„Orchestr hrál s chutí a radostně.“

„Christian Kluxen těleso vedl jasným a srozumitelným gestem a vřelé, cituplné provedení bylo na světě.“

„Andreas Brantelid podal vysoce muzikální a maximálně poctivý výkon, za který si květiny skutečně zasloužil.“

Závěrečný koncert cyklu, který se odehrává v prostorách národní kulturní památky Betlémské kaple, nabídli Rozhlasoví symfonikové. Komorně laděný orchestr 4. dubna řídil Christian Kluxen a v sólové roli se představil violoncellista Andreas Brantelid, který byl jednoznačnou ozdobou mimořádně stručného symfonického pořadu. Zněla díla Ericha Wolfganga Korngolda a Sergeje Prokofjeva.

14 + 37 = 51. Prostá aritmetika. Právě takový výpočet člověk provádí, když má v ruce koncertní brožurku k závěrečnému koncertu cyklu B Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Materiál zmiňovanou duratu jednotlivých děl explicitně přiznává, samozřejmě už neuvádí výsledek sčítání. Jednapadesát minut základního představeného repertoáru – tj. bez přídavku – se jeví jako riskantní moment v případě koncertu v symfonickém hávu…

Dramaturgická myšlenka koncertu byla nenápadná, ale jednu jsem zkusil zkonstruovat: Symfonikové zahráli dílo brněnského rodáka Korngolda, který se patrně do značné míry šťastnou náhodou jakožto žid vyhnul hrůzám nacistické mašinérie a dostal se do svobodné země, kde došel slávy a uznání. A symfonikové nabídli také kompozici Sergeje Prokofjeva, Korngoldova téměř vrstevníka, který se do své ruské vlasti vrátil dobrovolně a nevědomky tak učinil velkou chybu vydav se tak všanc zideologizovanému sověstkému režimu plnému represe. Zemřel ve stejný den jako Stalin a při své poslední hodině v podstatě přehlédnut. Nápadné rozdíly v životní cestě současníků…

Jako by se zmíněné informace – a nebylo by divu – promítly i do kompozičního stylu obou komponistů. Vylehčená, radostná, instrumentačně zabavná a vskutku invenční suita Mnoho povyku pro nic, op. 11 zahájila večer. O lehčím žánru, který posluchače potkává snad ještě dál než napůl cesty, svědčí už názvy jednotlivých vět: Dívka v manželské posteli, Pochod hlídky, Zahradní scéna, Intermezzo, Maškaráda. Vznikala otázka, zda se takový kus hodí mezi středověké zdi Betlémské kaple, kde se stále do určité míry hlásí o slovo husovský étos podpořený malbami historizujících výjevů a gregoriánských neum. Okolnosti dotváří uměleckou výslednici a nasnadě je poznámka, zda i ty nepřispěly k nikoli velmi zaplněnému sálu. Orchestr však hrál s chutí, radostně, sama hudba patrně inspirovala k sympatické práci, dánsko-německý dirigent Christian Kluxen těleso vedl jasným a srozumitelným gestem a vřelé, cituplné provedení bylo na světě.

S Prokofjevovou Symfonií-koncertem (Koncertantní symfonií) pro violoncello a orchestr, op. 125 přišel čas švédsko-dánského cellisty Andrease Brantelida. Začal snad nepatrně opatrně, ale postupně všelijak prozněl: do nástroje, do prostoru, do symfonického zvuku. S druhou, rychlou větou už byl plně „nahozený“ a bylo vhodné obdivovat jeho výrazový arsenál: úsečné trhy v syrovějších částech či hladký tah v těch lyričtějších, temperově sytý tón v kantiléně, jindy pojetí připomínající bicí nástroj. Part, který jeho autor (jako téměř každý jiný v daném století v případě koncertantního díla) dotáhl až k hranicím uměleckých limitů i fyzických zákonitostí hrál zpaměti a naprosto suverénně. Třetí větu, kompozičně patrně „nejnapadnutější“, už si sólista vysloveně užíval a všech obtížných míst se chápal spíše zdravě vyhecovaně než s bázlivostí. A pomohl i vícekrát přítomným zajímavým skladebným principem, kdy virtuosní sólová linka zní, ale ustupuje do pozadí, dávajíc tak prostor táhlé melodii sólisty z orchestru. Andreas Brantelid podal vysoce muzikální a maximálně poctivý výkon, za který si květiny skutečně zasloužil. S pokorou skutečné hvězdy je však bezprostředně věnoval orchestrální kolegyni, ostatně jako všichni mužští příjemci živé odměny.

Stručný večer se zakončil právě jedním přídavkem. Violoncellista se před ním chopil mluveného slova a navodil úsměv sdělením, že v Praze je poprvé, ale že babička Blažena tu žila. Jednou z Bachových saraband (do Betlémské kaple krásně pasující) následně efektivně dotvořil své umělecké vyjádření. Přídavek málokdy mívá výraznou přidanou hodnotu, tento ale nabídl ještě nové zákoutí sólistovy hry, spočívající zejména v dokonale měkkém, nadýchaném tónu. Smyčcové pohlazení na dobrou noc.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický

Facebook X E-mail WhatsApp