„O Sedmé symfonii se říkává, že je Písní noci.“

„Noční hudba Mahlerovy Sedmé je lyrickým dopisem manželce Almě.“

„Vizionářské koncepce a zvukové novátorství jeho partitur nenechávají na pochybách, že své představy zaznamenával v Alpách zcela výjimečný umělec.“

Sedmá z devíti dokončených symfonií Gustava Mahlera,  osmdesátiminutový pětivětý monument, bývá nazývána Písní noci. S jednou charakteristikou se však nevystačí, protože její hudební příběh někam směřuje, a to od dramatu k vítězství. Jako jediná z Mahlerových symfonií měla světovou premiéru v Praze. Stalo se tak 19. září roku 1908 a za autorova řízení. V Roce české hudby 2024 se tehdejší spojení česky a německy hovořících hudebníků do jednoho tělesa opakuje. Koncert festivalu Dvořákova Praha pod taktovkou Jakuba Hrůši propojuje v Mahlerově Sedmé 11. září Českou filharmonii a Bamberské symfoniky.

První symfonie Gustava Mahlera je spojena s Lipskem a Budapeští, druhou a třetí napsal v Solnohradsku, v altánu na pozemku hostince u jezera Attersee, kam jezdil na léto od roku 1893. Když si pořídil vilu na jižním břehu jezera Wörthersee v Korutanech, nechal si v lese nad ní postavit podobný domek. K rokům 1900 až 1907 se tam pojí postupné dokončení čtvrté až osmé symfonie a s nimi také písňových cyklů. Devátou symfonii a Píseň o zem složil potom v tyrolských Dolomitech nedaleko Toblachu.

Sedmá, komponovaná postupně v létě 1904 a v létě 1905, je po páté a šesté v pořadí další ryze instrumentální Mahlerovou symfonií. Je to symfonie romantická, ale bez konkrétního programu. Je zápasivá i okouzlená a idylická, v závěru vítězná. Partitura je datována 15. srpna 1905, ale orchestrace byla dokončena v roce 1906.

Jakkoli není takříkajíc „diářem operního ředitele“, je Mahlerova hudba do jisté míry rozhodně autobiografická, alespoň co se šíře emocí, pocitů a prožitků týká. O Sedmé symfonii se říkává, že je Písní noci, ale také, že je symfonií vítěznou – alespoň ve srovnání s tragicky vyznívající Šestou, kterou paralelně v letní idyle v Maierniggu u Wörther See tehdy ještě dokončoval. Vítězné tóny zaznívají však až ve finále Sedmé, kde mimochodem jako humorný symbol nelze přeslechnout citát z Mistrů pěvců norimberských. Zato v první epické větě je ještě hodně z výbuchů bojů i z pochmurnosti a beznaděje, je to pravé symfonické drama.

Druhým plánem Sedmé symfonie jsou tři střední věty. Dvě z nich nesou název Nachtstück – řekněme nokturno, noční hudba, noční intermezzo. Ale jsou to nokturna neklidná, fantaskní. V rámci rozšíření nástrojového spektra se v jednom z těchto ztišených oddílů dostává ke slovu – prý snad poprvé v symfonické hudbě – dokonce kytara a mandolina.

Uprostřed symfonie je scherzo, v jehož německém tempovém a výrazovém předpisu Schattenhaft je klíčovým slovo „stín“. Ožívají tu různé možné obrazy a představy, zvuk přináší různé efekty, výraz je velmi imaginativní. Druhá Noční hudba Mahlerovy Sedmé, čtvrtá věta pětivětého, více než hodinového celku, je pak jakoby lyrickým dopisem manželce Almě. Tempový předpis Andante amoroso napovídá žánr serenády. Je tu potřebná apartní interpretace, dokonalá v tempu i dikci, v rovnováze citu a lehkého odstupu.

Mahler hledal a nacházel inspiraci v přírodě. K Sedmé symfonii měl už noční hudby, ale nemohl se pohnout z místa s tím, co k nim dát dalšího. Jel do Dolomit, ale myšlenky nepřicházely. Až když se později při cestě do Korutan v létě v roce 1905 ponořil do jezera u Klagenfurtu a začal plavat, nápad prý přišel. Alespoň tak se tradují jeho vzpomínky. Ne snad, že by ho přímo napadlo téma introdukce, to by bylo příliš romantické, ale prostě se mu v mysli objevil jeho rytmus, atmosféra…   

Mahlerovy symfonie jsou díla monumentálních konstrukcí a zřetelných – byť slovy nevyjádřitelných – programů. Operují obrovským, skvěle využívaným interpretačním aparátem. Občas se tvrdívá, že oslnivá instrumentace a obrovitá forma nemají obsah, že jsou jen nádherným rouchem. Dobrá provedení těmto názorům úspěšně čelí, paradoxně pomocí oslnivé instrumentace a monumentálního rámce, naplněných ovšem oduševnělostí, která dává hudebním strukturám hluboký smysl. Právě tam záleží na interpretačním přístupu. Běžná stopáž díla je kolem osmdesáti minut, ale existuje nahrávka Otto Klemperera, která se dotýká až hranice sta minut.

Někdy se o Mahlerovi hovoří jako o „prázdninovém skladateli“, protože přes rok úřadoval a dirigoval a na jeho vlastní hudbu mu zbýval čas skutečně jen po skončení divadelní sezóny. Komponoval během letních měsíců, a to v kombinaci s aktivním odpočinkem a s přípravou na další operní sezónu. Nicméně vizionářské koncepce a zvukové novátorství jeho partitur nenechávají na pochybách, že na notové papíry své představy zaznamenával v Alpách hudebník s velkým sebevědomím, zcela výjimečný umělec, současníky proto ne zcela pochopený. 

A jak to bylo s pražskou premiérou? Mahler v roce 1907 opustil po deseti letech předčasně Vídeň, kde řídil Dvorní operu, kde však čelil čím dál větším protivenstvím. K tomu mu v létě zemřela dcera a navíc se ještě dozvěděl znepokojivou diagnózu týkající se srdeční vady… Měl za sebou první dirigentskou sezonu v Metropolitní opeře v New Yorku, když se vrátil na jaře roku 1908 do Evropy. Vzhledem ke kořenům v českých zemích – narodil se v Kalištích u Humpolce a dětství prožil v Jihlavě, na začátku své dirigentské dráhy také působil v německém divadle v Praze a krátce ještě v Olomouci – mohl k Praze cítit jisté sympatie. Vždyť právě tam se udál jeho přerod z druhého kapelníka v dirigentskou osobnost. Řídil už v Praze také pražskou premiéru své Třetí symfonie. 

V roce 1908 tedy Mahler otevřel na jaře koncerty konané v rámci Jubilejní výstavy průmyslové a živnostenské komory. S Českou filharmonií tehdy provedl s velkým úspěchem Beethovenovy, Wagnerovy a Smetanovy skladby. Na podzim, při desátém programu, uzavřel pak filharmonické koncerty na Výstavišti právě premiérou své Sedmé symfonie. Výpomoce tehdy rozšířily orchestr na stočlenné těleso, protože dirigent spojil české filharmoniky s hráči orchestru Nového německého divadla.

Ohlas na dílo byl v sále na Výstavišti vstřícný, kritici vyzdvihli, že i ty nejsmělejší efekty díla nevznikly ze svévole, ale z „nutkavé niterní potřeby“. A konstatovali, že Mahler je slučovatelem silně rozporuplných a rozkolísaných duševních stavů, že se jeví jakožto „člověk železné vůle“ i „blouznivý milovník přírody“, který vyhledává překážky, protože si je jist tím, že je zdolá. I berlínský list Vossische Zeitung označil pražskou premiéru za prvořadou událost. Následné uvedení symfonie v Mnichově vyvolalo různorodější reakce. Jedna z nich sdělovala, že Mahler coby skladatel je „nerozluštitelnou hádankou“.

Ano – Mahlerovi je třeba rozumět jako současníku budoucnosti, napsal na samém konci 20. století rakouský muzikolog Kurt Blaukopf, podle něhož „…v roce 1911 definitivně nezemřel…“

Mahlerův čas přišel, reagoval v roce 1967 ve svém proslulém novinovém článku Leonard Bernstein na skladatelovu známou vizionářskou větu, že jeho čas teprve přijde. Když si vypůjčíme z Bernsteinových úvah o odrazu židovství v Mahlerově hudbě jeden z jeho postřehů, pak nelze zamlčet, že židovské náboženství je spíše etickým systémem, než nadějí do budoucna – a právě proto snad mohla Mahlera přitahovat na křesťanství vize života po životě. Zároveň je ale známo, že jako chlapec chodil v Jihlavě údajně raději do kostela než do synagogy proto, že křesťané měli „lepší hudbu“. A skutečnost, že přestoupil jako dospělý ke katolicismu? Proto, aby ve Vídni dostal místo operního ředitele.

Mahlerův symfonismus zahrnuje prvky expresionismu, aniž by zrazoval dědictví sonátové formy. Mahler připravil cestu nejen Schönbergově škole, ale také Šostakovičovi. Ale je jasné, že plnou cestu k posluchači otevřely Mahlerovým symfoniím až velké sály a moderní orchestry ve dvacátém století. A ještě dál ji otvírají zvukové parametry nových nahrávek.          

Sedmou symfonii připravil na 11. září 2024 pro prostranství před Průmyslovým palácem na Výstavišti dirigent Jakub Hrůša v čele spojených orchestrů České filharmonie a Bamberských symfoniků. Toto těleso v Bavorsku vzniklo po poválečném odsunu německy hovořících hudebníků z Československa; především šlo o hráče Německé filharmonie, která se transformovala v roce 1940 z orchestru Nového německého divadla a přetrvala v protektorátní Praze až do posledních dnů války. 

Dřevěná budova koncertní síně v Praze na Výstavišti byla sice záhy po premiéře Mahlerova díla stržena, genia loci ale připomenout lze. 

…………….  

Pod titulkem Mahler byl na okraji propasti, ale nikdy se do ní nezřítil  čtěte rozhovor s Jakubem Hrůšou.    

Doporučujeme rovněž článek Mahler mezi Vídní a Alpami, mezi současností a budoucností.    

O Bamberských symfonicích čtěte ZDE.   

A čtěte také další díly SeriáluPlus Mahler v souvislostech. 

…………….  

Věděli jste, že…

…Smetanova Prodaná nevěsta měla v Praze premiéru, když bylo jihlavskému chlapci Mahlerovi necelých šest?

…když bylo Mahlerovi čtyřiatřicet, uvedl jako šéfdirigent Městského divadla v Hamburku Prodanou nevěstu?

…mezi roky 1899 a 1907 pravidelně dával jako operní šéf ve Vídni Prodanou nevěstu a že nakonec dirigoval i její newyorskou premiéru v únoru 1909 v Metropolitní opeře, kde dílo pomohla prosadit sopranistka Ema Destinnová?

Foto: Mdjourney, archiv Klasiky+ / Wikipedie, archiv Dvořákovy Prahy, Wikipedia / Bain Collection / volné dílo, Petra Hajská, Wikipedia / Al Ravenna / volné dílo, Wikipedia / OboeCrack / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)