„Potřebuji zkrátka i čas bez klavíru, abych si nechal hudbu trochu rozležet.“

„Formanova Amadea jsem viděl. Některé části mám rád, jiné, ty fiktivní, už méně.“

„Dvořákův koncert jsem studoval skoro půl roku.“

Rozhovor s Maem Fujitou vznikl dopoledne v den jeho recitálu na festivalu Dvořákova Praha. Přestože s každou přidanou minutou obětoval svůj čas zkoušky v sále, klidně by hovořil i dál. Má veselou povahu a ve věcech hledá drobné radosti. Zároveň už však ve svých pětadvaceti letech načerpal obdivuhodné množství znalostí a s nadhledem se vyrovnává se svou uměleckou zodpovědností.

Kam přijdete, tam se usmíváte. Kde čerpáte svoji energii? Předpokládám, že se vás na to ptá asi hodně lidí.

(smích) To je popravdě spojené s mojí rodinou. Japonsko má složitou historii. Po skončení druhé světové války na sobě lidé hodně pracovali a rodiny typicky musely být silné a zocelené. Moje rodina je naprosto odlišná, hlavně táta, to je sluníčko, pořád se směje a vtipkuje. Táta mě nikdy nenutil do hudby nebo do něčeho jiného, dal mi příležitost dělat opravdu cokoliv. Když jsem třeba někam chtěl jet, vždycky mě tam zavezl autem… Obecně jsem měl hodně příležitostí, ale především se moje rodina pořád směje.

Jak si udržujete tuto vitalitu s přihlédnutím k vašemu intenzivnímu kalendáři? Z Prahy pojedete rovnou do Španělska hrát další recitál…

(více smíchu) Ano, ano… 

…není to strašně vyčerpávající? 

Ne, já cestuji opravdu rád a pro umění je to koneckonců podstatné. Mám jednoho velmi dobrého kamaráda, který cestování nesnáší a raději zůstává stále doma, ale pak samozřejmě přichází o hráčské příležitosti… Já to mám rád dokonce i tehdy, když třeba letím za rodinou do Japonska a lety trvají až čtrnáct nebo patnáct hodin – čtu si knihy, dělám si pořádek v diáři, přemýšlím nad interpretací… To je obzvlášť důležité, protože když jsem doma v Berlíně, tak neustále jenom cvičím. Potřebuji zkrátka i čas bez klavíru, abych si nechal hudbu trochu rozležet v hlavě. Kromě toho rád sbírám letecké míle, to je můj koníček!

Kolik jste toho viděl z Prahy? Podnikl jste tady něco, anebo se stíháte soustředit jen na hraní?

Pokud jde o dnešek, dnes se chci opravdu koncentrovat jenom na hudbu. Ale před měsícem, když jsem sem přijel s Českou filharmonií, tak jsem se po zkoušce šel podívat na Pražský hrad a také do té nádherné katedrály. A včera jsme vlastně ještě šli do historické restaurace! Zapomněl jsem název, ale dali jsem si tam guláš v chlebu a steak z vysokého roštěnce. Úžasné, úžasné!

Pivo pijete?

Ne, žádný alkohol. Ale ještě ta restaurace, znáte to místo? (ukazuje v mapách na telefonu restauraci Mlejnice). Byla tam spousta lidí, čekali jsme třicet minut.

Pojďme se teď ale přesunout k hudbě. 

(ještě více smíchu) Ok!

Chtěl jsem se vás zeptat: Nečetl jste náhodou knihu o Vladimiru Horowitzovi od Harolda C. Schonberga?

Ano, samozřejmě.

Horowitz tam totiž poněkud excentricky tvrdí, že všem klavíristům, kteří hrají příliš mnoho Beethovena, se nakonec začne zhoršovat technika. A proto prý on sám Beethovena moc nehrál… Zajímalo by mě, když už jste hrál všechny Mozartovy sonáty, jestli na takovémto názoru náhodou nemůže být i zrnko pravdy. Dovedete si analogicky představit, že byste hrál téměř výhradně jenom Mozarta?

Ale Horowitz také zmínil další důvod, proč nehrál kompletní cyklus Beethovenových sonát – některé sonáty pokládal za mistrovská díla, jiné nikoli. Oproti tomu Mozart mu připadal výjimečný. Jeho sonáty jsou na vysoké úrovni a každá je odlišná. Všechen materiál je úplně nový, vezměte si už jen vývoj od první sonáty po pátou nebo šestou. Posléze psal další sonáty v Mannheimu, v Paříži, pak ve Vídni… pokaždé je to jiné! A proto Horowitz hrál Mozarta.

Omlouvám se, zkusím se lépe vyjádřit. Já to myslel z hlediska techniky, hygieny. Mohlo by hraní výlučně Mozarta být pianisticky škodlivé?

Aha, chápu. Když hraji Mozarta, potřebuji spoustu různých druhů techniky, musím vytvořit velmi citlivý zvuk. Kromě toho je Mozart velmi úsporný, například jedna ze sonát začíná pouhými asi osmi tóny a na nich toho musíte vyjádřit tolik… Představte si třeba začátek Beethovenovy Patetické, v tom akordu je sice spousta významu, ale jde o něco úplně jiného. Mozart je preciznější, neustále přemýšlíte nad zvukem, akustikou. Hlavně je to ale pro mě čistá radost, možná kromě některých závažných sonát, jako je a moll, K. 310.

Jsou Mozartovy sonáty stejně kvalitními díly jako třeba jeho klavírní koncerty nebo opery? Naplňuje vás je hrát?

Pochopitelně když se kouknete na některé opery, tak ty patří mezi jeho nejlepší díla. Mozart ale vždy přemýšlí symfonicky, i v sólových sonátách, a to je pro nás příležitost to všechno vyjádřit jenom prostřednictvím klavíru. Takže ano, naplňují mě velmi.

Viděl jste Formanův film Amadeus?

Jistě. Některé části mám rád, jiné, ty fiktivní, už méně. Je ale jednoduchý na pochopení pro lidi, kteří se nepohybují v klasické hudbě. Například můj otec není hudebníkem a moc se mu líbil. Každopádně je to dobrý film.

Řekněte nám něco k programu vašeho pražského recitálu. (Reflexe ZDE.) Co si myslíte o Skrjabinově Fantazii? Někteří lidé na ni nedají dopustit, jiní ji pokládají za přehnanou, myslí si, že zní neustále nahlas.

Ano, a to je na ní přesně obtížné, to zvukové spektrum! Nachází se v ní různé stupně tónové kvality a nad dynamikou musíte velmi pečlivě přemýšlet. Je to jedna z mých oblíbených skladeb, kvůli její citlivosti a úžasným melodiím i harmoniím. Sám Skrjabin to ale měl jinak – když byl starší, dokonce zapomněl, že ji vůbec napsal.

A co Akio Yashiro, od kterého jste natočil kompletní cyklus 24 preludií? 

Pro mě je to taková hlavní mise, představit vám všem tohoto skladatele, kterého jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Zemřel už před padesáti lety a v Japonsku je velmi slavný. Když zkomponoval tato preludia, tak mu bylo teprve patnáct let, takže jde o rané dílo. Mezi třináctým a patnáctým rokem chodil do francouzsko-japonské školy a učil se francouzsky, později studoval v Paříži. V preludiích je japonská atmosféra, ale namíchaná s vlivy francouzské hudby. Ne všechny z těch skladeb jsou stejně dobré, ale už jsou psány jeho vlastním hudebním jazykem.

Hrajete něco od Takemitsua? Také byl ovlivněn francouzskou hudbou a je daleko slavnější.

To je jeden z našich největších skladatelů. Ale přijde mi, že Takemitsu píše daleko „mlhavějším“ způsobem. Yashiro je víc nezávislý, řekl bych. Má velmi jasnou představu a jeho skladby jsou osobité. A to mám velmi rád.

Váš recitálový program jako celek je velmi fyzický, dlouhý a náročný. Je těžké ho hrát mnohokrát za sebou po celém světě? 

(smích) Můj poslední program takto nevypadal, ten byl duchovněji zaměřený. Hrál jsem Kreislerianu a Arabesku od Schumanna…

…a který typ programu je pro vás těžší? 

Já mám osobně raději ty duchovní, ale tentokrát jsem chtěl změnu. Když jsem si pouštěl nahrávky některých velkých umělců, všiml jsem si, že na pozdějších nahrávkách už mnohdy mívají horší techniku než na těch dřívějších. Určité věci asi můžete zvládnout jen tehdy, když jste velmi mladí… proto padla volba na tento program, ale příští rok ho zase úplně změním.

Plánujete se vracet k Mozartovi jako k základu vašeho repertoáru?

Chtěl bych se mu teď vyhýbat, jak to jenom půjde. Přestože se samozřejmě stále vyvíjím, Mozartovu techniku a styl už znám velmi dobře. Je mi přece jen pětadvacet let a mám před sebou ještě tolik dalších skladatelů, od kterých toho chci ještě hodně nastudovat. Což jsem ostatně přesně udělal s Českou filharmonií, když jsem se naučil Dvořákův koncert, vzácný kus na poměry klavírních koncertů. Velice rád se tyto neobvyklé koncerty učím.

Je pro vás Dvořákův koncert obtížný?

Velmi obtížný, ano. Hlavně co se týče tvorby zvuku. Je naprosto odlišný od ostatních koncertů, studoval jsem ho skoro půl roku a byla to tvrdá práce. Ale když to zvládnete, tak z toho vyjdete sebevědomější.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská, Dovile Sermokas, Andy Paradise, Facebook Maa Fujity