„Se Šubrtem bylo v Miláně už před očekávanou premiérou zacházeno více než nadstandardně.“

„Představa, že se krátce před premiérou Otella Verdi s Boitem toulali českými luhy a háji, je rozhodně půvabná.“

„Opravdu uvedlo Národní divadlo žhavou novinku dříve než operní mekky celého světa?“

Byl začátek února 1887 a do světa se právě rozletěla zpráva, že opera Giuseppa Verdiho na libreto Arriga Boita s názvem Otello je skutečným uměleckým triumfem… Před uvedením nové inscenace tohoto výjimečného díla v pražské Státní opeře 26. září letošního roku určitě neuškodí podívat se do historie a zaměřit se na některé pozoruhodné kapitoly dobrodružství, které bychom mohli zjednodušeně nazvat Otello a Praha. Kupodivu je to příběh, který se začal psát už velmi dávno.

Jedna ze starých operních legend líčí situaci, kdy mladý violoncellista orchestru Teatro alla Scala dohrál premiérové představení, pak vzrušeně utíkal domů, vytáhl svou spící matku z postele a přinutil ji v kleče volat: „Viva Verdi!“ O tom, že Italové mají pověst lidí permanentně nabitých emocemi všeho druhu, asi není třeba nikoho přesvědčovat. V tomto případě však měla ona noční modlitba k Verdimu jisté racionální opodstatnění. Zmíněný člen orchestru se jmenoval Arturo Toscanini a celkem správně předpovídal, že se právě stal účastníkem zrodu mistrovského díla…

„Proslýchalo se, že mistr Verdi končí novou operu Otello. K dílu hleděl s napětím veškeren umělecký svět. Po Aidě čekal se vůbec kus mistrovský. Běželo tedy o to, včas jej zabezpečiti našemu Národnímu divadlu, které tehdá již třetí rok se slunilo v lásce svého národa…“ napsal v knize Moje vzpomínky historicky první ředitel Národního divadla František Adolf Šubert. Tento zkušený dramatik a prozaik se ukázal být také nadmíru schopným divadelním podnikatelem, o čemž svědčí mimo jiné právě příhoda s Verdiho Otellem.

Zhruba rok před chystanou světovou premiérou se Šubert vypravil do Milána, aby si „popílil a získal provozovací práva dříve, než jiné pražské bratrské divadelní ústavy“. Jinými slovy, pan ředitel chtěl předpokládaný světový hit zajistit pro své divadlo ještě před tím, než se to podaří konkurenci. A to zdaleka nejen té pražské. S účinnou pomocí Verdiho blízké přítelkyně, sopranistky českého původu Terezy Stolzové, se Šubert dostal v hotelu Albergo Milano přímo ke skladateli, který tu právě pobýval. „Přívětivý mistr s typickou hlavou italského rybáře nebo dělníka břehu ligurského“ zde Šuberta dopodrobna vyzpovídal o pražských hudebně divadelních poměrech, a dokonce se před svým českým návštěvníkem blýskl i povědomím o znalosti díla Antonína Dvořáka. Oba pánové si zkrátka nejspíš náramně porozuměli, neboť Verdi skutečně svolil k tomu, aby se Otello dával v Praze co nejdříve po světové premiéře. „Dostanete mého Otella,“ měl říci Verdi Šubertovi, „ale jen jestliže přijedete k jeho premiéře sem do Milána, abyste uviděl představení opery zde, a když mi slíbíte, že sem pošlete také svého kapelníka. Neboť mi velice záleží na tom, aby opera byla u vás v Praze provedena v intencích mých a mého přítele Boita.“

Jistě si dovedete představit, že takový slib ředitel Národního divadla maestrovi nejen dal, ale také ho nadšeně splnil. Tedy přinejmenším částečně, protože o přítomnosti kapelníka Národního divadla na milánského produkci Otella nemáme zprávy… V knize Mé vzpomínky však nalezneme vyprávění o tom, že navzdory jisté zdráhavosti nakladatele Giulia Ricordiho se Verdi osobně zasadil, aby Praha získala Otella přednostně (čili dříve než například operní domy ve Vídni, Berlíně a dalších světových metropolích), a že bylo se Šubrtem v Miláně už před očekávanou premiérou zacházeno více než nadstandardně. Vždyť generální zkoušky se v přísně hlídaném Teatro alla Scalla zúčastnili v hledišti pouze manželé Verdiovi, Arrigo Boito, ředitel pařížské opery Gailhard, čtyři členové umělecké rady divadla… a František Adolf Šubert.

Na tomto místě prosím dovolte učinit ve vyprávění malou vsuvku, která snad v právě probíhajícím Roce české hudby čtenáře potěší. Podle vzpomínek Terezy Stolzové se měl Verdi vrátit do hotelu Albergo Milano po skončené generálce v mimořádně dobré náladě. V tomto rozjaření údajně popadl do ruky dar, jenž mu krátce předtím věnoval Šubert. Co to bylo? Noty s klavírními verzemi Smetanovy Mé vlasti a Dvořákových Slovanských tanců! Verdi vyzval Boita, aby se s ním posadil ke klavíru, a prý si pak spolu přehrávali českou hudbu až do rána. Představa, že se krátce před premiérou Otella Verdi s Boitem toulali českými luhy a háji, je rozhodně půvabná…

O velkolepém úspěchu milánské premiéry dne 5. února 1887 (pod taktovkou Franka Faccia a s Francescem Tamagnem, Victorem Maurelem a Romildou Pantaleoni v rolích Otella, Jaga a Desdemony) nás už dostatečně přesvědčili Arturo Toscanini a jeho matka hned na začátku tohoto textu. Jak to ale bylo s oním slíbeným pražským provedením? Opravdu uvedlo Národní divadlo žhavou novinku dříve než operní mekky celého světa?

Věřte nebo ne, ale opravdu je to tak. Pokud by nám totiž datum pražské premiéry 7. ledna 1888 připadalo až příliš vzdálené od té původní v Teatro alla Scalla, porovnejme si ho s daty prvních uvedení na jiných významných scénách. Vídeň zaostala za Prahou o celé dva měsíce (14. března), v New Yorku zazněl Otello 16. dubna a v Londýně dokonce až 5. července 1889. V Palais Garnier v Paříži, kde bychom snad očekávali Otella nejdříve, si na něj publikum počkalo až do roku 1894. Právě tak dlouho totiž trvalo, než se Arrigo Boito a dramatik Camille du Locle shodli na podobě překladu libreta do francouzštiny a než Giuseppe Verdi dokončil „povinnou“ baletní hudbu pro třetí dějství.

Onoho 7. ledna 1888 se tedy v našem Národním divadle konala skutečná operní událost i v mezinárodním měřítku. Boitův text převedl do češtiny zkušený Václav Juda Novotný a scénograf Robert Holzer nechal vyrobit dvě zcela nové dekorace s názvy „Před pevností“ a „Velká síň pevnosti“. Režií byl pověřen Josef Šmaha (pozdější první ředitel bulharského Národního divadla v Sofii) a hudebním nastudováním dirigent Mořic Anger. Premiéru ozdobili svými výkony Vladislav Florjanský (Otello), Bohumil Benoni (Jago) a Berta Lautererová (Desdemona). Jednalo se o úspěch vskutku manifestační, jakkoliv následně kritika kvality díla zpochybňovala, Verdimu podsouvala wagnerovské epigonství a Boitovi zneuctění Shakespearovy předlohy. O životaschopnosti té které opery rozhoduje především publikum a to pražské rozhodlo v případě Otella jednoznačně: inscenace se hrála až do roku 1898 (!) a dosáhla padesáti čtyř repríz…

Na jeviště Národního divadla ovšem Otello znovu zavítal už v březnu 1901, tedy jen několik týdnů po smrti Giuseppa Verdiho 27. ledna. Inscenaci režijně nově nastudoval muž mnoha profesí Robert Polák (mimo jiné talentovaný zpěvák a malíř) a v titulní roli se divákům představil tenorista Karel Burian. Polákův Otello se pak v nových nastudováních a s dlouhou plejádou domácích i hostujících umělců vracel před publikum naši první scény až do roku 1934 (!). Novou sezónu 1935/1936 ovšem divadlo zahájilo uvedením zcela nové produkce Otella, a to v hudebním nastudování Milana Zuny, v režii Josefa Turnaua a v dekoracích Josefa Matěje Gottlieba. Žárlivým Maurem zde byl hostující Jan Bartoň. Pro úplnost uveďme, že v derniéře téže inscenace pak vystoupil jako Otello mezinárodně proslulý pěvec Konstantin Karenin. Stalo se 24. května 1942, pouhé tři dny před atentátem na Reinharda Heydricha…

Téměř na celé čtvrtstoletí pak Verdiho opera ze stálého repertoáru Národního divadla zmizela, aby se tu (s výjimkou několika provedení v rámci hostování jiných souborů, o kterých ještě bude řeč) zatím naposledy krátce mihla v inscenaci, která má jistě stále své pamětníky. V pouhých osmnácti představeních v rozmezí března 1965 a prosince 1966 měli diváci možnost zažít Otella v provedení skutečných legend našeho hudebního divadla. Posuďte sami: hudební nastudování Bohumil Gregor, režie Hanuš Thein, scéna Josef Svoboda, kostýmy Jan Skalický. V roli Otella se představil neméně legendární Beno Blachut, ústřední trojici protagonistů doplnili Antonín Švorc a Jaroslava Vymazalová. 

Pro úplnost ještě uveďme, že se v Národním divadle v průběhu věků zpíval Otello výhradně česky (naposledy v překladu Antonína Kučery a Karla Jerneka). Existují však i výjimky. Poprvé a zatím naposledy zazněla opera v originální italštině na jevišti historické budovy Národního divadla symbolicky v den stého výročí Verdiho úmrtí. Onoho 27. ledna 2001 zde v rámci festivalu Opera vystoupil operní soubor Divadla F. X. Šaldy z Liberce, aby tu předvedl svou oceňovanou inscenaci v hudebním nastudování Martina Doubravského a v režii Antona Nekovara. Produkce se chlubila úctyhodným mezinárodním obsazením, jemuž vévodili Michael Renier, Anatolij Orel a Lidia Tolstova. Téměř přesně o deset let později 3. března 2011 dorazila na pozvání stejného festivalu – tentokrát na prkna Stavovského divadla – jiná zajímavá otellovská produkce. Dirigent Martin Peschík a režisér Martin Glaser ji připravili pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích a pražské publikum v ní mělo možnost spatřit WeiLonga Taa (Otello), Alexandra Beně (Jago) a Frédérique Friess (Desdemona).

Tím jsme definitivně opustili budovy Národního i Stavovského divadla a zbývá nám už jen ta poslední, dnešní Státní opera. Pokud se před milánskou premiérou Otella František Adolf Šubert obával konkurence, mohl zůstat klidný až do 20. prosince 1911. Až tehdy totiž uvedlo svou první inscenaci Verdiho hudebního dramatu Nové německé divadlo, které v dotyčném objektu sídlilo. Když si detailně prohlédneme divadelní ceduli z premiéry, nalezneme na ní jména Max Kalbeck (autor překladu do němčiny), Pieter von Stermich (dirigent), Klaus Pringsheim (režie), Gustav Fussberg (Jago) či Hedwiga von Debicka (Desdemona). Ovšem když od cedule ustoupíme klidně o několik metrů, pořád uvidíme jméno představitele hlavní role, které je zde vytištěno větším písmem, než název opery (v tomto případě „Othello“). Nejen v této, ale i následujících inscenacích Otella v Neues deutsches Theater v letech 1924 a 1928 byl totiž vždy hlavní hvězdou proslulý rodák z moravského Šumperka Leo Slezak. Prominentní tenor vídeňské Dvorní opery i newyorské MET byl pražskému německému divadlu věrný více než třicet let a právě Otello zde patřil k jeho nejpamátnějším úlohám. Kritika vysoce vyzdvihovala jeho komplexní pojetí role po pěvecké i herecké stránce a publikum prý z jeho výkonů doslova šílelo nadšením.

Zde mi prosím dovolte vsuvku číslo dvě. V objemné sbírce korespondence jedné z nejdůležitějších dvojic historie českého divadla, Jiřího Voskovce a Jana Wericha, najdeme na někdejší slávu Lea Slezaka jistou zábavnou narážku. Když v dopisech od šedesátých do konce sedmdesátých let líčí Voskovec Werichovi, že měl v některé ze svých rolí na Broadwayi či jinde úspěch, vždy dodává soukromý vtip: „Lidi řvali a volali Hoch Slezak!“ Těžko lze předpokládat, že by tento výkřik V + W zaslechli jindy, než při některé z návštěv v Novém německém divadle. A to buď jako chlapci, mladíci nebo už jako provozovatelé Osvobozeného divadla (Slezak zpíval v Praze naposledy v roce 1933). Tak, či onak, svět je malý a Jiřímu Voskovcovi bylo dáno se se jménem Slezak setkat ještě za okolností, které mu vůbec nebyly milé. Jednu téměř jistou lukrativní televizní roli v USA mu totiž přebral jistý Walter Slezak, podle Voskovce „syn od ‚Hoch Slezak‘, ukrutná filmová hvězda a ukrutnej…“ – a zbytek citátu si raději nalezněte sami…

Poslední předválečnou inscenací Otella v Novém německém divadle byla produkce dirigenta Antona Votta a režiséra Renata Morda z listopadu 1932 s Adolfem Fischerem v hlavní roli. Pak už zažila budova několik otellovských návratů až pod názvem Smetanovo divadlo a ve svazku s divadlem Národním. Benátského mouřenína tu publikum slyšelo zpívat slovensky (hostování Slovenského národního divadla v roce 1958), německy (hostování proslulé inscenace Komické opery Berlín, za níž stali dirigent Kurt Masur a režisér Walter Felsenstein, 1962) a dokonce slovinsky (hostování Slovinského národního divadla Lublaň, 1982).

A pak přišel 15. listopad 1991. Divadlo se stále jmenovalo Smetanovo, ale už bylo nezávislou institucí. Tehdy se zrodila inscenace, která se ve své době právem honosila přídomkem kultovní. Otella – poprvé na této scéně v italštině – tu nastudovali dirigent Martin Turnovský a režisér Dominik Neuner. Na prosté, bíle laděné scéně Vladimíra Jelínka se nekompromisně odhalovaly charaktery i slabosti jednajících postav a věčnost příběhu dokládala nápaditá práce s motivem kamene. Ať už malého, vrženého Jagem proti draperii na pozadí scény a způsobujícího úžasný vizuální efekt, nebo nelidsky obrovského, snášejícího se v závěru odkudsi z nebes na umírajícího Otella… Každý, kdo premiéru zažil, určitě dodnes vzpomíná na vzácně sehranou trojici hlavních představitelů. Otellem se stal výtečný filipínský tenorista Otoniel Gonzaga (který si později vybudoval významnou kariéru především ve vídeňské Volksoper) a jako Jago a Desdemona se představili dva vynikající čeští pěvci, kteří byli tehdy na vrcholu uměleckých sil: Ivan Kusnjer a Zora Jehličková.  

Není možné zde vypočítávat všechny významné pěvce a dirigenty, kteří do této inscenace vstoupili i po jejím začlenění do repertoáru samostatné Státní opery Praha. Stačí připomenout, že se s úspěchem hrála až do roku 1998 a že se v roce 2009 dočkala obnovené premiéry pod taktovkou Heika Mathiase Förstera a v režijním nastudování Luboše Cukra. Jeden důležitý okamžik je ale třeba připomenout. V lednu 2015 tu ve dvojici představení hostoval bezesporu nejvýznamnější představitel Verdiho Otella přelomu tisíciletí, argentinský tenorista José Cura. Tehdy třiapadesátiletý pěvec pod taktovkou Martina Leginuse předvedl vokálně i představitelsky velmi zralou a promyšlenou kreaci, která jeho výsadní postavení v dějinách otellovské interpretace rozhodně potvrdila.

Jen krátce po Curově krátké zastávce měla inscenace svou derniéru. Dne 27. května 2015 v ní vystoupili Efe Kislali, Richard Haan a Pavla Vykopalová. Pražská operní jeviště už jsou tak bez Verdiho Otella celou jednu dekádu…

Než začnou dirigent Andrij Jurkevyč, režisér Martin Čičvák, pěvci Denys Pivnickij (Otello), Mikolaj Zalasinski (Jago), Olga Busuioc a další protagonisté nové inscenace ve Státní opeře psát novou kapitolu příběhu Otello a Praha, připomeňme si, že ono spojenectví v názvu je po většinu svého trvání (téměř sto čtyřicet let!) ne-li přímo šťastné, tak alespoň velmi důstojné. Není proto třeba nové inscenaci přát, aby po jejím zhlédnutí kdokoliv nutil své staré rodiče klečet na podlaze a modlit se k autorovi opery. Úplně postačí, když po závěrečném zatažení opony budeme moci uznale pokývat hlavou a třeba si jen pro sebe zašeptat: „Viva Verdi.”

Foto: z archivu Národního divadla Praha (Jan Mulač, Jaromír Svoboda, Oldřich Pernica, Karel Kouba, Serghei Gherciu, Hana Smejkalová) archiv Komické opery Berlín, Wikipedia / volné dílo / Jan Vilímek, Wikipedia / Giovanni Boldini / volné dílo, Wikipedia / Alfred Edel / volné dílo , Wikipedia / Archivio Storico Ricordi / volné dílo