„Velmi důkladně vypracované slovo programu předestřelo hlavní dramaturgický záměr: Představit průřezově české operní autory, a to včetně těch, jejichž dílo snad upadlo v částečné zapomnění navzdory počáteční popularitě. Chvályhodný záměr.“

„Vystoupení Kněžíkové bylo svrchovaně vkusné a bezproblémové. V první půli večera jistě zaujala více než její choť.“

„Dechberoucí je Plachetkova schopnost rozrezonovat každý kousíček tělesné schrány.“

Mecenášským koncertem pokračoval v pondělí 18. září festival Dvořákova Praha. Rodinný podnik manželů a předních českých pěvců Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky umožnil svou většinově doprovodnou rolí Orchestr Národního divadla v Praze pod vedením hudebního ředitele Opery Národního divadla Roberta Jindry.

V živé paměti mám zahajovací koncert zmiňovaného festivalu – zaujala mě tehdy zdánlivě nicotná věc: curyšský Tonhalle-Orchester přišel na totéž pódium Dvořákovy síně a koncertní mistr i všichni ostatní hráči s ním čekali vestoje na zbytek orchestru tak, že intenzivně navazovali oční kontakt s publikem. Stáli takto se nabízejíce pohledům a až s pokynem spustili oči z auditoria a usadili se. Nechci věci věnovat přílišnou pozornost, ale jaký to rozdíl oproti poslednímu pondělku, kdy Orchestr Národního divadla přišel a – já vím, že u nás se to tolik nenosí – diváctvu téměř nevěnoval pohled. Vždyť ale kvůli posluchačům přece přišel… Chápu, že je zvyklý na své orchestřiště, ale proč by měl zdravit jen dirigent? Situace měla svým způsobem pokračování, ale o tom za chvilku.

Velmi důkladně vypracované slovo programu předestřelo hlavní dramaturgický záměr: Představit průřezově české operní autory, a to včetně těch, jejichž dílo snad upadlo v částečné zapomnění navzdory počáteční popularitě (toto se zejména týkalo Karla Kovařovice a Viléma Blodka). Chvályhodný záměr. Produkci lze rovněž ocenit za přiložené texty všech zpívaných árií. (Dotažení bych viděl v současném alespoň stručném uvedení do děje a kontextu opery – samotný text písně dá jen omezený vhled do problematiky árie – po vzoru učebnice Italština pro operní pěvce Marie Kronbergerové.)

Orchestr Národního divadla – v dnes již málo používaném posazu violoncell na kraji pódia – začal mezihrou Saltarello ve stylu italského lidového tance z Martinů opery Mirandolina, jednoho z posledních autorových děl. Robert Jindra hned zkraje ujistil o tom, že veškeré hudební dění bude mít pevně v rukou, a orchestr si s efektním kouskem (je nepříjemné muset „nahodit“ pozornost maximálně hned v úplném úvodu večera) poradil bez problémů. Pak už si slovo vzali Plachetkovi.

Dáma má přednost, a tedy nejdříve Kateřina. Z téže opery zazpívala árii Mirandoliny Oh, che mai ha detto, jediný kus toho večera míjející český jazyk. Bylo hned zřejmé, že přední sopranistka mecenášský koncert – pod dohledem ředitele festivalu Jana Simona – nehodlá odbýt a hned se se svou typickou snaživou profesionalitou pustila do interpretačního díla. Intonační jistotu prokázala v celé plnosti, vysoké tóny zazpívala bez bázně a s nutným pěveckým sebevědomím, výrazově bylo vystoupení poctivě vypracované a herecky podchycené. Vystoupení svrchovaně vkusné a bezproblémové. V první půli večera jistě zaujala více než její choť.

Ten totiž dvě ze tří svých árií do pauzy zpíval z not (to je ono pokračování problému nedostatečného kontaktu s divákem, které nastolil příchod orchestru). Považuji to za nepřípustné až neuctivé. Oratorní a jiné nescénické pořady se sice běžně z not zpívají, nikoli však sólové recitály. Pokud bylo hlavním záměrem večera představit díla neprávem pozapomenutá, pak zpívání z not jako by onomu nemilosrdnému zubu času dávalo za pravdu. Nápadné spoléhání se na notový zápis naznačuje: „Tohle se zpaměti učit nebudu, nemá to cenu, vždyť to už stejně nikdy nepoužiju.“ Jinak ale (bas)barytonista předvedl všechny své obvyklé přednosti. Gestiku v kontrastu se svou ženou používá velmi střídmě a výraz svěřuje majoritně mimice tváře. Jeho velký hlas stále neztrácí nic ze svého železného bouráctví (trochu bych však s fortissimem šetřil) a dechberoucí je práce s dechem (úsměv) a schopnost rozrezonovat každý kousíček tělesné schrány.

V této souvislosti je nutné komentovat hru orchestru. Pokud i Adam Plachetka má místy problém „prolézt skrz orchestr“, kdo jiný by to měl zvládnout? Kdo na českém území má větší a znělejší tón? Orchestr hrál v první půli svobodně jako v orchestřišti – jako by byl patrný nezvyk na požadavek mírnit se v hlasitosti. (Litoval jsem zejména obecenstvo na varhanní empoře, ke kterému umělci zpívali ještě navíc zády.) Je potřeba vyzdvihnout Roberta Jindru, který pro druhou část večera problém řešil a po přestávce už v tomto ohledu nebylo, na co si stěžovat. Skutečně zázračná proměna z hlasitostního souboje sólistů s doprovodným tělesem na symbiotické souznění a citlivé vyhovění akustickým danostem a zpěváckým limitům.

Druhá polovice celkově pozvedla laťku. Adam Plachetka už zahodil notový stojan a hned prvním číslem druhé poloviny si vysloužil patrně největší aplaus celého večera, když podal árii Kaliny Jsem žebrák ze Smetanova Tajemství. Nasadil svůj odzbrojujícím způsobem vřelý a civilní projev, vložil se do děl emocionálně a najednou bylo záhodno hýčkat si výjimečnost okamžiků v jeho hvězdné společnosti.

Škoda mi přišlo, že jediný manželský duet nastal až na úplný závěr a zpívání obou pěvců zaráz trvalo všehovšudy asi půl minuty, když spojili svá ‚voce‘ na samém konci představení v duetu Julie a Bohuše z Dvořákova Jakobína. Určitý nedostatek jsem spatřoval také ve vizuální stránce koncertu, kdy dění bylo oku diváka obecně dosti statické – vždyť není nutné zpívat počas celé árie z jednoho bodu. Jak už však bylo řečeno, jak první část koncertu snad zklamala, druhá jistě potěšila. Dojem by ještě výše pozvedl malý přídavek.

program koncertu:

Bohuslav Martinů: Mirandolina – Saltarello

Bohuslav Martinů: Mirandolina – árie Mirandoliny „Oh, che mai ha detto“

Karel Kovařovic: Psohlavci – árie Lomikara „Vás v ruce mám, po nichž jsem dávno toužil“

Zdeněk Fibich: Šárka – árie Šárky „Vše ticho kolem“

Vítězslav Novák: Karlštejn – árie Karla „Je-li nutno, pane Vévodo“

Leoš Janáček: Její pastorkyňa – scéna Jenůfy „Mamičko, mám těžkou hlavu“

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky – scéna Revírníka „Neříkal jsem to“ (sólo Skokánka Adéla Plachetková)

Bedřich Smetana: Tajemství – předehra

Bedřich Smetana: Tajemství – árie Kaliny „Jsem žebrák“

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – árie Mařenky „Ach, jaký žal“

Bedřich Smetana: Čertova stěna – árie Voka „Jen jediná“

Vilém Blodek: V studni – Intermezzo

Antonín Dvořák: Armida, op. 115 – árie Armidy „Za štíhlou gazelou“

Antonín Dvořák: Jakobín, op. 84 – duet Julie a Bohuše „My cizinou jsme bloudili“

Foto: MHF Dvořákova Praha