„Režisér volil tradiční pojetí, naplněné ale dynamismem a stálým pohybem.“

„Blatské kroje Dany Haklové jsou přímo senzačním nápadem.“

„Exceloval baletní soubor Jihočeského divadla; tanečníci rozdávají publiku svoji upřímnou radost.“

Opera Jihočeského divadla již třetím rokem ve své letní sezóně uvedla v jihočeských Holašovicích, letos ve dnech 5. až 7. července, jako open air Smetanovu Prodanou nevěstu. A to v Roce české hudby, v roce Smetanova výročí, v památkově chráněném prostředí obce, pod taktovkou Davida Švece a v režii Tomáše Ondřeje Pilaře. Inscenaci obohacují výrazné, krásné blatské kroje, vytvořené výtvarnicí Danou Haklovou. Letos se opera uvádí nově jako součást festivalu Jižní svéráz, jeho „nultého“ ročníku.

Jihočeská obec Holašovice je na seznamu UNESCO od roku 1998. Je cennou památkou, s typickými barokními štíty selských stavení ze šedesátých let 19. století, tedy shodou okolností z doby premiér obou verzí populárního Smetanova díla. Prodanou nevěstu tam uvedlo poprvé Jihočeské divadlo roku 2021, v následujícím roce obohatilo inscenaci unikátními zdobnými blatskými kroji, které vytvářela Dana Haklová poctivě jako kopie krojů především z muzea v Soběslavi. Vytvořená krojová výprava je skutečně moc půvabná a originální, zcela určitě hodně působí na přitažlivost produkce v unikátním místě. Do třetice všeho dobrého, jak rádi říkáme, se potvrzuje mimořádný zájem publika, díky němu lze budovat novou, originální tradici, vedle již dlouho zavedeného Otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Umocňuje to i zdánlivě prostý fakt, že vedení divadla má šanci v době prázdnin získat ke spolupráci prvotřídní sólisty, což v rámci divadelní sezóny není snadné. Sólisté jsou vždy podstatou opery a výborné obsazení rozhodně silně přispívá k značnému dosahu akce.

Letní sezóna Jihočeského divadla je již mnoho let stálou součástí dramaturgie, velmi podstatnou. Zdá se, že se počítá za doby šéfování Tomáše Ondřeje Pilaře (umělecký šéf opery), s jejím značným rozšířením, což moc chválím. Je to přínosné ryze umělecky, leč také z „přízemního“ ekonomického pohledu. 

Opera se v Holašovicích hraje na velké ploše přes sto metrů do šířky a padesát metrů do hloubky, orchestr je umístěn na jižní straně návsi, z auditoria je možné ho dobře vidět (a sledovat tak i práci dirigenta). Musí být, logicky pro velký prostor, ozvučen, amplifikován, všichni sólisté disponují mikroporty, sbor však zpívá bez ozvučení. U sboru by byly mikroporty problémem, sbor musí znít v první řadě homogenně, což by s mikroporty nebylo reálné. Režisér T. O. Pilař se snaží zjevně pro členy sboru najít kompromisně místa, která jsou pro zpěv bez mikroportů optimální nebo alespoň neproblémová. Dodám, že auditorium pojme osm set diváků, jde tudíž o obdobné číslo jako bylo 21. června na českobudějovickém Střeleckém ostrově při Smetanově Mé vlasti a hostování Symfonického orchestru FOK. (Reflexi čtěte ZDE.) Podobnou oslavou Smetanova výročí je de facto právě Prodaná nevěsta v Holašovicích, shodou okolností tedy zažila jihočeská metropole dvě světově nejproslulejší díla našeho geniálního skladatele (zbývají ještě proslulé dva smyčcové kvartety a Trio g moll, coby světem nejzřetelněji přijímaná díla jeho tvorby komorní). 

Zdůrazňovat výjimečnost Prodané nevěsty pro českou i světovou komickou operu bych pokládal za pomyslné nošení dříví do lesa. Je to hodnota jednoznačně přijatá a mohu použít výstižná slova německého muzikologa Kurta Honolky, jenž říká v knize Na počátku bylo libreto: „V žánru komické opery se jedná o nejlepší dílo, jaké bylo vytvořeno v době po Lortzingovi na sever od Alp.“ Prodaná nevěsta se především díky osobnosti Gustava Mahlera dostala brzy do Vídně, Hamburku a do MET v New Yorku, vždy pod taktovkou tohoto velkého mistra světové hudby a skvělého dirigenta, jenž si zamiloval Smetanu při svém dirigentském působení v Praze, v Novém německém divadle (dnes Státní opera). Docházel pravidelně do Národního divadla a důvěrně se seznámil především s Prodanou nevěstou, Daliborem a Hubičkou, tedy s díly, která ve světě dirigentsky preferoval. Je potvrzeno, že jako dirigent řídil dokonce vícekráte v životě Prodanou nevěstu (Vídeň, Hamburk, New York) než slavné opery Verdiho. 

V přírodním prostředí, navíc tak autentickém, jakým jsou jihočeské Holašovice, je režijní uchopení zvláště důležité. Tomáš Ondřej Pilař komickou operu režijně nastudoval více méně v tradičním pojetí, ať si již pod tímto adjektivem každý představuje cokoliv. Přišel roku 2022 s nápadem vytvoření atraktivních blatských krojů, neobyčejně šťastným počinem pro zamýšlenou nově vznikající tradici. Režie skvěle využívá unikátní prostor na návsi obce, překvapuje řadou detailů, neobyčejným dynamismem stálého pohybu na pomyslném jevišti, s řadou drobných, vtipných gagů. U sólistů dominuje přirozený situační humor, na který reaguje publikum až překvapivě živě! Tohle v divadle nebývá časté. Ale je zde ještě jedna přednost – mikroporty, což u mne, odpůrce amplifikací všude, zní zvláštně… Musím ale uznat, ač jinak amplifikaci artificiální hudby nemiluji, že výtečná srozumitelnost textu, de facto každičkého slova, je tímto krokem zcela ojedinělá. Nic totiž nezapadne, snad ani jediné slůvko. A tato až vzácná srozumitelnost v opeře přináší neobyčejně spontánní ohlas u publika, které reaguje živě, téměř jako na filmech s Vlastou Burianem v kině… Sabinovo libreto je opravdu zdařilé a stále vtipné, pokud mu režie pomůže k plnému vyznění a mikroporty k plné srozumitelnosti. Kostýmy Dany Haklové ladí výtečně s kulisami domů a jejich štítů jihočeského selského baroka. Představení působí až filmovým dojmem, divák nemá šanci se ani minutu nudit.

Dirigentem představení je David Švec, šéf orchestru. Orchestr Opery Jihočeského divadla je umístěn vpravo od pomyslného přírodního jeviště, dirigent zde má velmi obtížnou roli, nesrovnatelně komplikovanější než v budově divadla. David Švec je dirigent s exaktním typem gesta, přesným avízem, zjevně výbornou znalostí partitury, navíc disponuje pro tento typ prostoru potřebnou flexibilností. Již ouvertura zazněla soustředěně, v tempu živě a přesvědčivě. Orchestr, ač nazvučen, tím ve zvuku trochu zkreslen (ale vcelku přiměřeně, určitě lépe, než znám z Pivovarské zahrady v Českém Krumlově), zněl až překvapivě kompaktně. Vynikala jistá sóla dřevěných dechových nástrojů. Líbilo se mi tempické pojetí dirigenta i jeho schopnost rychle srovnat drobné nesoulady v souhře, jichž ale nebylo letos mnoho, „úlet“ v souhře ve známém místě duetu Jeníka s Kecalem byl spíše kuriózní výjimkou…

Trochu záměrně se dostávám k nejpodstatnějšímu v opeře – pěvcům a hercům – v poslední fázi reflexe. Tuto inscenaci nevidím zdaleka poprvé, leč poprvé jsem viděl jiné obsazení čtyř klíčových rolí Smetanova díla. V roli Mařenky jsem vždy vídal Ivanu Veberovou, ale ta není v programu již uvedena ani v alternaci. Jeník, Vašek i Kecal byli obsazeni rovněž jinak, než jsem dosud ve třech sezónách vídal, zde však šlo o alternaci, která byla v programech již v uplynulém roce. Prodanou nevěstu jsem viděl nesčetněkrát, byl i její součástí padesátkrát… Tak bych se mohl domnívat, že mne už nikdo nemůže překvapit… Ejhle, není tomu tak docela. Překvapil mne výborný basista Jan Šťáva v roli Kecala. Hlasově naprosto bezvadným výkonem barevného, vyrovnaného basu, s perfektní dikcí a srozumitelnosti, spolehlivou intonací (ta nebyla s mikroporty vždy u všech sólistů v tomto prostoru samozřejmostí). Humor a schopnost nenucené situační komiky jsem moc oceňoval. 

Mile mne překvapil výborně pěvecky uchopený Vašek Tomáše Kořínka, dlouholetého plzeňského tenoristy, jenž ovšem vedle buffo oboru zpívá i rozsáhlý repertoár prvooborový, naposledy dokonce i lyrického Michela v Martinů Juliettě. Je zřejmé, že buffo obor, o němž jsem psal i důkladnou práci, zmizel ve svém původním druhooborovém vyhranění. Tomáš Kořínek je toho jedním z dokladů dneška. Jeho Vašek celkovým pojetím role vyzrál, je prost jakékoliv hrubší komické nadsázky, naopak, jevištně je příjemně přirozený. A pěvecky roli dokonale zvládá, intonačně je pevný.

Mařenku představovala Jana Šrejma Kačírková (v alternaci je uvedena Markéta Klaudová), původem z Českých Budějovic. Osvědčená lyrická sopranistka, pěvecky suverénní, s plynulostí kantabilních hudebních frází. Je herecky přirozená, se schopností přesvědčivého výrazu i scénického pohybu na velké ploše přírodní scény. Režijní využití vysokého cé jako vtipného gagu, v duetu s Jeníkem („nechci o tobe věděěět…“), nyní vypadlo.

Jeník Petera Malého, tenoristy Jihočeského divadla, vyniká mladistvým zjevem, scénicky je nenucený, divadelně tvárný. Jeho kulatě znějící lyrický tenor má potřebný rozsah pro prvooborovou roli Jeníka, mikroport zesiloval klady volně tvořeného tónu, vyrovnanosti vokálů, ale i občas mikroport zesílil drobné nepozornosti, které nechci v tomto prostředí specifikovat či rozebírat. Celkově se jednalo o velmi sympatický výkon v nesnadné roli, která byla od nepaměti v Čechách rolí konkurzní pro první obor. Ukáže se v ní totiž technicky mnoho. 

Říkalo se u divadla takové trochu omšelé rčení, že není malých rolí, hned se ale jízlivě dodávalo, že jsou jen malé gáže… Trochu mi dalo zabrat v životě, než jsem toto rčení začal relativizovat (krom těch malých gáží, to platí nadále). Nový důkaz mi opětovně poskytl herecky talentovaný Lukáš Randák v roli Principála. Co já jsem viděl od dětství představitelů Principála… Krom vzácného výkonu Miloslava Jandy v Plzni (kdo ho dnes vůbec zná…), na jehož kreaci mne upozornil i režisér Bohumil Zoul, všichni přehrávali, „vyráběli“ totiž komiku tam, kde to vůbec není třeba. Lukáš Randák je originální právě v přirozené situační komice, kdy absolutně nic nepřehrává, „pouze“ důsledně interpretuje Smetanu a Sabinu, jejich specificky jemný humor. Bravo! Zuzana Benešová byla výborně inscenátory zvolenou Esmeraldou. Z typicky epizodní role Indiána vytvořil doslova hereckou záležitost disponovaný pěvec Jakub Hliněnský, za nímž již ovšem stojí řada významných prvooborových partií. Kvartet rolí rodičů je u nás tradičně dobře obsazován prvooborovými pěvci, nejinak tomu bylo i v Holašovicích. Alexandr Beň a Kateřina Hájovská představovali Krušinu a jeho ženu Ludmilu, Míchu ztvárnil František Zahradníček, Hátu Miroslava Veselá.

V představení doslova exceloval soubor Baletu Jihočeského divadla (choreografie Světlana Mládková). Smetana dává tanečníkům hodně prostoru a bylo skvělé pozorovat ohromnou radost tanečníků, kterou přinášeli publiku doslova plnými hrstmi. Sbor opery Jihočeského divadla, vedený sbormistrem Martinem Veselým, podal solidní, očekávaný výkon. Oproti sólistům neamplifikovaný, jak jsem již zmiňoval výše, má v přírodním prostoru určité nevýhody v homogenitě zvuku, přesnosti ukončování frází. Mužský sbor o pivečku, které je nebeský dar, by bylo třeba trochu posílit, aby zněl sborově kompaktněji. Ale nejsme v prostředí divadla, v přírodní scenérii se vše trochu jinak hodnotí, mění se pochopitelně hierarchie jednotlivých složek. Celkově převládá velmi pozitivní dojem z ohromného dynamismu inscenace, neustálý pohyb, který je někdy – z mého muzikantského pocitu – až nadbytečný, sotva ho všude stačím sledovat na sto procent. Dynamismu a stálému pohybu pomáhalo i spoluúčinkování a režijní využití Dětského pěveckého sboru Jitřenka, z něhož vyrostla i Mařenka tohoto večera Jana Šrejma Kačírková, ještě pod vedením bývalého sólisty Jihočeského divadla Otakara Dubského, kdy vznikala i tradice spolupráce dětského sboru v operách. Souhrnně vzato, z původního záměru, pokusu, se zjevně stává postupně slibná tradice. 

Po tolika v životě viděných „Prodankách“ stále více oceňuji ten úžasný gejzír melodické invence ve Smetanově hudbě. Po představení jsem měl pocit neobyčejně krátké produkce, mrzelo mne moc, že už je konec… Jak u sebe dobře vím, je to u mne znak celkové přesvědčivosti inscenace, nebývá to jev příliš častý. Proto nezbývá než vyslovit inscenátorům a všem zúčastněným umělcům velkou a upřímnou pochvalu!

Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila. Alespoň dne 5. července, kdy vládlo optimální počasí, pro open-air akce zásadně důležité. 

………………..

Reflexe je psána z prvního představení (5. července) z trojice letošních.

Foto: ze zkoušky - Facebook JD / Petr Zikmund

Facebook X E-mail WhatsApp