„Počátkem devadesátých let začal export našich absolventů do Finska, které bylo tehdy ovládáno carským Ruskem. König získal místo druhého koncertního mistra v Helsinském filharmonickém orchestru.“

„König se po bolševické revoluci dostal až do Harbinu v Mandžusku a v roce 1925 se stal prvním hudebníkem z Harbinu, který navštívil Japonsko.“

„V dubnu 1927 se stal jedním ze dvou stálých dirigentů Nového symfonického orchestru v Tokiu a byl prvním, kdo v Japonsku s profesionálním orchestrem dirigoval Beethovenovu Devátou.“

V Roce české hudby 2024 připomínáme pozapomenutého českého kosmopolitního hudebníka – houslistu a dirigenta Josefa Königa (1874–1932). Proslavil se zejména ve dvacátých letech 20. století v Japonsku. Dnes uplynulo od jeho narození 150 let.

Životní osudy Josefa Königa jsou tak pestré, že by vydaly na román. Po absolvování Pražské konzervatoře ve hře na housle v roce 1892 se vydal do světa. Během své hudební kariéry působil od roku 1894 jako koncertní mistr v Helsinském filharmonickém orchestru, poté jako dirigent carské opery v Petrohradě, po bolševické revoluci působil v Mandžusku (v dnešní severovýchodní Číně) jako hudebník v kosmopolitním městě Harbinu (Charbinu). Profesní vrchol zažil v Japonsku, a to jako dirigent a hudební ředitel Nového symfonického orchestru v Tokiu mezi lety 1927 až 1929. Přestože se stal v předválečném Japonsku významnou kulturní celebritou, byl v roce 1929 ze země vyhoštěn. Zemřel v roce 1932 v Mandžusku.

Na poskládání mozaiky životních osudů Josefa Königa byly použity materiály z rodinného archivu v Řevnicích v držení jeho prasynovce Jindřicha Königa, objevy japanologa Petra Holého a stať současného hudebního badatele, profesora Morihide Katayamy z Univerzity Keio, která mapuje historii Symfonického orchestru NHK v Tokiu, což je současné jméno původního tokijského Nového symfonického orchestru.

Josef König se narodil v Praze 29. září 1874 jako páté dítě Arnošta a Flory Königových. Stejně jako jeho otec, který byl profesorem hry na hoboj Pražské konzervatoře, se vydal na hudební dráhu. Od jedenácti let studoval hru na housle na Pražské konzervatoři. Absolvoval v osmnácti v roce 1892, a to jako houslista i jako skladatel. Rukopis absolventské práce, Romance E-dur pro housle a klavír, datovaný 4. 11. 1892, je uložen v Českém muzeu hudby. Jako podporu pro studium na konzervatoři dostal Josef v roce 1892 stipendium ve výši 200 zl. z Knížecího Vrtbovsko – Lobkovického fondu. Byl jedním ze čtyř studentů v tomto roce takto odměněných.

Mladý Josef hledal po absolvování Pražské konzervatoře pracovní uplatnění. Přihlásil se na konkurz a získal místo druhého koncertního mistra v Helsinském filharmonickém orchestru (Helsingfors stadsorkester). Je zajímavé, že v análech Pražské konzervatoře z roku 1936 se praví, že počátkem devadesátých let 19. století začal „export“ našich absolventů do Finska, které bylo tehdy ovládáno carským Ruskem. Kromě Königa působili v Helsinském filharmonickém orchestru také houslista Antonín Sitt a fagotista Josef Füger. Před nimi tam již hráli bratři Hřímalí – violoncellista Jaromír (1845–1905) a violista a kapelník Vojtěch (1848–1894). Tyto informace byly uveřejněny ve Sborníku 125 let Pražské konzervatoře.

Helsinský filharmonický orchestr byl založen v roce 1882. Finové měli tehdy velmi dobré finanční možnosti díky relativní samostatnosti v rámci ruské říše, měli například i vlastní měnu – finskou marku. Orchestr jezdil v letních měsících po skončení sezóny koncertovat do různých míst v Rusku, zejména do poměrně blízkého Petrohradu. To nejspíše vedlo k tomu, že Josef König přešel do Petrohradu zprvu jako houslista a později se tam stal dirigentem carské opery.

Rodinné poměry Josefa v Rusku nejsou zcela jasné. Existuje ale pohlednice, kterou poslal v roce 1913 svému otci Arnoštovi k 75. narozeninám z Taganrogu u Azovského moře. Převážnou část této gratulace psala Josefova ruská žena Adja, která se zmiňuje, že Josef („Josinka“) u moře odpočívá. Víme, že se Königovi s Adjou narodila dcera Ira.

V rodinném archivu je také doklad o hudební činnosti Josefa Königa z hudebního festivalu v Bayreuthu v Bavorsku z roku 1904, kdy poslal do Prahy pohlednici.

Ruská revoluce v roce 1917 významně narušila i hudební poměry v Petrohradě. Carská hudební tělesa byla zlikvidována a hudebníci si často zachraňovali holé životy. Je zaregistrováno, že například Hynek Hübsch, český hráč vojenské kapely na lesní roh a zároveň i její kapelník, byl za revoluce zavražděn. Zřejmě i strýc Josef měl v té době jiné starosti, než se věnovat hudbě. Přesto ještě poslal svému bratru Jindřichovi v roce 1918 pohlednici z Petrohradu. S ohledem na válečnou situaci v Evropě a revoluci v Rusku se nemohl vrátit domů. Zřejmě z obavy o svůj život v Rusku podstoupil strastiplnou cestu přes asijské Rusko (tedy přes Sibiř) na východ, a to bez rodiny. Jeho žena Adja podle pozdějších dopisů Josefa Königa bratru Jindřichovi zůstala s dcerou Irou v Petrohradě.

König se dostal až do Harbinu v Mandžusku, které bylo tehdy únikovým místem pro „bílé Rusy“, kteří tam odešli po komunistické revoluci. Působení Königa v té době v Harbinu není zmapováno, ale dle badatele Katayamy se v roce 1925 stal prvním hudebníkem z Harbinu, který navštívil Japonsko. Stalo se tak u příležitosti koncertu japonsko-ruského symfonického orchestru (Komuniga) v roce 1925. Akce se mohla uskutečnit jen díky podpoře významného člena japonské vlády, který za ní stál. Armáda a policie by nebyly ochotny přijmout Josefa Königa, pro ně „rudého Rusa“ ze Sovětského svazu. Japonsko se obávalo, že by to mohla být velká příležitost k vývozu komunismu do Japonska. König se tak stal jednou z postav, na které je třeba dávat pozor, a japonské úřady doufaly, že se Königa zbaví (což se jim nakonec podařilo, ale to předbíhám).

Josef v Japonsku působil nejprve jako houslista v tokijském rozhlase a také pořádal houslové sólové koncerty. Později se začal též uplatňovat s úspěchem jako dirigent. Český spisovatel Joe Hloucha, který strávil v roce 1926 delší dobu v Japonsku, napsal po návratu domů v Lidových novinách dne 10. 1. 1927 článek o svých zážitcích v Tokiu. V něm referuje mimo jiné i o tom, že profesor König uvádí dvakrát týdně v japonském rozhlase evropskou orchestrální hudbu a nikdy nezapomene přitom uvést i něco českého.

Josef König se v dubnu 1927 stal jedním ze dvou stálých dirigentů Nového symfonického orchestru v Tokiu. Jako stálý dirigent tam již působil Hidemaro Konoe, který těleso v roce 1926 jako první profesionální orchestr v Japonsku zakládal. Japanolog Petr Holý ve své eseji Český kulturní živel v Japonsku z roku 2013 uvádí: „Málokdo ví, že prvním, kdo v Japonsku s profesionálním orchestrem dirigoval Beethovenovu Devátou, byl Čech Josef König.“ Stalo se tak 3. 5. 1927 u příležitosti stého výročí Beethovenova úmrtí.

Königovo působení v Japonsku podrobně mapuje badatel Morihide Katayama v článku König odchází, přichází Schifferblatt, který vyšel v lednu 2023 v časopise Symfonického orchestru NHK v Tokiu v rámci série Kapitoly ze stoleté historie orchestru.

Na základě tohoto článku víme, že Nový symfonický orchestr v Tokiu byl v roce 1927 částečně sponzorován fondem rodiny Konoe. To byl rok, kdy dirigenti Josef König a Hidemaro Konoe začínají společné působení v něm. Hidemaro požádal svého bratra Fumimara Konoe o financování nákupu potřebných nástrojů a o pomoc s vybudováním školícího centra. Zajímavostí je, že Fumimaro Konoe byl významným japonským politikem a v období od července 1940 do října 1941 se stal dokonce předsedou vlády.

Profesor Katayama uvádí, že v orchestru měl König mnoho obdivovatelů, zejména u hráčů na smyčcové nástroje. Pečlivé a pozorné technické vedení, které poskytoval zejména právě jim, bylo hnací silou toho, že úroveň Nového symfonického orchestru měla neustále rostoucí tendenci. Výkonnostní standardy orchestru byly na vzestupné trajektorii. Dlouholeté interpretační zkušenosti z evropských zemí a z Ruska, stejně jako znalost západních skladatelů a jejich děl, udělaly z Königa vynikajícího pedagoga. Byly krví a tělem stylu hry Nového symfonického orchestru. Kromě toho se sám ujímal houslí pro díla komorní hudby. Katayama uvádí velký seznam symfonií a dalších hudebních děl západních skladatelů, která König dirigoval – například Debussyho orchestrální skladbu Moře, Ravelovu Španělskou rapsodii, Borodinovu Symfonii č. 2 h moll, Brahmsovu Symfonii č. 2 D dur, symfonickou báseň Richarda Strausse Don Juan a další. König byl jinými slovy pro Japonce „Zápaďan“. Orchestr pod vedením Königa a Konoeho zažíval velmi úspěšné období.

Rok 1929 byl pak 35. výročím Königovy hudební kariéry. Dne 14. dubna 1929 se konal v Tokiu při této příležitosti velkolepý galakoncert. Konoe dirigoval Smetanovu Vltavu jako poctu Königově zemi. König pak dirigoval provedení Mozartových, Čajkovského a Griegových děl za účasti předních interpretů působících v Japonsku. Jednou z nich byla Hanka Petzold, norsko-německá klavíristka. Josef König byl uznáván a na vrcholu. Petr Holý píše, že byl označován „andělem spásy“ pro rozvoj tehdejšího japonského hudebního světa a že spolupracoval nebo přímo vychovával mnohé japonské hudební veličiny, například skladatele jménem Jamada Kōsaku, a stal se de facto otcem prvního symfonického orchestru v Japonsku.

Do velmi úspěšného Königova hudebního působení ale osudově zasáhly okolnosti jeho osobního života. Petr Holý zjistil, že Josef König měl poměr s Japonkou Hanou Suzuki. Z tohoto vztahu se roku 1929 narodil chlapec jménem Giiči Suzuki. Příjmení Suzuki měl po své matce.

Profesor Morihide Katayama uvádí, že 15. května 1929 se udál skandál. Hana Suzuki, tedy „neoficiální“ manželka Königa, začala mít podezření, že König má poměr se služkou Fumiko Nakamura. Hana si šla stěžovat Asociaci služek, která Fumiko ke Königovi do domu poslala. Tato Asociace služek však naopak tvrdila, že to, co tvrdí Hana Suzuki, je křivé nařčení a nahlásila policii, že Hana urazila jejich asociaci. Nevypadalo to zprvu na velkou kauzu, ale policie to brala vážně. Dle Petra Holého byl Josef König bez prodlení označen jako „furjó gaidžin“ (doslova „nedobrý cizinec“) a vyhoštěn z Japonska, a to i přesto, že byl velmi uznávanou kulturní osobností. Dle dobových periodik jsou na několika stránkách uveřejněny dopisy od žáků a kolegů Josefa Königa, ostře protestujících proti nadmíru přísnému rozhodnutí japonské policie a kritizujících až chorobně přílišnou žárlivost jeho ženy. Katayama v článku o historii Symfonického orchestru NHK píše, že úřady Königovi nařídily, aby dobrovolně opustil zemi. Pokud se nepodvolí, prý situaci ještě zhorší. Pokud tak neučiní, nebude moci spolupracovat s rozhlasovými stanicemi ani orchestry. Königovi nezbývalo nic jiného, než se hrozbě podvolit. Dne 30. června 1929 ho členové Nového symfonického orchestru doprovodili na pódiu a zahráli mu „Old friend“. Pak už König z tokijského nádraží odjel do Harbinu.

Konoeho postoj byl ke Königovi dle článku badatele Katayamy v této době poměrně chladný a uvádí se, že se nepokusil Königa zachránit. Ve skutečnosti možná pracoval v zákulisí, ale Königa se mu zachránit nepodařilo. Pokud ne, mohl mít Konoe své vlastní důvody. Königova přítomnost v orchestru se stala příliš dominantní. König jako houslový virtuóz dokázal s hudebníky hrát a inspirovat je. Konoe nebyl s hudebníky tak sjednocený. Navíc König byl velmi náročný a dával dokonce Konoemu pokyny pro dirigování. V tom byl neúprosný, i když hudebníci byli přítomni ve zkušebně. A mezitím slaví König 35 let v hudbě…. Vše se točilo kolem něj – a Konoe mohl žárlit. Není divu, že mu úmyslně mohl přát návrat do Mandžuska ještě více než vládní úředníci. V lidské psychologii by to nebylo nic překvapivého, uzavírá Katayama.

O druhém působení v Harbinu, po vyhoštění z Japonska, máme zprávy ze dvou dopisů do Prahy ze srpna a září 1930. Josef König žádá bratra Jindřicha o podporu pro Lotyše Pavla Zarina, svého žáka z Harbinu, a zdůrazňuje důležitost jeho přijetí na Pražskou konzervatoř, neboť by jinak Zarin musel nastoupit vojenskou prezenční službu. V jednom z těchto dopisů se Josef zmiňuje, že jeho dcera Ira v Rusku se stala matkou jeho vnuka Antona.

Josef König zemřel v roce 1932 ve svých 58 letech v čínském Harbinu. Petru Holému se podařilo zjistit, jaký osud čekal jeho syna Giičiho. Až do roku 1945 žil s matkou v Harbinu. V létě roku 1945, po skončení druhé světové války a konci okupace Číny Japonskem, vykopal na doporučení matky ostatky Josefa Königa z hrobu, aby je – v případě, že by s matkou jako Japonci byli z Číny vyhoštěni zpět do Japonska, mohli vzít s sebou. Odsun Japonců nastal v létě roku 1946, nicméně Giiči i jeho matka mohli zůstat v Číně i nadále. Do Japonska se, s ostatky matky i otce, vrátil Giiči až v roce 1979, aby unikl čistkám během Velké čínské kulturní revoluce. Zemřel v Tokiu v roce 1992 a je pohřben na poloostrově Bósó blízko Tokia. Jelikož byl Giiči míšenec, měl podle slov jeho spolužáka, s nímž se Petr Holý setkal, problémy s uložením ostatků svého „nejaponského“ otce do rodinného hrobu.

Hudební vztahy našich hudebníků s Japonskem pokračují a úspěšně se rozvíjejí i po Königově smrti. Po druhé světové válce nastartovaly neobvykle velký zájem Japonců o českou hudbu hlavně koncerty Smetanova kvarteta, jehož členové v Japonsku pak působili i pedagogicky (zvláště Milan Škampa). Z dalších našich interpretů v Japonsku působil jako sólista několik let například houslista Bohuslav Matoušek a hostovali krátce i četní další. Dokonce třiadvacet koncertních turné (v letech 2004 až 2017) podnikl do Japonska dirigent Radomil Eliška, který kromě Symfonického orchestru NHK dirigoval řadu dalších těles a in memoriam zůstává čestným dirigentem Sapporo Symphony Orchestra.

V současnosti se objevují v Japonsku stále mnozí čeští hudebníci. Konkrétně v Symfonickém orchestru NHK v Tokiu dirigoval v roce 2023 Jakub Hrůša Dvořákova a Brahmsova díla a v letech 2010 až 2018 působil jako hlavní hostující dirigent v Tokijském metropolitním symfonickém orchestru (Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra). Česká filharmonie měla své poslední turné po Japonsku v listopadu 2023 s provedením Dvořákových děl. Nejnověji – o prázdninách 2024 – odjel koncertovat do Japonska Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým šéfdirigentem Petrem Popelkou. V Česku naopak v současné době velmi úspěšně působí Chuhei Iwasaki, původem z Japonska, který je šéfdirigentem Plzeňské filharmonie.

Autorem shrnutí života Josefa Königa je jeho prasynovec MUDr. Jindřich König.
Řevnice, září 2024

…………….

Velké poděkování za pomoc při zpracování článku patří členu orchestru České filharmonie Pavlu Polívkovi a jeho kolegům, kteří rodině díky svým kontaktům z turné po Japonsku umožnili spojení s dokumentačním oddělením Symfonického orchestru NHK v Tokiu. Panu dirigentu Chuhei Iwasakimu patří poděkování za pomoc s překladem japonských pramenů. Na článku spolupracoval též autorův zeť Ivan Lalák, kterému patří velký dík za trvalou podporu při získávání nových informací.

V článku jsou použity pasáže z dopisů Petra Holého Jindřichu Königovi z roku 2010, za což mu autor velmi děkuje. Petr Holý v tu dobu působil jako první tajemník ředitele Českého centra Tokio a mimo jiné se přímo na místě zabýval bádáním o životě Josefa Königa v Japonsku.