„Berliozova programní hudba vyžaduje plné mistrovství. A toho se jí dostalo.“

„Je typem interpreta, který je osamoceně ponořen ve svém světě a díky kombinaci psychických i manuálních dispozic je schopen zaujmout jako výjimečný a jedinečný.“

„Chvílemi až jakoby ležérní způsob řízení tělesa v kontrastu s dokonale přesnými reakcemi sekcí prozrazoval, že se převážná část práce musela odehrát už při zkouškách.“

Záskoky mohou být příležitostí pro překvapivé debuty, nebo pro nečekaná hodnotná a zralá setkání. Charles Dutoit patří do druhé kategorie. Nebýt zdravotní indispozice šéfdirigenta Semjona Byčkova, neměli bychom šanci legendárního, za pár dní už osmaosmdesátiletého dirigenta v Praze v těchto měsících zažít. S Českou filharmonií otevřel neplánovaně sezónu právě on, spolu s mladým pianistou Daniilem Trifonovem. Dvořákem a Berliozem. A bylo co poslouchat.

Při setkání s Berliozovou Fantastickou symfonií se ani nechce věřit, že měla premiéru pouhé tři roky po smrti Ludwiga van Beethovena. Tak je vizionářská, nekonvenční a excentrická. Na svou dobu v symfonické hudbě neslýchaně romantická. Utkvělá myšlenka na herečku Harrietu Smithson, která mladému skladateli zamotala hlavu umělecky i osobně, prochází jako hudební motiv celou symfonií, a to z kompozičního i psychologického a výrazového hlediska bezprecedentním způsobem – spíše rozervaně a neklidně, fatálně, blouznivě a trýznivě než jen láskyplně. Přesně tak, jak se posedle zamilovaný Berlioz cítil. Charles Dutoit připravil v Praze na 25. září excelentní provedení jeho univerzálně sdělného autobiografického díla.

Česká filharmonie připomněla na úvod 129. sezóny Rok české hudby střízlivě, jen jednou skladbou – Dvořákovým Klavírním koncertem. Berliozova epochální Fantastická symfonie z roku 1830, vyplňující v Rudolfinu druhou polovinu večera, nemá s českou hudbou nic společného. Pokud se však český první orchestr chce hlásit ke světové špičce, nemůže nejen na zájezdech, ale ani doma hrát jen klasiky své země. Musí chtít pomyslně soutěžit s těmi nejlepšími i ve světovém repertoáru. Berliozova programní hudba kvůli naléhavé emocionalitě i kvůli užitým instrumentačním kouzlům vyžaduje plné mistrovství. A toho se jí dostalo.

V paměti zůstávají podrobné, neustále se vracející nové a nové podněty směřující z dirigentského stupínku ke smyčcovým nástrojům, kontrastně traktovaná znázornění výlevů citů, bohatství zvukových odstínů, individualizace sekcí obojích houslí, viol, violoncell a kontrabasů ve Snech a vášních i mimořádná lehkost smyků primů ve valčíkové plesové scéně. Výborná byla sóla anglického rohu, klarinetu a dalších dřevěných dechových nástrojů ve scéně Na venkově, zdrcující byl žesťový chorál v Sabatu čarodějnic. Bezmála hodinová symfonie, dirigovaná zpaměti a hraná s enormním nasazením, fascinovala detaily i výstavbou, komplexností a nadhledem v propojování kaleidoskopických epizod, přesností v prolínání struktur i velkorysými proměnami nálad.

Dvořákův Klavírní koncert g moll je z jiného světa, a to nejen proto, že je z roku 1878. Jeho emocionalita je jako u Brahmse pod kontrolou, má klasičtější obrysy, objektivnější melodiku, ve své době určitě nešokoval. V rukou mladého ruského pianisty Daniila Trifonova, který dílo tento večer hrál jako novou položku svého repertoáru veřejně poprvé, však zároveň dostal až nebývale silnou romantickou auru. Sólista, který v posledních letech patří na světové scéně k největším objevům, toho docílil evidentně bezděky, nikoli cílenou snahou hrát odlišně od jiných. Je typem interpreta, který se nedívá vpravo vlevo, který je osamoceně ponořen ve svém světě a díky kombinaci výlučných psychických i manuálních dispozic je schopen zaujmout jako výjimečný, jedinečný, snad i geniální. Určitá exaltovanost projevu se mu musí prominout, protože je jen a jen projevem prožitku, není ničím stavěným na odiv či na efekt.

Dvořáka obdařil Trifonov mimořádně podrobnou impulzivní muzikalitou, projevující se v detailním úhozovém, dynamickém a tempovém propracování motivů, řetězených v častých vkusných kontrastech, poutavých ozvláštněních a zajímavých nasvíceních. Střední pomalá věta měla v pozorné a zdrženlivé dynamice a barvě typicky dvořákovské kouzlo. Dílo, působící hustou sazbou a propracovaností někdy trochu usedle, dostalo od Trifonova podněty směrem k co největší možné živosti a snad i hravosti. Nic ale nepůsobilo svévolně, vlastně ani brilance, nastavená tak, že ve třetí větě sólista filharmoniky ve vystupňovaném tempu evidentně dost prohnal…

Charles Dutoit působí velmi vitálně, fyzicky je evidentně ve skvělé kondici. Pokud snad jeho názorné dirigování přesto působilo opatrněji, je to k datu narození pochopitelné. Navíc ovšem chvílemi až jakoby ležérní způsob řízení tělesa v kontrastu s dokonale přesnými reakcemi nástrojových sekcí prozrazoval, že se převážná část práce musela odehrát už při zkouškách. Charlese Dutoita provází pověst přísného a náročného, možná až nelaskavého umělce. Takové postřehy však koncertní publikum nemá příliš šanci získat nebo si potvrdit. A pokud tomu tak i je, nebo bylo, důležitý je přece jen především umělecký výsledek. A ten byl skvělý.

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská, Facebook filharmonie