražské jaro vykazovalo obrovský pozitivní náboj. Lví podíl na tom má jeho hlavní hostující dirigent Jakub Hrůša. Inspiroval a vedl skvěle disponovaný orchestr tak, že se hudbě od Martinů, Gershwina a Rachmaninova dostalo mimořádně velké dávky hráčského umu, krásy a energie. Přídavkem z Prodané nevěsty pak večer definitivně posunuli až ke společnému uměleckému triumfu.

„Měkké a rozezpívané pojetí s přesně vystavěnou gradací Mahlerově sentimentální větě Blumine opravdu slušelo.“ 

„Poetické příběhy Berliozových písní Markéta Cukrová vylíčila, jako by byly napsány přímo pro ni.“

„Provedení Zemlinského symfonie ukázalo, proč má cenu chodit na koncerty za skladbami, které z přímé posluchačské zkušenosti neznáme.“

Janáčkova filharmonie v pátek 17. května zahrála v Opavě. První abonentní koncert se konal v nejstarším opavském kostele sv. Václava. Sólistkou večera byla mezzosopranistka Markéta Cukrová, filharmoniky vedl španělský dirigent Jaume Santonja. Na programu byla díla Gustava Mahlera, Hectora Berlioze a Alexandra Zemlinského.

Radek Baborák: „Postupovat krok za krokem, nesnažit se mít studenta takzvaně hotového v náctiletém věku. A hlavně z něj neudělat talentovaný uzlíček nervů.“

Tomáš Františ: „Ve chvíli, kdy učitel nebo žáček není motivovaný, tak to dře.“

Karel Košárek: „Nejen hrát na klavír, ale hlavně ukázat, jak skvělé je hrát ‚si‘ na klavír.“

Letošní šestý ročník stipendijní Akademie MenART určené dětem a studentům nadaným v uměleckých oborech a jejich pedagogům pomalu spěje do svého finále. Nejvyšší čas vyzpovídat ostřílené i nové mentory klasickohudební sekce, bez výjimky výrazné osobnosti české umělecké scény, se kterými se budou stipendisté setkávat v příštím akademickém roce.

„Nastoupil jsem, když mi bylo dvaadvacet let, a to za éry obávaného, ale skvělého šéfdirigenta Františka Jílka“

„Vylučovací metodou padla volba na klarinet a já neprotestoval.“

„Říkám si, jestli bychom se neměli o stavbu koncertního sálu zasazovat nějak razantněji.“

První klarinetista Filharmonie Brno Emil Drápela oslavil 64. narozeniny a odchází do důchodu. Proč, když je stále v plné síle a skvěle mu to hraje? Co bude dělat dál? Nebude mu hudba, která je celý život jeho posláním, chybět? O tom i dalších věcech, co v životě prožil, se rozpovídal pro portál KlasikaPlus.cz.

„Interpret mě musí tak říkajíc nalákat do svého světa.“

„Není nic horšího než hrát ‚jako někdo‘. To je opravdu špatně.“

„Je mnohem snazší najít sponzory pro festival, než je najít pro soutěž.“

Málokdo zná Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro z tolika různých úhlů a do takového detailu jako dlouholetý pedagog pražské HAMU Jiří Hlaváč. V mládí si ji vyzkoušel coby soutěžící, jako pedagog později výrazně ovlivnil řadu českých klarinetistek a klarinetistů, kteří se v klání probojovali do finálových kol. Mezi lety 1994 a 2014 byl předsedou stálé soutěžní komise Pražského jara a soutěž i nadále bedlivě sleduje coby člen správní rady festivalu.

„Pozastavovat se nad tím, že skladba vyzněla ´jinak´, nedává smysl. Naopak – právě tohle dává smysl.“

„Mou vlast zahráli za sedmdesát minut. Poměrně hodně rychle.“

„Celek v Petrenkově pojetí vzbuzoval respekt, ale přesto se asi čekalo z hlediska symfonického lesku a obsahu ještě víc.“

Historicky ojedinělým se stalo hostování Berlínských filharmoniků při zahájení letošního Pražského jara. Především proto, že se uskutečnilo v Roce české hudby 2024. Mou vlast hrají zřídkakdy a v české metropoli ji zahráli poprvé. Smetanův cyklus evidentně v mezinárodních souvislostech krásně funguje a zafungoval. Přesto se nelze ubránit dojmu, že ještě zajímavější ve festivalové historii byla jiná provedení než to, které s nimi přivezl a zrealizoval šéfdirigent Kirill Petrenko.

„Co spojuje Viléma Blodka, Bedřicha Smetanu, Jaroslava Haška a Jana Letzela?“

„Velikán české hudby je v někdejším ústavu pro choromyslné připomínán úctyhodnou bystou s poněkud švejkovským příběhem.“

„Neskutečné vyvrcholení celého příběhu v Kateřinkách by autoru scénáře na toto téma příčetný dramaturg vyškrtl coby přitažené za vlasy.“

Úvodem budiž vyslovena otázka, která by snadno mohla připomínat zábavný kvíz, nemít však povážlivě ponuré konotace. Co spojuje tak různorodé osobnosti jako byli Vilém Blodek, Bedřich Smetana, Jaroslav Hašek a Jan Letzel? Než odpovím větou i celým článkem, nabízím drobnou vsuvku. Kdo byl Jan Letzel? Nikoli každému čtenáři portálu zaměřeného na klasickou hudbu to musí být ihned zřejmé. Tak tedy, jedná se o náchodského rodáka, světově proslulého architekta, neboť autora ikonické stavby. Průmyslového paláce, který přežil výbuch v Hirošimě. Zmínkou o něm jako by se však rozluštění hádanky ještě víc zamotávalo.

„Robert a Clara se přirozeně ovlivňovali, protože si navzájem porovnávali a sdíleli své nápady a skladby, ale přesto mám pocit, že se stylově liší.“

„Pokud budu interpretovat stejnou píseň s různými klavíristy, bude se vždy lišit podle toho, s kým zrovna zpívám – to je na tom to krásné.“

„Malcolm je jedním z nejcitlivějších, technicky nejlépe vybavených klavíristů s obrovskými znalostmi písňové tradice, historie a jazyků. A je také dobrý zpěvák!“

Letošní Pražské jaro přivítá mimo jiné i švédskou sopranistku Miah Persson. Pěvkyně, která na světové operní scény vstoupila na přelomu tisíciletí, se zapsala do povědomí především v rolích z oper W. A. Mozarta, s nimiž se objevila v Salcburku, Metropolitní opeře, Královské opeře Covent Garden či na festivalu v Glyndebourne. Ztvárnila například i Maršálku v Růžovém kavalírovi Richarda Strausse a další úlohy. Do jejího uměleckého portfolia patří též písňové projekty a právě jeden originální představí spolu s pianistou Malcolmem Martineauem pražskému publiku.

„Ve třinácti se odvážila vyjít se svými ranými výtvory na veřejnost; tvořila v němčině, i když se časem měla doučit též češtině.“

„Díky českému četníkovi se jí podařilo propašovat do terezínského ghetta strunný nástroj; napadlo ji, že začne své verše zhudebňovat.“

„Po Ilse Weber zbylo jen kolem šesti desítek písní; všemi jako by se prolínal leitmotiv její klopotné existence.“

Od dětství hrála na několik hudebních nástrojů a obstojně zpívala, ale k vlastní písňové tvorbě se probojovala až pod vlivem vnějších okolností. Od poloviny 30. let se totiž ostravská rodačka Ilse Weber ocitla v kleštích. Sevřená mezi německým nacismem a českým antisemitismem. Mluvila převážně německy, ráda nosila dirndl, zároveň lnula k Československu jako k vlasti, milovala „tatíčka“ Masaryka. Nic jí to náhle nebylo platné. Vadilo, že je Židovka, chodí do synagogy, ctí pesach a chanuku. Za války se ocitla v terezínském ghettu, kde její hudebnost vytryskla naplno. Nelze ji srovnávat s Kleinem, Ullmannem, Schulhoffem, Krásou. Skládala prostě, tradičně; cílem jí byla útěcha dětských posluchačů. Těch, za které byla ochotna položit vlastní život.

„Beethoven byl přesvědčen, že je v silách člověka vyvolat ve svých bližních víru. Působení, ve které u své hudby doufal, mělo ovšem samozřejmě přesáhnout církevní prostor.“

„Missu solemnis, původně určenou pro intronizaci vévody Rudolfa ohlášenou na 9. března 1820, nestačil napsat. Mimo jiné proto, že se až příliš ponořil do studia teologie, liturgiky a duchovní hudby.“

„Duší provedení ve Varnsdorfu byl učitel Richter, který nelehké dílo nacvičil s hudebníky a zpěváky z celého českého a saského okolí.“

Sedmého května před dvěma sty lety měla ve Vídni premiéru poslední z Beethovenových symfonií. Na stejném koncertě slyšelo publikum v tom roce 1824 navíc i několik částí z jeho nové mše, Missy solemnis. Skladby, která měla znít při arcibiskupské inauguraci Rudolfa Habsburského, ale zpozdila se o čtyři roky. Skladby, která se od počátku vymykala běžnému liturgickému užití. Skladby, jejíž první kompletní provedení se však přesto později odehrálo v rámci bohoslužby. Paradoxně bez velké pozornosti – na samém okraji monarchie, ve Varnsdorfu.

 „Zhudebnění Vorlovou má ale v sobě něco tak civilního a sdělného, že tu obrovskou emoci dokáže posluchači velmi silně přeložit.“

„Pokud posluchači odcházejí z našich koncertů trochu dojati, trochu vzděláni a trochu ‚ovíněni‘, máme radost.“ 

„Hudební provoz se často pohybuje po lety vyjetých kolejích a pomyslným kormidlem se otáčí ztěžka. Chci být ale optimistka a myslím si, že se to pomalu lepší.“

Kromě výročí českých velikánů, jejichž díla plní programy koncertů domácích těles, slavíme tento rok i 130 let od narození skladatelky Slávy Vorlové. Právě od toho se odvíjí rozhovor s pěvkyní Monikou Jägerovou… Přestože se Vorlové hudba za jejího života hojně uváděla, v posledních desetiletích z koncertních programů téměř vymizela. U příležitosti tohoto jubilea se podařilo spolku Lieder Society uspořádat 21. března 2024 Slavnostní koncert k Roku české hudby, kde zazněla Vorlové písňová a klavírní tvorba. Koncert ve vyprodané Sukově síni pražského Rudolfina zároveň potvrdil, že domácí posluchači jsou připraveni objevovat dnes zapomenuté autorky a autory hudby 20. století.

„Líbí se mi, jak Raiskin s orchestrem pracuje. Jako dobrý psycholog a diplomat dokáže naslouchat.“

„Daniel je velmi organizovaný člověk a zcela přesně ví, co si může časově dovolit, aby dostál svým závazkům.“

„Když si prohlédl upravené prostředí Kina Vesmír, našeho dočasného útočiště, řekl: ‚Vím o orchestrech, které by vaše provizorium braly natrvalo.‘“

U příležitosti zveřejnění programu 71. sezóny Janáčkovy filharmonie Ostrava se odehrála významná událost v historii tohoto tělesa. Se všemi poctami byla totiž za přítomnosti médií podepsána smlouva mezi vedením filharmonie a jejím budoucím novým šéfdirigentem. Stává se jím od roku 2026 zkušený rodák z Petrohradu, žijící a působící už leta na Západě –  čtyřiapadesátiletý Daniel Raiskin. Ředitel Jan Žemla v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz nechává nahlédnout do procesu, který k tomu kroku vedl, a popisuje Raiskinovy umělecké přednosti.

„Abychom mohli plně docenit Ullmannův přínos, musel nejprve čas milosrdně zmírnit četné křivdy minulosti, utišit národnostní nesváry a hraniční spory.“

„Ruce nad celou akcí s přirozeným šarmem a nezdolným odhodláním drží od počátku zejména dvojice noblesních dam – Jana Galášová a Magdalena Živná.“

„Ve skvělém, zasvěceném a přímo strhujícím podání Fama Quartet zazněla díla židovských autorů, kteří měli k Viktoru Ullmannovi blízko.“

Aby se mohly uskutečnit některé věci, je třeba, aby pro ně nazrál čas. A je to právě tato naše doba, paradoxně plná tragických událostí a zvratů, v níž nastal ten správný okamžik pro vznik nového hudebního festivalu Ullmannovské slavnosti. Letos se v Českém Těšíně a polském Cieszyně, které na jeho pořádání od počátku partnersky spolupracují, konal již jeho čtvrtý ročník.

„I dcera Terezie Liehmannové tvrdila, že skladateli při zhudebňování Terinky a učitele Bendy v Jakobínu byli vzorem její maminka a dědeček ze Zlonic.“

„Vztah s Annou prošel i tragickými okamžiky, když jim krátce po sobě zemřely první tři děti.“

„Josefínu Dvořák tajně miloval.“

První máj je „lásky čas“, ale také dnem úmrtí ústřední postavy Roku české hudby, totiž Antonína Dvořáka; dnes uplývá sto dvacet let od jeho skonu. Portál KlasikaPlus.cz přináší další díl seriálu Dvořák v souvislostech, tentokrát zaměřený na Dvořákovy romantické známosti.

„Orchestr hradecké filharmonie, vedený jasným gestem Petra Vronského, si tato ‚Weinbergerova šibalství‘ očividně užíval.“

„Ostrčilova hudba, v podstatě krátká symfonická báseň, by si vlastně vystačila i bez textu, přičemž její sdělení by bylo stejně přesvědčivé.“

„Ze všech tří uvedených melodramů je ten Jeremiášův nejvíce hudebně popisné, někdy až ke škodě věci.“

Je dobře, že Rok české hudby není připomínán pouze prostřednictvím našich světově nejproslulejších skladatelů, ale občas se dramaturgie zaměří i na ty méně známé, jejichž tvorba ovšem zaslouží pozornost. Když se k tomu připojí i neotřelý výběr zřídka uváděného hudebního oboru, jakým je melodram, výsledkem je doslova objevný a netradiční hudební zážitek – a takový připravila posluchačům Filharmonie Hradec Králové na svém předposledním koncertě velké abonentní řady 25. dubna 2024, tentokrát pod vedením Petra Vronského.