„Coca-cola? McDonald’s? A co třeba rodina, přátelé, děti, láska? Co je víc než být doma a být tam rád?“

„Akustika Sternova Auditoria je pověstná, nepopsatelně prapodivně divukrásná.“

„Janáčkovo dílo je bez jakéhokoli sporu dílem génia.“

Po dvaceti hodinách cesty a zdolání několika tisíc kilometrů včetně oceánu mi při pohledu na připravené hotelové lůžko málem vhrkly slzy do očí. It’s over. Jsi v cíli. Ve městě, které nikdy nespí, se můžeš uložit ke spánku. Co že je účelem celého snažení? Přece koncert v Carnegie Hall, sborový part v Janáčkově staroslověnské mši Glagolské! Bude to stát za to? Může to vůbec stát za to?

Při vědomí, jak to nakonec bylo, si udělejme součet: tři hodiny v Praze na letišti, hodina letu do Curychu, přestup čili čekání další alespoň dvě hodiny na švýcarském letišti, devět hodin v letadle (mimochodem, samotný zaoceánský let není ani polovina celkového času), skoro dvě hodiny jakýchsi procesů na JFK letišti už ve „velkém jabku“, kolem dvou hodin přesun z letiště a ještě něco čekání v cílovém prostoru hotelu, než se vyřídí formality. Zběžným počtem tedy těch dvacet hodin. Člověk má tendenci se po úmorném letu domnívat, že po přistání éroplánu už je téměř na „ubytku“. Ó, jak bolavé je zjištění, že ještě zdaleka ne.

V osm hodin večer místního času, reálně ve dvě ráno při ignoranci lokálních hodinek, uléhám do postele s myšlenkou, že program členů Pražského filharmonického sboru není velmi oddechový – hned ve dvě odpoledne být ready na hudební produkci a pro Newyorčany velmi viditelně na jejich nejznámějším náměstí. To se snad ani nevyplatí jít se před tím porozhlédnout po New Yorku…

Vystoupení nelze nazvat přímo koncertem. Nazvěme ho happeningem na ikonických Červených schodech na neméně ikonickém náměstíčku Times Square. Kolegyně novinářka Renáta Spisarová už o tom vyprávěla… Vizuální masáž reklamních obrazovek je skutečně výživná a k ní přikládá svou trošku do vjemového ohně i „filharmoňák“. Problémy s nazvučením je asi možné za daných povětrnostních a metropolitních (sanitky, metro) podmínek očekávat, následný posluchačský zážitek o ně ponížený rovněž. Přesto ale přichází blažený pocit jakési hrdosti. My malí Češi na chvíli ovládneme srdce klíčového města Ameriky! V ruchu velkoměsta je to samozřejmě plivnutí, ale zato velice příjemné. Intimní, niterná, subtilní píseň Goin‘ Home, adaptace Dvořákovy pomalé druhé věty z Novosvětské symfonie, v kontrastu se řvoucí němotou světelných blesků okolo, najednou vyznívá s akcentovaně rodinným tónem, s nějakým vnitřním významem, způsobem, že všechny obrazovky světa náhle blednou, zjevují svou nicotnost. Coca-cola? McDonald’s? A co třeba rodina, přátelé, děti, láska? Co je víc než být doma a být tam rád?

Cestou na hotel Hilton – nelze si představovat luxusní karlínský Hilton, v tom americkém obsluhují nikoli nenevrlí číšníci, kteří si samozřejmě neváhají říkat o spropitné – uvažuju, co dál. Volný den si žádá speciální program, tedy překvapivě snadno realizovaná (děkuju za volňásek, Moniko!) volba padá na diváckou návštěvu světově patrně nejslavnější síně k provozování klasické hudby, tedy Carnegie Hall. Česká hraje ten večer už podruhé, sólo má dnes Gil Shaham. Patřičně se vystrojím, objevuju nenápadný nezáměrný rozparek v bílé košili a hrdě třímaje červenou obálku s nápisem „Carnegie Hall“ vyrážím po Broadwayi na místo určení. Míjím všudypřítomné stánky s rychlým občerstvením vyskytující se přibližně ve stejné frekvenci co „travnatý“ odér, až dorazím k toho času plachtou zakryté, opravdu nenápadné, až odrazující budově. Interiér v daném případě příkře neodpovídá vnějšímu vzezření.

Houslista Gil Shaham, fenomenální virtuos, po krátké orchestrální introdukci Dvořákova jediného houslového koncertu rozeznívá svoje stradivárky. Nádherný zvuk. Akustika Sternova Auditoria je pověstná, z vlastní zkušenosti musím říci, že skutečně nepopsatelně prapodivně divukrásná. Úvodní akordické rozklady do závratných výšin čtyřčárkovaných oktáv Gil přednáší s dechberoucí jistotou a lyrika jeho tónu je zmiňovaným akustickým prostředím ještě podpořena. Nastává tedy nad jiné příjemná chvíle s vroucnou Dvořákovou hudbou. Možná až moc příjemná? Láskyplnost situace podpírají měkké, sametové sedačky a značně vytopený sál. Po chvíli zjišťuju, že klimbám… Leta jsem to nezažil a zrovna tady v Carnegie budu usínat na výjimečném koncertě České filharmonie?! Tak to tedy ne! Napni síly, Danieli! Město, které nikdy nespí!!! Není ale zbytí. Šestihodinový časový posun si vybírá svou daň. Duch chce, ale tělo je slabé… Na hotelovém pokoji v pouhém desátém patře – taky by to mohlo být ve čtyřiatřicátém v daném ubytovacím případě, fitko zdarma… – usínám krátce po deváté.

Den D, totiž 5. prosince 2024. Datum historicky prvního uvedení Janáčkovy Glagolské mše ve zmíněném klasickohudebním svatostánku s Českou filharmonií. (Část [14] z věty Svet si tedy ještě pár let bude muset počkat; obvyklý škrt uplatněn i tentokrát…) Kvůli tomuto jsem sem cestoval, kéž by to nebylo zbytečně. Vždyť stejně tak mohl letět někdo místo mě…

Přemýšlím nad Janáčkovou Glagolskou. Méně připomínanou vlastností Isaac Stern Auditoria je jeho postrádání královského nástroje. Je to trochu symbolické. Proč by ve městě, kde urbanistickými dominantami jsou mrakodrapy, opovážlivé, až drze čnící nad rovněž přítomnými kostely, měl instrument se sakrálními prostorami spjatý mít hlavní slovo?Je jen logické, že paní Daniela při legendárním postludiu (nejen při něm, ale v tu chvíli klíčově) rozeznívá digitální imitaci píšťal…

A ještě, Janáčkovo dílo je bez jakéhokoli sporu dílem génia, ale zároveň dílem, které si žádá (kromě rytmicky přesného závěrečného vstupu basisty-sólisty; precizní rytmus je poněkud více žádoucí než předstih o dvě doby) místy také trochu hrubý, drsný, zemitý, syrový, naturalistický zvuk. Může nastat v prostoru, který akusticky něžně přikrývá a vždy trochu zjemňuje zvukovou výslednici? Není to trochu moc, chtít po Glagolské ten pravý účinek právě v tomto sále? Ještě štěstí, že závěrečná Intráda tak silně evokuje dechové bigbandy, které Amerika miluje. Po závěrečném dvojúderu na příslušný tympán se dostavuje spolehlivě nadšený aplaus. Konec dobrý, všechno dobré. Leoš to dokázal. Mělo to cenu, stálo to za to!

………

O prosincových newyorských koncertech Pražského filharmonického sboru i České filharmonie čtěte další články pod titulky Strhující Yo-Yo Ma, Na Times Square s Pražským filharmonickým sborem, Světová třída a S Pražským filharmonickým sborem v podzemí Carnegie Hall.

O Carnegie Hall čtěte podrobně ZDE.

Foto: Daniel Pinc