„Propojení zvířat a lidí na jednom jevišti připravovalo nejednu bezesnou noc kostymérům a scénografům.“

„V průběhu hry upletená dlouhá šála paní Revírníkové oddělila čas žití a odcházení.“

„Skutečnými královnami představení byly dvě hlavní protagonistky, Liška Bystrouška Kateřiny Kněžíkové a Zlatohřbítek Václavy Krejčí Houskové.“

Příhody lišky Bystroušky dne 21. září uvedlo Národní divadlo Brno jako jednu ze vzpomínek na jejich premiéru 6. listopadu roku 1924. Současné představení v brněnském Janáčkově divadle se vzácnými hosty, manžely Kateřinou Kněžíkovou v roli Lišky, Adamem Plachetkou v roli Revírníka a jejich dcerou Adélkou v roli Malé Bystroušky, je jednou z repríz původní inscenace z roku 2018.

Nelze však opomenout skvělého Zlatohřbítka obsazeného Václavou Krejčí Houskovou, Danielu Strakovou-Šedrlovou jako paní Revírníkovou, obě role, Komára i Rechtora, zosobněné Petrem Levíčkem, Faráře a Jezevce Davida Nykla, nezapomenutelného Romana Hozu jako Haraštu a všechny další role i dvourole v podání Petra Karase, Jitky Zerhauové, Barbory Šancové i Skokánka malého Davida Zlomka, Lapáka Jitky Klečanské i Kohouta a Sojku Elišky Gattringerové, Choholku i Sovu Martiny Mádlové a nezapomenutelného malého uličníka, který výrazně uvedl celé představení zvučným zvonkem a v pravou chvíli ještě zvučněji zakřičel. Celé představení se přímo rozechvívalo energií všech malých herců a zpěváčků, kteří na své úlohy na „prknech znamenajících svět“ patrně již nezapomenou a štafetu svých zkušeností a vzpomínek předají dalším generacím. Sbor a orchestr Janáčkovy opery s dirigentem Markem Ivanovićem nezklamal, stejně tak Dětský sbor Brno pod vedením Valerie Maťašové a veškerý komparz. Představení bylo věnováno fagotistovi, skladateli a pedagogu Karlu Horkému, jehož díla pamatují mnozí brněnské opeře po léta věrní posluchači. 

Od samého počátku procházely snahy o co nejvěrnější provedení Příhod lišky Bystroušky úskalími, jak zachovat její svěžest, vtip i hlubokou moudrost a nesetřít pel spojení člověka s přírodou tak dokonale ztvárněný hudbou. Janáčkova hudba čerpá z nápěvků mluvy, přesných notových záznamů intonace slov, ptačího zpěvu i ševelení listů, jako dosud žádná jiná. Janáčkovy „nápěvky mluvy“ se často neshodly s mluvou spisovnou, obecnou, ani s nářečími, natož s jinými jazyky. Také propojení zvířat a lidí na jednom jevišti připravovalo nejednu bezesnou noc kostymérům a scénografům. Ani tvůrci poslední inscenace se tomu nevyhnuli. Snad proto současné provedení vrátili až do doby, kdy autor literární předlohy Rudolf Těsnohlídek nalezl v předvánočním čase pod lesním stromem jedenáctiměsíční Lidušku a založil tradici vánočních stromů. Z jeho iniciativy vznikl Dětský dům Dagmar a právě sem autoři současnou inscenaci Příhod lišky Bystroušky umístili. Příběh zvířátek uzavřeli do představ dětí dětského domova a jejich dřevěných hraček z období nalezené Lidušky. Jejich svět byl sevřen linkami kázně. Slepice byly podřízeny kohoutovi, husy chodily v řadách. Jen kulatým oknem, skutečným, jaký byl i v Domu Dagmar, pronikalo světlo proměnlivých barev a průlom ve stěně čas od času odkryl svět svobody. I ten byl vetknut do neproniknutelné, jen barevně se měnící krajiny s jediným stromem. Hovory zvířátek v prvních dvou dějstvích zněly nevýrazně a instinktivně nutily diváka pozvednout zrak k psanému textu, ze zvědavosti i k anglickému a německému. Až třetí dějství ožilo výrazným setkáním Plachetkova Revírníka a skvělého Harašty Romana Hozy. 

Oč jednotvárněji ubíhal život dřevěným hračkám na uzavřeném dvorku, o to silnější byl projev živoucí, svobodné, neukázněné a neposlušné lišky. Tady za prolomenou stěnou si povídal Revírník jadrnou, skutečnou mluvou, se zvířátky v alespoň tušeném lese. Číhalo tu však i nebezpečí v podobě pytláka Harašty, jehož ranou nakonec život Bystroušky uhasl. Teprve ovšem, až se svou láskou, lišákem Zlatohřbítkem naplnila svůj úděl, poslání dané přírodou, v podobě nového pokolení malých liščátek. V průběhu hry upletená dlouhá šála paní Revírníkové oddělila čas žití a odcházení. Ve stejnou chvíli také odlétl strom i s kořeny. 

Plně obsazené divadlo, převážně rodiči s dětmi, odměnilo představení dlouhým, vděčným potleskem. Za hudební nastudování tak vzdalo dík dirigentu Marku Ivanovićovi, za režii Jiřímu Heřmanovi. Scénu vytvořil Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař. Dramaturgyní byla Patricie Částková, sbormistryní Klára Složilová Roztočilová, u Dětského sboru Brno Valerie Maťašová. O videoprodukci se postarala Iveta Stehlíková, o pohybovou spolupráci Kateřina Nováčková. 

Skutečnými královnami představení byly však dvě hlavní protagonistky, liška Bystrouška Kateřiny Kněžíkové a Zlatohřbítek Václavy Krejčí Houskové. Velkou naději můžeme spatřovat i v malé Bystroušce Adélky Plachetkové, která se při poděkování posluchačům tulila ke své liščí i skutečné mamince. Byl to ten nejpěknější závěr, navíc i s příslibem budoucnosti.

Foto: NdB / Jakub Jíra