„Inscenace je dokladem toho, že není třeba vymýšlet kostrbaté cesty snažící se o nové výklady, o aktualizaci.“

„V Denysi Pivnickém, čtyřiatřicetiletém Ukrajinci, našli inscenátoři pěvecky i herecky dobře vybaveného představitele titulní role.“

„Velkou sólovou scénu moldavské sopranistky Olgy Busuioc ve třetím dějství sledovalo publikum bez dechu.“

V Praze se po celém desetiletí hraje opět Verdiho Otello. Za novým projektem premiérovaným ve čtvrtek ve Státní opeře stojí dirigent Andrij Jurkevyč a režisér Martin Čičvák. V titulní roli debutoval Denys Pivnickij, Jagem byl Mikołaj Zalasiński a Desdemonou Olga Busuioc. Inscenace je umělecky výrazná a působivá a bez zaváhání snese mezinárodní srovnání.

Od prvních tónů je jasné, že nastudování hudebního ředitele Státní opery Andrije Jurkevyče má ambice být emotivním základem opravdového hudebního divadla. Martin Čičvák, uznávaný činoherní a čím dál víc i operní režisér, dává inscenaci do vínku čitelnou a uvěřitelnou psychologii a ve spolupráci s výtvarníky Hansem Hofferem a Georgiosem Vafiasem jednoduchou, přesně fungující a mimořádně působivou scénickou podobu.

Nový Otello pražského Národního divadla je příkladem přiměřeně současného pohledu na klasiku. Dokladem toho, že mimořádně působivé divadelní představení lze vytvořit, aniž by bylo třeba vymýšlet více či méně kostrbaté cesty snažící se o nové výklady, o aktualizaci a soudobou vizualizaci; a nebo dokonce právě proto, když se režie o takové kroky, publikem často kontroverzně vnímané, nesnaží.

Martin Čičvák už v Národním divadle režíroval Mozartovu operu Così fan tutte, Verdiho Macbetha, dále Ples v hotelu Savoy od Paula Abrahama a loni Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu. Jeho představivost je osobitá a bohatá a jeho zralé činoherní zkušenosti jsou v hudebním divadle, které v horších případech tenduje ke klišé, k nezaplacení. Otella, původně pronikavé Shakespearovo drama a ve Verdiho zpracování neméně skvělou moderní operu, předkládá jako civilní, neschematicky realistický výjev ze života – jako napínavý příběh a přirozeně působící studii o lidských vášních a vlastně i jako symbolické zachycení nezničitelnosti zla. S jistotou ztvárňuje nefalšovanou tragédii, jasnou a neodvratnou, nezatíženou vedlejšími motivy a cizorodými pokusy takzvaně se přiblížit divákovi jedenadvacátého století. Monumentalitu velkého jeviště a jednoduché scénografie podpořené světelným designem využívá k nadčasové působivosti, aniž by se ztrácel detailní pohled na prožitky tří hlavních postav.

Protagonisty premiérového večera byli 26. září v daném obsazení Otello, Jago i Desdemona. V Denysi Pivnickém, teprve čtyřiatřicetiletém Ukrajinci, našli inscenátoři pěvecky i herecky dobře vybaveného představitele titulní role – vášnivě živočišného, ani trochu slabošského. I když divadlo ohlásilo, že je v indispozici, zpíval úctyhodně. Není typem temného hrdinného hlasu, ale pro postavu Otella, kterou nastudoval poprvé – vzhledem k věku odvážně, ale nikoli nerozvážně – našel dostatek sil, dramatického výrazu i mužnosti a snad nepřepínaného hlasového fondu. Hraje velmi uvolněně a přirozeně, jak už se ostatně ukázalo ve výrazné roli Sergeje ve zmíněné Šostakovičově tragické satiře.

Jago je v nové inscenaci obsazen dokonale. Mikołaj Zalasiński se postupně rozezpíval do formy budící úctu, ještě víc však nadchl herecky. Není potměšile poťouchlým ďáblem, o to nebezpečnější však je. Zášť vůči mouřenínovi, ať už vzniklou z uražené ješitnosti, či kvůli jeho odlišnosti, i uspokojení z cílevědomě propracované intriky a pak i triumf nad ním vyjadřuje mnoha prostředky; v klíčovém okamžiku mu stačí se s nadhledem opřít o pomyslné veřeje dveří a tak trochu pobaveně ho pozorovat. A že se v samém závěru opery, poté co se po prozrazení vytratil, nakonec znovu vrací na scénu a patří mu sfouknutím plamínku poslední slovo? Zlo je bohužel nezničitelné…

Moldavská sopranistka Olga Busuioc, v současnosti působící v Německu a poutající pozornost na divadelních jevištích od Los Angeles přes Madrid a Neapol po Glyndebourne, je v Praze známá už z titulní role Pucciniho opery Madama Butterfly. Desdemonou zazpívala svým temnějším hlasem s pěknými vysokými polohami vzorově. Její dlouhou sólovou scénu ve třetím dějství se známou písní o jívě a modlitbou, scénu vokálně zvládnutou a silně prožitou, s nádherně pomalým a tichým orchestrálním podbarvením, sledovalo publikum bez dechu.

Na celkovém pozitivně vyznívajícím obrazu této produkce se v režijně neméně propracovaných menších rolích podílejí Kateřina Jalovcová, Martin Šrejma, Josef Moravec, Jan Hnyk a Oleg Korotkov.

Otello se ve Státní opeře hraje na scéně, které dominují dvě rozvírající a zavírající se obrovité desky. Výraznou roli hraje lehoučký bílý baldachýn, spuštěný pro dvě noční scény – láskyplnou a pak i tu vražednou – shora na velké lůžko. Některé realistické detaily, jako jsou pochutiny na stole, se nevylučují s převládajícím čistým a krásným minimalismem celkového výtvarného řešení. V něm se postavy ve výrazných kostýmech pohybují reálně a uvolněně. Mezi sboristy se proplétá tanečnice, bojuje se mečem, pije se víno, hoří ohně a dojde i na krev. Nad vším nicméně jako svorník, nezastřeně zprostředkovávající poselství díla, zůstává dokonale zvládnuté režijní pojetí.

Andrij Jurkevyč vede orchestr i dění na jevišti s jistotou, výsledkem jsou výrazově jednoznačně vyprofilované hudební plochy a výjevy, od úvodního sboru a mořské bouře přes dialogy nezadržitelně posunující děj i přes krásný rozsáhlý ansámbl až po poslední dějství, korunující mistrovsky napsané dílo zlověstně klidným směřováním k tragédii i závěrečným dramatickým rozuzlením. Inscenace patří aktuálně k tomu nejlepšímu, na co se dá v Praze v opeře zajít.

………

Čtěte také článek Otello a Praha v SeriáluPlus klasika v souvislostech.

Foto: Národní divadlo Praha / Serghei Gherciu