„Oslovení skladatele Lukáše Hurníka se ukázalo jako velmi šťastný počin, autor ke svému úkolu přistoupil s patřičnou zodpovědností a tvůrčí invencí.“ 

„Sólistům se po jejich výstupech uprostřed skladby tleskalo a nevzbudilo to žádné pohoršení, naopak.“

„Ivan Klánský nemusel přidávat. Ovace publika byly dlouhé a upřímné.“ 

Neobvykle i tradičně, roztomile a současně s grácií a důstojně vstoupila v tomto týdnu do své 56. sezony Komorní filharmonie Pardubice. Trojice zahajovacích večerů v Domě hudby pod vedením šéfdirigenta Stanislava Vavřínka lákala na premiéru skladby Lukáše Hurníka Gingerbread zkomponované autorem na objednávku orchestru, ale i na Mozartův Klavírní koncert c moll se sólistou Ivanem Klánským. 

Dramaturgie pardubického tělesa se zvláště v poslední době neustále snaží vymýšlet, čím novým by své věrné posluchače překvapila. Skladba na objednávku samozřejmě není něčím neobvyklým, ale akcentovat jejím prostřednictvím něco tak na hony vzdáleného hudbě, jako je perník? Ale proč vlastně ne, vždyť jsme ve městě, k němuž tahle pochutina tradičně patří a spoluvytváří jeho renomé. A nejen v rámci republiky. Snad i proto onen název, respektive podtitul v angličtině. Komorní filharmonie vyjíždí často do zahraničí a tuhle svoji novou vizitku může bez uzardění kdekoliv předložit.

Oslovení skladatele Lukáše Hurníka se ukázalo jako velmi šťastný počin, autor ke svému úkolu přistoupil s patřičnou zodpovědností a tvůrčí invencí. Sinfonia concertante Gingerbread je pozoruhodným osmnáctiminutovým dílkem vycházejícím ze skvělého nápadu, nepostrádajícím šarm, hravost ani vtip a dávajícím prostor k realizaci nejen pěti hlavním interpretům, ale celému orchestru. Inspirace formou koncertantní symfonie je více než zjevná, komponista však jde dál a sází hned na čtveřici sólových výstupů pěti členů dechové sekce před orchestrem. „Sólisté přitom zahrají své mini, spíše nano koncerty a pak se zase vrátí na své místo. Každý z nich zahraje něco jiného, ale v závěru se to všechno propojí,“ vysvětlil své pojetí Lukáš Hurník, jemuž se podařilo skloubit tradiční formu s oblíbenou a posluchačsky atraktivní metodou používanou v jazzových bigbandech. Však se také v tomto případě sólistům po jejich výstupech uprostřed skladby tleskalo a nevzbudilo to žádné pohoršení, naopak. Výsledný tvar vyniká elegantní melodičností (zvláště trubku nechá autor krásně rozezpívat) a jemnými kontrasty, posluchač ale zřejmě nejvíce ocení roztomilost celku, vyvěrající snad z každičké noty. „Perník“ se v Pardubicích zkrátka povedl a byl servírován s náležitou nonšalancí, přičemž z tváří interpretů, včetně usměvavého dirigenta Stanislava Vavřínka, bylo patrné, jak si jeho přípravu a „pečení“ užili. Z upřímného potlesku přítomnému autorovi dovozuji, že chutnal i publiku; včetně těch diváků, kteří se teprve teď seznámí s písničkou V Pardubicích na rynku, jejíž část Lukáš Hurník ukryl do hlavního tématu skladby. Svoji neznalost přiznává i autor těchto řádků…

Pro první část večera byla ještě připravena Symfonie č. 3 g moll, op. 22 Leopolda Koželuha. To je skladatel, s jehož dílem jsou hráči pardubické Komorní filharmonie dobře obeznámeni, zejména díky svým nahrávacím aktivitám. Mozartův současník a zároveň jeho velký konkurent po sobě zanechal rozsáhlý archiv, z něhož lze čerpat posluchačsky příznivě akceptovatelnou poctivou klasicistní muziku, přestože někdy bývala označována za příliš konzervativní. Dnes je to ovšem paradoxně její výhodou. Koželuh uměl své skladby opřít o pevný dobový řemeslný základ, jenž dokáže zajímavě otesávat i s minimem neotřelých i působivých nápadů. Je jen dobře, že dnes můžeme slyšet jeho hudbu právě v Pardubicích, neboť zdejší orchestr, mající již důkladně zmapovánu tvorbu Josepha Haydna či Wolfganga Amadea Mozarta, může vnášet do jejího vnímání nové, třeba zatím neobjevené prvky. Prvotřídní interpretace, na kterou jsou místní posluchači zvyklí, bazíruje totiž i na maličkostech. Vřelá odezva před přestávkou vůbec nepůsobila jako náhodná.

Mozart je samozřejmě Mozart… I když není Mozart jako Mozart, chtělo by se při reflexi druhé části pardubického zahajovacího večera poznamenat. Každopádně, usedne-li ke klavíru takový velikán české interpretační školy, jakým je Ivan Klánský, lze očekávat hluboký zážitek. Koncert pro klavír a orchestr č. 24 c moll, K. 491 Wolfganga Amadea Mozarta vyniká v mnoha ohledech neobvyklými postupy a vyústěními, na něž poukazuje nepřeberné množství muzikologických pojednání, srovnávajících tento kus s jinými autorovými skladbami pro klavír. Mozartova kompoziční genialita zde dosahuje jednoho ze svých vrcholů a před sólistu klade až extrémní požadavky. Jak skloubit nekonečno hudební vášně, propast temnoty a nebeskou krásu, která je vlastně odzbrojující, neboť vyniká jednoduchostí? Jak udržet v posluchači napětí a vzápětí ho uklidnit nekomplikovanou čistotou výrazu? Co vše vlastně běží Ivanu Klánskému při interpretaci tohoto díla hlavou? Jak je možné, že muž, působící tak zkušeně, důstojně a úctyhodně, vykouzlí tak úchvatný, mladistvě znějící výkon? I když se mu po celou dobu, více než půl hodiny, díváte na prsty a sledujete jeho výraznou mimiku a gesta, nemusíte vůbec nic z těch hlubokých a velkolepých tajemství pochopit. A ono je to vlastně dobře, nechat se opájet pouze hudbou samotnou v tak excelentním provedení. Dirigent Vavřínek dobře ví, kdy má orchestr ztišit na minimum a kdy naopak využít sílu působení jeho zvuku. Muž s taktovkou i sólista u klavíru si jsou vědomi, jak důležitou roli má právě v tomto koncertu citlivé udržení tempa. Spolupráce vyznívá jako více než vzorná. Profesionalita, avšak nikoli chladná, na prvním místě je i tady čirá vnitřní radost ze setkání s absolutnem. A pokora, pochopitelně. Ivan Klánský nemusel v Pardubicích ani přidávat. Ovace publika byly dlouhé a upřímné. 

Dovolte v závěru ještě jednu poznámku. Komorní filharmonie pořádala svůj první abonentní koncert nové sezony v den, kdy už bylo zřejmé, že se Pardubice ubrání povodni, která po vydatných deštích a následném vzedmutí řeky Chrudimky městu od předchozí soboty hrozila. K postupně se projevujícímu uvolnění napětí dokázala přispět jedinečným způsobem i hudba. U výrazné části publika se to projevilo zcela zjevně.

Foto: Komorní filharmonie Pardubice / František Renza