„Ti největší interpreti vykazují dvě protichůdné charakteristiky současně: spolehlivý nadhled a zároveň maximální prožitek.“

„Järviho pojetí mi vzbuzuje hlavní dojem pestrosti. Některá dirigentská rozhodnutí mohou přizvednout obočí, na druhou stranu nebojí se toho.“

„Dirigent aplikuje energické gesto a až nervózně popohánějící vůdcovství, které na poměrně krátké časové ploše smění za strnutí a jakési hudební bezčasí, kdy v souladu s aktuální náladou nehne rukou.“

Slavobrána vymalovaná barvou žesťovou a vystlaná jasně červeným běhounem, podobizna pana skladatele shlíží na příchozí s typickou důstojností, zvláštní černá krychle před domem umělců a pojízdné domky zaoblenějších tvarů svítící na cestu ke zdárnému vstupu. Ke vstupu do dveří letošního turnusu události s názvem Dvořákova Praha. Dvořák v názvu, Dvořák na náměstí, Dvořákova síň a Dvořákovo dílo v ní hrané. Slavnostní zahájení obstaral Tonhalle-Orchester a violoncellistka Anastasia Kobekina pod vedením Paava Järviho.

Violoncellový koncert h moll a Symfonie s přízviskem „Novosvětská“ slouží jako již tradiční zahájení festivalu. Díla hrají mnohé orchestry v různých kvalitách; genialita opusů však může paradoxně působit nežádoucí efekt – jsou pro svou kompoziční zdařilost natolik populární, že existuje pokušení je interpretovat, aniž na to mám. Před návštěvníky pražského Rudolfina tedy v čtvrtek 7. září stála otázka. Zařadí se curyšský Tonhalle do dlouhé řady diletantů, anebo na přísné Dvořákově tváři vykouzlí posmrtný úsměv?

Televizně snímané vystoupení zahájil violoncellový koncert. Nakráčela ještě ne třicetiletá Anastasia Kobekina, kterou předchází chvály ve stylu „bezkonkurenční hudebnice“, oděná patrně náhodou ve festivalové červené a spustila, podotkněme zpaměti. Nebylo pochyb. Uvolněná už při svém příchodu na prestižní pódium, své uvolnění přetavila i ve hru a tedy i auditorium mohlo spočinout k zážitku, u kterého nehrozí nebezpečí.

Ti největší interpreti vykazují dvě protichůdné charakteristiky současně: spolehlivý nadhled a zároveň maximální prožitek. Myšlenka výrazněji: Jak se můžu emocionálně položit do něčeho, od čeho se v zájmu výkonu distanuji? Tenká linie ve smyslu nedovolit emocím pohltit technickou preciznost a zároveň samotnému řemeslnému výkonu vystoupit do popředí. Jeho výrazová stránka zanechá dlouhodobý otisk a zážitek k nezapomnění obecně spíše než samotná virtuozita.

Kobekina na výrazové prvky není nijak skoupá a podává obě základní polohy, temperamentní i lyrickou, v obou se zjevně cítí dobře. V jednom momentě nemá slitování a (obrazně) vztekle trhá žíně, v druhém hřeje, láskyplně objímá a s nejvyšší vřelostí zve domů. Při hledání hnid na jejím výkonu jsem si však říkal: není to trochu z extrému do extrému? Ano, emoce nabízí, ale většinu času v jejich krajní míře. Zaujme výrazovou polohu a následně už funguje v rámci ní. Trochu skokové změny, jako by chyběly mezistupně škály. Její pojetí snad nabídlo až příliš citu. Z mého pohledu by prospělo místy přijmout nějak neutrální pozici, ale zas… Má na světě mít místo nestranná hudba? Není taková hudba mrtvá? Vnímám však, že v každém příběhu jsou žádoucí chvíle napětí i chvíle uvolnění.

Standing ovation se z nějakého důvodu nekonala. Proto nenastal přídavek? Přídavek je z principu bonus, něco nenárokového navíc, přesto si situace žádala alespoň malý kus nad rámec. Publikum přídavek očekává, vznikl pocit ochuzení. Ani čtvrté vytleskání dokonce pokračující i po rozjasnění sálu nepřineslo „nášup“, alespoň se ale rukama roztomile dětsky se projevující interpretky uklonilo i samotné violoncello, které hráčka i maminkovsky pohladila za dobře odvedenou rezonanční práci.

Symfonie č. 9 „Z Nového světa“ a hudební ředitel orchestru curyšské Tonhalle po přestávce už sami bez sólistky. Järviho pojetí mi vzbuzuje hlavní dojem pestrosti. Některá dirigentská rozhodnutí mohou přizvednout obočí, na druhou stranu nebojí se toho. Orchestr se pokládá do intenzivních forte (nikdy přebuzených – vždy si uchovávají vnitřní strukturu a plasticitu), naopak se však pouští též na tenký led hraničního pianissima (typicky v sibeliovském přídavku na konci večera), kdy by člověk reálně slyšel spadnout špenlík, a tudíž přirozeně ani nedutá. Pestrost také rytmická či metrická, přičemž je vidět, že dirigent má těleso pevně v rukou, tak má možnost si s ním hrát. I když… Ono to působí spíše tak, že orchestr je se svým vedoucím natolik prorostlý a svorně dýchající, že potřeby pana řídícího vlastně anticipuje. Paavo Järvi pak už jen rukama potvrdí: ano, takto to opravdu myslím. Hry s temporytmem skladby se staly patrně nejnápadnějším znakem interpretace, jež obecně pocitově zůstala ve známých českých vodách. (Samo o sobě pozorovat švýcarské hudebníky, jak žijou skladbou našeho velikána a jak ji znatelně cítí a s ní souzní, pohladí po duši.) Dirigent aplikuje energické gesto a až nervózně popohánějící vůdcovství, které na poměrně krátké časové ploše smění za strnutí a jakési hudební bezčasí, kdy v souladu s aktuální náladou nehne rukou. Zodpovědnost za vznik hudby v daném momentě přenese na jednotlivé hudebníky, již s vděkem posléze zase vrací důvěru jim danou. Nakonec pestrost také výrazová, kterou čitelně odráží pohybové, místy tanci podobné projevy řídícího.

Na rozdíl od první půle, druhou Järvi řídil zpaměti, čehož jsem u dirigentů zastáncem – listování v partituře přirozeně musí jít proti emocionálnímu ponoru do hlubších vod uměleckého přednesu. Snad i proto byla následná odezva publika nápadně více vřelá než ta před pauzou. Divák si také všiml nižšího než obvyklého množství nežádoucích ruchů v sále, které svědčí o mimořádném zaujetí obecenstva. Orchestr curyšské Tonhalle vzbudil otázku, proč vlastně v obecném povědomí není více zapsán jako ten z nejvýše povolaných. Svrchovanou kulturu projevu jeho ředitel koření vkusnou, spíše vyšší dávkou výraziva a mísí také s potřebnou ingrediencí momentální inspirace. Nic zkostnatělého nebo zastaralého. Järviho provedení Dvořákovy Deváté se zařadilo k těm památným.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská