„Na pódiu sedí u pultů Čech vedle Němce, dva orchestry pro jediný večer prorostly do jednoho.“

„Hudba halasná i komorně ztišená, rozháraná i zklidněná a ztišená.“

„Interpretační pojetí v podobných projektech není a ani nemůže být na prvním místě. Koncert musí být zvučen.“

Je půl hodiny před koncertem, na pražském Výstavišti se postupně scházejí více než dvě tisícovky posluchačů. Na velkoplošnou obrazovku se začíná promítat dokument o Mahlerově Sedmé symfonii. Čtvrt hodiny po osmé se dílo rozezní živě. Na open air scéně, interpretováno společně Čechy a Němci, stejně jako při premiéře v roce 1908. Poprchává a nikdo neví, jak se počasí vyvine.

Koncerty klasické hudby pod otevřeným nebem mívají specifické programy. Většinou něco jako operní árie či hodně populární orchestrální kusy. Nebo rovnou filmovou hudbu. V Praze na Výstavišti je tomu 11. září 2024 jinak. Zní tady hudba z nejnáročnějších – Sedmá symfonie Gustava Mahlera. Dílo plné kontrastů, komplikovaně vrstvené, ve své době dost moderní. Je to odvážný podnik. Sešli se k němu hráči České filharmonie a Bamberských symfoniků, v případě bavorského tělesa z velké části pokračovatelé a potomci pražských Němců, odsunutých na konci války. Ale svou roli hraje nejen nutnost sjednotit se pro provedení hudebně a vyhovět nárokům televizního přenosu – hraje ji i improvizovaný prostor a počasí. Sázka do loterie.

Jakub Hrůša, šéfdirigent v Bamberku a hlavní hostující dirigent v Praze, zastřešuje svou osobou unikátní propojení obou těles zcela logicky. Na pódiu sedí u pultů Čech vedle Němce, orchestry pro jediný večer prorostly do jednoho. Muzikantů je stovka. Nad nimi dominuje velký nápis Spojeni Mahlerem. A za nimi se vedle fragmentu první stránky rukopisné partitury Sedmé symfonie na své nejznámější fotografické podobizně sympaticky usmívá skladatel.

Ozývají se první tóny, charakteristický tečkovaný rytmus, jakoby klopotně rozvíjené hudební myšlenky se zámlkami. Hudba halasná i komorně ztišená, rozháraná i zklidněná a ztišená. Po pětadvaceti minutách horny otvírají druhou větu, kaleidoskopickou i existenciální a ironickou, naplněnou typickými mahlerovskými písničkami, vzrušenými plochami i pomalu plynoucími úseky – a také zvukem kravských zvonců. První Nachtmusik této skladby – Noční hudba, nokturno. Nijak unylé.

Drobně prší. Třetí věta, to jsou vzdechy a škleby, excentrická a bizarní trhavost i líbezná sóla. Scherzo plné stínů, ale nejde z něj strach. Mahler se dnes v Hrůšově pojetí jeví spíše jako pozitivní, nikoli rozervaný umělec. Druhá Nachtmusik – Andante amoroso – vyznívá vroucně, ale nekýčovitě, věcněji. Ani ona není na chvíli úplně klidná. Milou pohodu dotváří tichý zvuk mandoliny a kytary, v symfonickém orchestru docela neobvyklý.

A pak údery tympánů a fanfáry oznamují razantní vpád finále. Zní s temnými smyčci a sytými harmoniemi trochu archaicky, podobně pikantně jako Wagnerovi Mistři pěvci norimberští, je virtuózní v tempu i ve struktuře, vyznívá projasněně. Motivy se proplétají a zahušťují, opět se ozývají kravské zvonce a po znatelném nádechu Jakub Hrůša skokově zrychluje tempo a brilantně stupňuje kódu k posledním akordům.

Interpretační pojetí v podobných projektech není a ani nemůže být na prvním místě. Koncert musí být zvučen a vidět toho z dálky a bez elevace moc není – a i když dnes byli zvukaři opravdu dobří, výsledek se k publiku nakonec vždy dostává bez proporcí a detailů, jiný než v sále. Prostředí je pro hudebníky i pro publikum nestandardní. Jakub Hrůša přesto evidentně nic nešidí, symfonii dává maximum možného. Nasazení všech i výsledku všechna čest. A lidé v publiku to cítí.

Na koncertu 11. září 2024 si připomeneme genia loci a co nejvíce se přiblížíme okolnostem světové premiéry, avizovali pořadatelé mimořádný večer. Premiéra se tehdy, 19. září 1908, odehrála pod autorovou taktovkou v rozlehlém Koncertním pavilonu, který v areálu dnešního Výstaviště vznikl u příležitosti Jubilejní výstavy Obchodní a živnostenské komory.

Teď je před desátou večerní, hudba před chvílí po pětaosmdesáti minutách dozněla, Češi a Němci na pódiu se objímají a odcházejí. Mají za sebou několikadenní dobrodružství; něco pěkného, velmi symbolického končí. A v zákulisí se začínají chystat dělníci, aby demontovali kabely, mikrofony a světla, rozebrali jeviště a poskládali židle.

Mrholí už zase jen drobně, ale úplně komfortní to není. Ještě před čtyřmi dny bylo přes třicet stupňů a večer přes dvacet, dnes je sotva čtrnáct a teplota dál klesá. Výměna dojmů a tichý hovor se mísí se šustěním mokrých pláštěnek… Koncertní pavilon byl po skončení výstavy prý hned zase stržen. Škoda, škoda…, přichází po sto šestnácti letech neodbytně na mysl mnohému z odcházejících návštěvníků.

…………….

O Sedmé symfonii čtěte v SeriáluPlus Mahler v souvislostech. O Mahlerovi (a Janáčkovi) čtěte v RozhovoruPlus s Jakubem Hrůšou.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská