„Režisér Damiano Michieletto tentokrát přenesl děj kamsi do sedmdesátých let.“

„Spíše než živelnost a rtuťovitost, která Verdiho mistrovské komedii tolik sluší, předvedl dirigent Daniele Gatti jistý odstup a nadhled.“

„Perfektně sehraný a sezpívaný tým „veselých paniček“ byl spolu s výkonem Nicoly Alaima další hodnotou inscenace.“

V neděli 5. října se v drážďanské Semperově opeře konala první premiéra sezony 2025/2026. Byla jí inscenace Verdiho poslední opery Falstaff v režijním pojetí renomovaného italského režiséra Damiana Michieletta a v hudebním nastudování nového šéfdirigenta orchestru Daniele Gattiho. V čele exkluzivního pěveckého obsazení stáli Nicola Alaimo (Falstaff), Elonora Buratto (Alice), Lodovico Ravizza (Ford) a Marie-Nicole Lemieux (Mrs. Quickly).

Znáte ještě nějakou jinou repertoárovou operu, kde hned na začátku jedna z postav vtrhne na jeviště a zakřičí jméno titulního hrdiny? Možná, že nějaká taková existuje, ale doktoru Cajusovi a rytíři Falstaffovi ze stejnojmenného posledního jevištního díla Giuseppe Verdiho to jde každopádně nejlépe. Mimo to drží Falstaff rekord v kategorii „běžně hraná opera od nejstaršího tvůrce“. Vždyť italský skladatel na ní pracoval mezi svým sedmdesátým šestým a osmdesátým rokem života! A zřejmě se u toho i dobře bavil, protože jinak by jen těžko napsal v průběhu komponování libretistovi Arrigu Boitovi dopis tohoto znění: „Ten můj tlouštík poslední dobou pěkně vyvádí. Některé dny se vůbec nehýbe, jen spí a není s ním žádná řeč. Jindy zase pokřikuje, pobíhá, skáče a provádí všelijaké lotroviny. Nechám ho, ať se vydovádí. Pokud v tom bude pokračovat, nasadím mu náhubek a svěrací kazajku.“ K žádnému zklidnění neposedného břicháče však evidentně nedošlo, protože 9. února 1893 poznalo Teatro alla Scala v Miláně dílo, jaké tu ještě nebylo. Jak trefně napsal muzikolog Harold C. Schonberg, „Falstaff je něco zcela nového. Nikde v opeře nenacházíme takový druh propojení slova a hudby… Všechno je v pohybu, všechno jiskří, blyští, všude smích, výsměch, kultivovaný i nevázaný humor. Falstaff je komentářem života, završením kariéry, je to šprým i se všemi svými spodními tóny smutku. Verdi věděl, že to bude jeho poslední opera. Tutto é finito. Va, va, vecchio John…“

Starý John se skutečně rozeběhl do světa, a „pokřikuje, skáče a provádí všelijaké lotroviny“ na jevištích operních domů dodnes. Nedaleko od našich hranic se momentálně usídlil v Semperově opeře v Drážďanech v nové inscenaci, pod níž jsou podepsána dvě nanejvýš respektovaná jména. Pro dirigenta Daniele Gattiho se jedná o první operní produkci, kterou nastudoval ve funkci šéfdirigenta zdejšího rezidenčního tělesa Sächsische Staatskapelle Dresden. Vzhledem ke skutečnosti, že je třiašedesátiletý milánský rodák emeritním šéfem Orchestra Dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě a boloňského Orchestra del Teatro Comunale a současným hudebním ředitelem orchestru Maggio Musicale Fiorentino, je jeho afinita k italské operní tvorbě pochopitelná. Mezi uměleckou elitu patří i letošní padesátník Damiano Michieletto, který je (spolu s asistentem Marcinem Lakomickim) zodpovědný za režijní stránku produkce. Za jeho úspěchy hovoří například Cena Laurence Oliviera za režii operních jednoaktovek Sedlák kavalír a Komedianti v Royal Opera Covent Garden v roce 2015, nebo Mezinárodní operní cena za „nejlepší světovou premiéru“, kterou byla v roce 2023 Farma zvířat skladatele Alexandera Raskatova v amsterodamské opeře.

Mezi největší úspěchy nápaditého tvůrce, proslulého výtvarně působivými inscenacemi a inovativními, ale divácky vstřícnými režijními výklady, ovšem patří právě jeho ztvárnění Verdiho Falstaffa. Ve verdiovském výročním roce 2013 (kdy se slavilo dvě stě let od skladatelova narození) představil na Salzburger Festspiele příběh, přesazený mezi klienty a zaměstnance milánského Casa di Risposo per Musicisti, neboli Verdiho Domova pro nemajetné hudebníky… O tom, že tento koncept beze zbytku fungoval, svědčí i následné převzetí inscenace do Teatro alla Scala a její další putování po prestižních operních scénách, přičemž v aktuální sezoně 2025/2026 zakotvila v Teatro Carlo Felice v Janově. Stále životné produkci navzdory se však Michieletto rozhodl vytvořit pro Drážďany režijní koncepci zcela novou. První operní premiéra sezony ve „Florencii na Labi“ v neděli 5. října 2025 se tak stala po hudební i scénické stránce prvořadou světovou divadelní událostí.

Režisér a jeho tým (scénograf Paolo Fantin a kostymérka Agathe MacQueen) přenesli tentokrát děj kamsi do sedmdesátých let, aby představili Falstaffa a jeho komplice Bardolfa a Pistolu jako členy obstarožní rockové skupiny s názvem Sir John. Soubor sídlí v poněkud zchátralém klubu, jehož interiér ovšem po skončení první scény „odjede“ do pozadí tmavého jeviště, aby zanechal zbytek inscenace v de facto prázdném prostoru. Ten je ohraničen do podoby prostorného sálu LED svítidly, schopnými měnit barvu a intenzitu svícení. Praktičnost a nápaditost tohoto řešení se projevuje zejména v posledním dějství, kdy světla vykouzlí ostře zelený „Hernův dub ve windsdorském parku“. Mezitím se ale o pohyb na jevišti a jeho zabydlení starají protagonisté příběhu, kteří po scéně posunují sloupy, sedací soupravy nebo tyče s ramínky s oděvy tak, že vzniká téměř filmový dojem stále se měnícího prostředí.

Stylizace Falstaffa do rockového veterána, který prostě jen přehlédl, že svět se proměnil do podoby, kdy už je jeho domnělá neodolatelnost a mužná síla ta tam, vlastně určuje celkový směr Michielettovy koncepce po celou dobu představení. Titulní hrdina, připomínající svým outfitem ze všeho nejvíc výstředního amerického klavíristu Liberaceho, se tak ocitá i se svou kytarou na barokně zdobené posteli manželů Fordových (po jeho boku je paní Alice Fordová, zatímco ostatní „windsdorské paničky“ jízdu lůžka na kolečkách řídí), aby ho následující zmatek zavedl do úkrytu před pronásledovateli pod hromadu pokrývek. Následně mu osud uštědří další lekci: desítky plechovek od piva se na něj potupně vysypou z odpadního kontejneru, jenž nechá Michieletto na lanech stoupat do výše.

Ve finále připraví konspirátoři pro Falstaffa show, jíž vevodí obří discokoule, která se snese nad jeviště. Rocker její přítomnost spokojeně ohodnotí slovy „Questa é la stella“, tedy „Tady je ta hvězda“ (místo původního Boitova „Questa é le quercia“ neboli „Tady je ten dub.“). Všechny spiklenecké dámy se převlečou do varietních tanečních kostýmů, slibujících Falstaffovi cosi jako soukromé představení Ziegfeld Follies na Broadwayi. Jenže ouha – lesklá estráda se hrdinovi promění v noční můru, když ho náhle obklopí zástup seniorů s různými podpůrnými pomůckami od holí přes chodítka až po invalidní vozíky. Sir John pochopí, že jeho místo je spíše v jejich řadách než na rockovém pódiu, nicméně, když v závěru opět „přijede“ na scénu jeho starý dobrý klub i s jevištěm, na němž zřejmě slavil tolik úspěchů, s chutí si se všemi ostatními zazpívá „Tutti gabbati! Irride l´un l´altro ogni mortal. Ma ride ben chi ride la risata final. (Všichni jsme k smíchu! Jeden druhému se směje, ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!)“.

Michielettovo řešení nejdřív Shakespearova a momentálně Verdiho a Boitova příběhu je bezesporu účelné, přehledné a vizuálně originální. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že původní nápad s domovem důchodců plným kdysi slavných pěvců režisér novou koncepcí nepřekonal a pro svou komedii ani nevymyslel dostatek fungujících gagů a vtipných situací. Byl to zkrátka Falstaff kultivovaný, vkusný a v daném schématu funkční, jen mu podle mého názoru chybělo cosi jako život, esprit a spontaneita.

Mám pocit, že podobná slova bych mohl adresovat i Gattiho hudebnímu nastudování. Nechme ještě jednou promluvit muzikologa Schonberga: „Když Falstaff v závěru první scény vykopne své poskoky z místnosti, orchestr to opět nenapodobitelně komentuje. Ještě jednou trylek, ale jaký trylek! Je to, jako kdyby si prdla kobyla v maštali, a ti dva dostanou hudebního padáka, o jakém se opeře dosud ani nesnilo. Jako by si orchestr dělal šoufky z Falstaffa i celého světa.“

Pod Gattiho precizním vedením vynikla zejména lyrická a melancholická místa partitury. Brilantní ansámbly a překotné jevištní akce měl dirigent pod kontrolou stejně jako veškeré dění v orchestru, ale spíše než živelnost a rtuťovitost, která Verdiho mistrovské komedii tolik sluší, předvedl jistý odstup a nadhled. Orchestr zjevně důsledně dodržoval pokyny svého šéfdirigenta, takže výsledný hudební vesmír s sebou rozhodně nepřinesl dojem „kobyly, která si prdla v maštali“, ale spíše kultivovanou exhibici pečlivě vycvičeného lipicána.

Jak bývalo zvykem už v dobách, kdy Staatskapelle Dresden vedl Gattiho předchůdce Christian Thielemann, „šéfovské“ operní produkce Semperovy opery se vyznačovaly hvězdným obsazením, s jakým se ostatní divadla prakticky nemohla srovnávat. Stejně tak tomu bylo i tentokrát. Inscenaci po herecké i pěvecké stránce jednoznačně vévodil italský basbaryton Nicola Alaimo. Když jsem tohoto mohutného pěvce s nepřehlédnutelným komickým talentem viděl na Salcburském festivalu v roce 2008 poprvé, nabyl jsem dojmu, že se do inscenace Verdiho Otella, v níž představoval Jaga, odkudsi proboural Falstaff, jenž jen těžko zakrývá svou pravou identitu. Dnes tento pěvec patrně směřuje k pozici světového Falstaffa číslo jedna, kterou na přelomu tisíciletí zastával Bryn Terfel a v dalších dvou dekádách Ambrogio Maestri. Má k tomu rozhodně všechny předpoklady: disponuje bohatou paletou výrazových prostředků, charismatem a zcela přirozeným jevištním vystupováním. Jeho výslovnost a cit pro smysl a pointu zpívaných slov je navíc ukázková, monology titulního hrdiny patřily k vrcholům večera.

V první scéně druhého dějství získal Alaimo důstojného protihráče v podobě Forda, ztvárněného italským barytonistou Lodovicem Ravizzou. Hlasy obou se obdivuhodně doplňovaly ve společném dvojzpěvu, a působivě Ravizza vygradoval i známý monolog „E´sogno o realitá?“ Autenticky chlapecky působil argentinský lyrický tenorista Juan Francisco Gatell v úloze zamilovaného mladíka Fentona a komický potenciál svých rolí naplnili italský tenorista Didier Pieri jako doktor Cajus, americký tenorista Simeon Esper (jediný mužský sólista Semperovy opery v obsazení!) jako Bardolfo a respektovaný italský basista Marco Spotti v roli Pistoly.

Co se týče „veselých paniček“, nelze než konstatovat, že se jednalo o perfektně sehraný a sezpívaný tým, který spolu s Alaimovým výkonem představoval další výrazně přidanou hodnotou inscenace. Alice Ford sopranistky Eleonory Buratto okouzlovala ženským půvabem a elegancí. Michielettova koncepce sice nepřisoudila její postavě žádnou pozoruhodnou charakteristiku, nicméně zpěvačka, která aspiruje na jednu z vůdčích italských operních pěvkyň své generace, si s rolí intuitivně poradila po svém a dala vyniknout i svému technicky skvěle ovládanému hlasu. Ukrajinská mezzosopranistka Nicole Chirka ze stálého ansámblu na sebe dokázala strhnout pozornost suverénním herectvím, atraktivní barvou hlasu i půvabem i navzdory jisté upozaděnosti postavy Meg Page. Její oborová kolegyně, Kanaďanka Marie-Nicole Lemieux, si zopakovala svou téměř erbovní roli Paní Quickly, s níž excelovala na mnoha světových jevištích. Přestože si ji osobně pamatuji z produkce Vídeňské státní opery z roku 2017, v níž Lemieux pojala svou roli mnohem komplexněji a co do komického vyznění úspěšněji, přinejmenším po hlasové stránce v Drážďanech opět vynikl její sytý a ve všech polohách jistý mezzosoprán.

Na „falstaffovskou“ specialistku aspiruje i mladá sólistka Semperoper, španělská sopranistka Rosalia Cid. Svůj ohebný soprán a atraktivní vizáž už jako Nanetta zužitkovala v Teatro alla Scala, a koncem listopadu jí čeká tatáž role v berlínské Staatsoper. V Michielettově inscenaci vytvořila velmi životný a sympatický pár s Gatellovým Fentonem a díky varietně „kovbojskému“ výstupu během interpretace árie Královny víl se postarala o jeden z vizuálně nejvděčnějších momentů inscenace. Tradičně špičkový výkon podal v závěru opery Sächsischer Staatsoperchor Dresden pod vedením sbormistra Jana Hoffmanna.

A jak reagovalo na „rockového“ Falstaffa premiérové publikum? Celé obsazení si vysloužilo nadšený potlesk, Daniele Gatti dokonce ovace ve stoje, což se jinak v Semperově opeře stává jen zřídka. Michielettův inscenační tým si od části návštěvníků vysloužil nesmiřitelné bučení, které se však v celkových projevech nadšení brzy ztratilo. Nový šéfdirigent legendárního tělesa může být každopádně s odezvou na svůj operní „inaugurační“ výkon spokojen, a jistě bude zajímavé počkat si na jeho pokračování v podobě hudebního nastudování nové inscenace Wagnerova Parsifala na jaře příštího roku. Do té doby je ale určitě možné dojet se na podívat na produkci Falstaffa v uvedeném obsazení až do 24. října. Určitě totiž neuškodí kdykoliv se přesvědčit o staré pravdě, že „tutto nel mondo é burla (Všechno na světě je žert a šprým)“.

foto: Semperoper Dresden / Jochen Quast; Daniel Jäger