„Výtečným nápadem bylo pozvání talentovaného basisty Jana Hnyka, byl zjevnou dominantou večera.“

„Šéfdirigent David Švec imponoval od počátku dirigentským přehledem, temperamentem, touhou interpretačně vykřesat z hudebního večera maximum možného.“

„Mile působilo uvedení dnes skoro zapomenutého Viléma Blodka.“

Pro zahájení sezóny 2024/25 zvolilo vedení Opery Jihočeského divadla 23. září v sále Metropolu koncertní program. V duchu pokračování Roku české hudby zazněly operní ouvertury, sbory z tvorby českých klasiků i drobné orchestrální skladby. Podstatným hostem večera byl talentovaný mladý basista Jan Hnyk, orchestr opery vedl šéfdirigent David Švec, operní sbor připravil Martin Veselý.

Opera Jihočeského divadla zvolila pro vstup do nové sezóny formu slavnostního koncertu z české hudby. V dnešním divadle hostů vymizel kmenový repertoár, takže zahájit operou, která je v repertoáru mimo abonmá, není vůbec snadné. Nicméně zvolený koncertní večer, motivovaný pokračováním Roku české hudby, vhodně přinesl dramaturgii zaměřenou na populární skladby z české klasiky – Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Viléma Blodka a Leoše Janáčka. Zde byla zvolena také ukázka z takzvaného vyššího koncertního populáru – z Lašských tanců; škoda, že jen jediná, tak trochu osamělá v proudu operních úryvků.

Výborným nápadem bylo přizvání mladého, výrazného basisty Jana Hnyka, jenž přednesl několik oblíbených ukázek českých basových árií Smetanova a Dvořákova díla. V programu večera vycházely přesvědčivěji širší zvolené celky z operních děl než zvolené krátké ukázky jakoby vytržené z divadelního celku a často bez pevného, zřetelného zakončení. První polovina večera byla věnována Bedřichu Smetanovi, některé ukázky má orchestr a sbor zažité dobře z veřejných produkcí (Prodaná nevěsta měla i letos úspěšnou sérii představení v Holašovicích, Tajemství bylo na repertoáru nedávno, ale naopak Čertova stěna se již dlouho v Jihočeském divadle nerealizovala, o Braniborech ani nehovoře). Druhá polovina patřila ukázkám z díla Dvořákova, Janáčkova a Blodkova.

Je zajímavé, pozoruji to již mnoho let, že jakmile se Orchestr opery Jihočeského divadla dostane na jeviště, ze svého obvyklého místa v opeře, dostanou zejména smyčcové sekce potřebné alikvoty, tím i lepší barvu zvuku a zároveň akusticky přirozený dozvuk akordů. Orchestřiště je v sálu Metropolu po mnoho let nedořešenou otázkou, pokud jsme ovšem skromní. České Budějovice by měly mít novou a akusticky příznivou budovu moderního divadla. Vícekrát jsem v minulosti poukázal na fakt, že orchestřiště Metropolu se suchým akustickým dozvukem často trochu poškozuje dojem ze hry operního orchestru. Zahajovací koncert zase a opět potvrzoval vícekrát řečené v reflexích.

Šéfdirigent Opery Jihočeského divadla David Švec imponoval od počátku koncertu dirigentským přehledem, sympatickým osobním nasazením, temperamentem a zjevnou touhou interpretačně vykřesat z hudebního večera maximum možného. Zaujal hned na počátku bryskním tempickým provedením populární ouvertury k Prodané nevěstě Bedřicha Smetany. Není ani trochu snadná, ale co naplat, máme ji až příliš naposlouchánu v mnoha skvělých provedeních špičkových světových orchestrů, kde ani obtížné běhy fléten nespadnou „pod pult“. Ouvertura přesvědčila v interpretaci dirigenta tempicky i dynamickým rozvržením, temperamentem a spontaneitou provedení. Následující vstupní sbor z Prodané nevěsty je obecně známý a v Čechách nesmírně populární, ostatně na počátku sezóny si popřát v textu Sabinova neobyčejně půvabná slova „Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá, jenom ten je vpravdě šťasten, kdo života užívá”… lze najít příznačnější text pro optimistický vstup do nové divadelní sezóny? 

Basista Jan Hnyk přesvědčil výborným a uvolněným jevištním výkonem, hned při svém entrée ve slavné árii Kecala z Prodané nevěsty. Hlas Jana Hnyka imponuje voluminózností všech tónů rozsahu, přirozenou nosností v prostoru, vzornou dikcí, promyšleným frázováním a bezvadnou výslovností. K tomu nutno připočítat přirozenost, nenucenost projevu na koncertním pódiu, smysl pro uměřený humor bez sebemenšího přehrávání, k čemuž namnoze tato slavná árie – s doslova geniálním Sabinovým textem – svádí mnohé interprety. Zpěv Raracha z Čertovy stěny je ze zcela jiného výrazového světa, Jan Hnyk dokázal tento nesnadný Rarachův zpěv interpretovat přesvědčivě, bez patosu, s technicky pevnými výškami. 

Sbor opery Jihočeského divadla přinesl po třech zažitých ukázkách z Prodané nevěsty (hrané naposledy letos v červenci v Holašovicích) také zcela nově nastudované ukázky – hymnický sbor z Braniborů v Čechách (škoda, že bez vstupu Jíry) a pro koncertní pódium velmi obtížný sbor ze třetího dějství Čertovy stěny. Zde je pro větší účinek na publikum přece jen třeba jevištní ztvárnění.

Šéfdirigent David Švec zaujal zdařilou interpretací půvabné ouvertury ke Smetanovu Tajemství s velmi dobře vypracovanou polyfonní částí, kde v Moderatu nastupovala fuga, s tématem vyrůstajícím z původního motivu ouvertury. Byla zřetelně poctivě technicky vypracována. Dirigent ji zřejmě zcela záměrně zbavoval obvyklého patosu v prostším, leč výrazném a zvukově pevném pojetí jednotlivých vstupů nástrojových skupin. Vydařila se i nesnadná pasáž smyčců, přecházející v gradující Più mosso s dominantním allegrovým tématem a navazující kodou. Smyčcové skupiny, zejména houslové, působily velmi jistým, suverénním dojmem.

Druhá polovina večera nebyla tak dramaturgicky kompaktní jako první. Pro mne zazněly nejpřesvědčivěji zvolené plochy z Dvořákových oper Čert a Káča a Rusalka. Moc mile působilo zařazení dnes takřka zapomenutého Viléma Blodka, dvou ukázek z jednoaktovky V studni, kdysi tolik hrané a oblíbené. Blodek navazoval na zakladatelské dílo Smetany a Dvořáka, narozen 1834, čili spadá též do kulatého výročí, o deset let byl mladší než Smetana. Intermezzo zahrál orchestr pod taktovkou Davida Švece výborně, se zaujetím, vynikala působivě svítivá barva houslových skupin s krásně měkkým tónem a dokonalým frázováním. Imponoval znamenitý vstup dvojice hráčů skupiny violoncell, ihned na počátku výstavby skladby. Publikum přijalo právě toto číslo s oprávněným nadšením, což jsem moc oceňoval. V minulosti to byla častá skladba populárních koncertů na vlnách rozhlasu, ba i kolonádních orchestrálních koncertů (např. v Mariánských Lázních ještě pod taktovkou J. Soukupa jsem toto číslo vnímal mnohokrát), leč mnoho let jsem ji nikde neslyšel. (Před rokem zazněla v rámci festivalu Dvořákova Praha – pozn. red.) Reakce publika mne mile překvapila, jak v tomto večeru dokázalo diferencovaně, leč spravedlivě odměřovat výkony mírou své reakce. Z hudebních kruhů jsem nikoho nepotkal, takže to bylo publikum trošku zajímavě netypické. 

Jan Hnyk se zaskvěl ve druhé části koncertu árií Vodníka a jeho následujícím polohově obtížným sólem se sborem, s vrcholem na obávaném vysokém Fis („rozkvetou rudé růže“). Bravo! Takhle se to basistům v Rusalce v nedávné minulosti inscenace na Otáčivém hledišti nedařilo. Pro mne se promítl vrchol vystoupení mladého basisty v pěvecky i výrazově bezvadně předvedené árii purkrabího Filipa z Dvořákova Jakobína. Publikum zřejmě cítilo – soudě dle neobyčejně spontánní reakce – obdobně. Jak jsem již připodotkl, bylo to vskutku zajímavé publikum svými přesně diferencovanými reakcemi.

V závěru si obecenstvo vynutilo potleskem přídavek, jímž se stal slavný mužský sbor ze začátku druhého dějství Prodané nevěsty „To pivečko věru je nebeský dar, vše psoty a trampoty vede na zmar“. Zase musím ocenit Sabinův skvělý text, který výrazně přispívá k neměnné široké popularitě Smetanova mimořádného díla, které putovalo záhy po svém uvedení úspěšně světem. Především díky Gustavu Mahlerovi a jeho upřímné lásce ke Smetanovu dílu, získané v Praze, v době jeho dirigentského působení v Novém německém divadle (dnes budova Státní opery). 

Koncertní večer byl pohodovým, příjemným vstupem do začínající sezóny. Orchestr i Sbor opery Jihočeského divadla (sbormistr Martin Veselý) se pod taktovkou svého šéfa Davida Švece představil v dobré formě. Ozdobou večera v pravém smyslu slova byl basista Jan Hnyk, s přesvědčivými pěveckými vstupy technicky i výrazově, které publikum přijímalo s velkou mírou upřímné spontaneity. 

Los je hozen, sezóna byla na jihu Čech úspěšně zahájena. Věřím, že je slibným předznamenáním celé nadcházející operní sezóny Jihočeského divadla.

Foto: Jihočeské divadlo, ilustrační: archiv Klasiky+ a Facebook Jana Hnyka

Facebook X E-mail WhatsApp