„Jiří Partyka kdysi požádal Vengerova po koncertě o společnou fotografii a nyní ho napadla odvážná myšlenka získat jej pro svůj festival.“

„Vyprodaný sál se těšil na zvuk stradivárek ex-Kreutzer, kterým bude za nedlouho tři sta let.“

„Nesmírně si Vengerov užíval okamžiků, kdy Prague Philharmonia zazněla po jeho sólové pasáži naplno a on se stal její součástí.“

Promítnu-li si v hlavě dva příběhy spojené s tímto světoznámým houslovým virtuosem, začínám věřit na pojem „cílené náhody“, který ve svých esejích i v názvu své autobiograficky laděné knížky razí kolega Alexander Goldscheider. Vystihuje totiž to, co bylo dáno prožít s Maximem Vengerovem nejen mně, ale především výkonnému a uměleckému řediteli Lednicko-valtického hudebního festivalu Jiřímu Partykovi. Stručně řečeno, jedná se jak o nezapomenutelný rozhovor pro média po telefonu, tak o způsob a průběh zajištění Vengerovova vystoupení na prahu letošního festivalového ročníku. Pro obojí platí, o čem jsem přesvědčen: že totiž život přináší situace, jaké napsat do filmového, televizního či rozhlasového scénáře by riskovalo odmítnutí dramaturga s poukazem na to, že je to „přitažené za vlasy“.

Psal se 19. březen 2020, když mi na displeji iPhonu blikla SMS: „Pokud můžete, volejte hned!“ Jejím autorem byl právě Maxim Vengerov, pobývající tehdy, pokud se nemýlím, ve Švýcarsku. Což ovšem není v případě tohoto světoobčana ruského původu s izraelským pasem a zřejmě i daňovým domicilem v Monaku důležité. Každopádně se podobná výzva, související s plánovaným vystoupením houslisty v Česku, nedala oslyšet. Vtip ale spočíval v tom, že jsem právě řídil auto pražskou dopravní zácpou před blížícím se víkendem. Nezbylo než rychle zastavit v nejméně nevhodném místě, vytáhnout blok, opřít ho o volant a poté, co se kabinou vozu rozlehl Maximův sytý hlas, plnit narychlo otáčené stránky těsnopisem. Obdivoval jsem tehdy, jak otevřený a v rámci možností též obsažný Vengerov ve svých odpovědích byl. Přijel jsem domů s vítězoslavným pocitem, že bude o čem psát. Ne že by nebylo. Jenže během několika desítek hodin spadla covidová klec, plánovaný koncert se neuskutečnil a poznámky se ocitly v mém archivu.

Přibližně o dva roky později vylovil Jiří Partyka ze svých podkladů omšelou fotografii. Starou tehdy, v roce 2022, rovných dvacet let. Zachytila okamžik po koncertu kdesi v zahraničí. Jiří tam tehdy jako zdatný houslista působil v orchestru, zatímco Vengerov se zhostil sólového partu. Odjakživa byl Partykovým vzorem; když se Jiří před lety připravoval na svůj absolventský koncert na hudební akademii, poslouchal stále dokola Maximovy nahrávky s jejich, jak dodnes říká, „maximální kvalitou“. Požádal proto po koncertě Vengerova o společnou fotografii. A nyní ho při plánování obsahu devátého ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu (LVHF) napadla odvážná myšlenka. Získat tohoto velikána, tuto globální superstar klasické hudby na festival. Fotku, uchovanou v papírové podobě, nechal naskenovat. A poslal ji agentuře, ať ji poskytne Mistrovi s tím, zda si náhodou vzpomene a zohlední letmou vzpomínku ve svém koncertním kalendáři. A stal se svého druhu zázrak. Vengerov nejenže reagoval, ale vyhledal v nabitém diáři pro rok 2024 škvíru po dvaapůlměsíčním turné, které ho zavedlo hlavně do Číny, ale též do Singapuru, Austrálie a na Nový Zéland. Přislíbil příjezd do Valtic. A navíc, mohu se domnívat, za snesitelných finančních podmínek.

Výsledek jednání byl zdárně přetaven do soboty 28. září 2024. Valtice podřimovaly v ospalém rozpoložení státního svátku, ale před sedmou večerní směřovaly už davy vzhůru do vkusně nasvícené zámecké jízdárny. Pár minut po devatenácté hodině nastoupila na pódium Prague Philharmonia. A než se před ni postaví dirigent Vojtěch Spurný, aby po úvodní skladbě přivedl na pódium Maxima Vengerova, měl jsem k dispozici několik minut na poděkování festivalovým partnerům, bez nichž by LVHF dle vlastního trefného sloganu „nebyl tím, čím je“. A také na hrst zajímavostí o protagonistovi koncertu. Ovšem i o jeho houslích. Vyprodaný sál se těšil na zvuk stradivárek „ex-Kreutzer“, těšících se tomuto přídomku proto, že na ně kdysi hrával tento francouzský virtuos. Proslulý díky Beethovenově Houslové sonátě č. 9 A dur, k jejímuž věnování přišel však roku 1803 jako slepý k houslím, protože původně určený adresát dedikace cholerického skladatele rozzuřil. Ať tak, či onak, zanedlouho, v roce 2027, bude tomuto skvostu Antonia Stradivariho rovných tři sta let. Patří spíš do houslařova pozdního období, ale jejich nádherný zvuk velebil Vengerov už v našem telefonickém rozhovoru starém čtyři a půl roku.

„Vedla k nim poměrně dlouhá a klikatá cesta,“ rozhovořil se tehdy virtuos, „protože za svůj profesní život se mi poštěstilo mít v ruce hned několik nástrojů od Stradivariho. Začátek byl ale nešťastný. Bylo mi tehdy deset let, na pódiích jsem ovšem stál už od pěti a s nálepkou zázračného dítěte jsem se dočkal nebývalého privilegia. Vtiskli mi do ruky stradivárky! Byl jsem štěstím bez sebe, zalykal jsem se dětskou pýchou. Jenže vzápětí jsem se dal do usedavého pláče. Vždyť pod mýma rukama střípaly, vrzaly, nezněly vůbec dobře! Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem pochopil, že s houslemi této exkluzivní značky je to jako s výjimečnými ženami. Jsou každé jiné, originální, nenahraditelné. A člověk si k nim musí najít cestu, doslova s nimi mluvit. Najít si takové, ke kterým se hodí a které se hodí k němu.“

Zpaměti, suverénně, ale s viditelnou pokorou a radostí na ně Vengerov zahrál tři houslové koncerty Wolfganga Amadea Mozarta. Všechny jiskřivé, prosluněné už svými tóninami. První v B dur, druhý v D dur, třetí v G dur. Vychutnával si pasáže, ve kterých orchestr ztichne a je pouze na sólistovi, jak nám přes propast dvou set padesáti let předá Mozartovo poselství. Nesmírně si však, zdálo se mi, užíval Vengerov okamžiků, kdy Prague Philharmonia vedená ohromně empatickým Vojtěchem Spurným znovu zazněla po jeho sólové pasáži naplno a on se podle svých vlastních slov stal její součástí. Na setkání s českými i zahraničními novináři po koncertě toto pražské komorní seskupení, připomínající si letos třicet let své existence, Maxim vychválil do nebe: „Hráli fantasticky, věřte mi! Nebyl to orchestr v běžném smyslu slova, ale po mém soudu seskupení sólistů, kteří by vesměs uspěli každý či každá zvlášť, jenže dohromady mi vytvořili nádhernou pracovní, tvůrčí atmosféru.“ K čemuž Vojtěch Spurný připojil čerstvou zkušenost ze zkoušek, spočívající v až neskutečném prolínání myšlenek, podnětů mezi ním a Vengerovem. Když totiž dirigent nakousl tu či onu připomínku směrem k orchestru, Maxim ji vesměs dopověděl za něj. A naopak. Mezi tělesem, sólistou a dirigentem vzniklo vzácné souznění.

Trefně se na zmíněném aftertalku rozhovořil Vengerov o Mozartových houslových koncertech, které ve stejně náročné kombinaci provede zanedlouho i v newyorské Carnegie Hall: „Když mi bylo sedmnáct, nabídla se mi možnost vystoupit s Vídeňskými filharmoniky. Přivedli mě před dirigenta Riccarda Mutiho, kterého jsem se plaše zeptal, jak mám tyto koncerty hrát. Podíval se na mě vlídně i pobaveně a připomněl mi, že Mozart byl přece autorem skvostných oper. A že na jeho genialitu je vhodné v této souvislosti nahlížet. Podávat jeho symfonickou tvorbu tak, jako by byla operní. Jinými slovy, na housle se Mozart nemá hrát, ale zpívat na ně.“

Že božský Amadeus patřil k řadě skladatelů, kteří byli svobodnými zednáři, doplnil Jiří Partyka zmínkou o tom, co jej vedlo k tématu letošního ročníku LVHF. Když jej promýšlel, zavedly ho kroky, kterými mapuje Lednicko-valtický areál i širší okolí, také do nepříliš známé Zednářské zahrady. Následně se ponořil do výčtu autorů, přijatých kdysi do jedné ze zednářských loží, a narazil přitom v někdejším archivu Lichtenštejnů, nyní přístupném v Brně, na skladbu Carla Friedricha Abela, autora z druhé poloviny 18. století. Jeho Sinfonia in G dur zazněla proto úvodem zahajovacího festivalového koncertu. Večera, jímž se ve valtické jízdárně uzavřel pomyslný oblouk, který Maxim Vengerov absolvoval na své pouti do naší země. Přetržené před časem covidovou epizodou, ale minulou sobotu zdařile završené.

Foto: LVHF, ilustrační - Davide Cerati

Facebook X E-mail WhatsApp