„Skočná z opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta by se v takovém tempu, jaké nasadil dirigent Leoš Svárovský, utancovat nedala, byl to spíš závod s technickými možnostmi hráčů.“

„Houslista Daniel Matejča ještě student, přesto je již ostříleným sólistickým matadorem a laureátem mnoha zahraničních soutěží. Už zjevem napovídal, že koncert bude čertovský zážitek.“

„Melodie housle zpívaly ve výškách a hladily v hloubkách, v technických virtuózních částech mladý virtuóz opět udivoval lehkostí, s jakou technické nástrahy svého nástroje zvládal.“

Slavnostní koncert k výročí vzniku Československé republiky nesmí žádným rokem chybět. Je to příležitost, jak dát dárek věrným posluchačům, stejně jako orchestru. Ve čtvrtek 23. října takovým dárkem byl koncert Moravské filharmonie v sále olomoucké Reduty, který řídil dirigent Leoš Svárovský. Dramaturgie připravila skutečné prskavky, kratší a o to efektnější skladby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Eugena Suchoně, Vítězslava Nováka, Bohuslava Martinů, Iljy Zelenky a Leoše Janáčka. Sólový part houslí zahrál Daniel Matejča, mladý umělec s jiskřivým muzikantským přednesem.

Spojení skladeb českých a slovenských hudebních skladatelů, kteří ve své tvorbě akcentovali hudební foklór, se nabízelo jako ideální pro koncert při příležitosti oslavy vzniku československého státu. A logické bylo i zahájení koncertu státní hymnou, jako ostatně vždy při takové příležitosti. Dirigent Leoš Svárovský použil svoji osvědčenou metodu široké kantilény a akcentování barevnosti instrumentace a podal českou hymnu s velebnou monumentálností. 

Následovala hymna slovenská a i v sále bylo cítit, jak na ni všichni čekali. A opět se melodie rozmáchla do široka a mohutnosti. A dokonce s repeticí. Druhá sloka zněla snad ještě velebněji, bylo znát, jak si ji hudebníci i dirigent užívali. Obecenstvo si už sedalo, když zazněly tóny hymny evropské. I když je to Beethovenova Óda na radost, najednou jako by v ní chyběla vroucnost a obecenstvo vstávalo poněkud zpomaleně a rozpačitě. 

O to víc se odrazila hudba první skladby večera. Předehra Můj domov, op.62, Antonína Dvořáka přímo vyrůstala z právě doznělé české hymny, neboť vznikla na objednávku jako předehra k chystané hře Josef Kajetán Tyl v Prozatímním divadle. Kupodivu prvotním tématem této předehry není melodie hymny, ale lidová píseň Na tom našem dvoře a obě melodie se mistrovsky doplňují, aby vyústily do radostné cody. Orchestr se dostal do varu, což bylo potřeba hned v další skladbě.

Skočná z opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta by se v takovém tempu, jaké nasadil dirigent Leoš Svárovský, utancovat nedala, byl to spíš závod s technickými možnostmi hráčů, jestli vražedné tempo uhrají a jestli se jim přitom nevznítí kalafuna na smyčcích. 

Ale mělo to svůj smysl, protože další skladbu, Mazurek pro housle a orchestr, op.49, Antonína Dvořáka, přišel zahrát mladý a jiskrný houslista Daniel Matejča. Ještě student, přesto je již ostříleným sólistickým matadorem a laureátem mnoha zahraničních soutěží. Už zjevem napovídal, že koncert bude čertovský zážitek, v černých očích se blýskaly rošťácké jiskřičky a následoval energický začátek. Bezproblémová technická zdatnost spolu s živelnou muzikalitou publikum elektrizovala, pevné výšky zářily a hloubky zněly hutně a měkce, jen snad střední poloha by mohla být o něco nosnější. Dar bezprostředního propojení s publikem ale přinesl mladému interpretu nadšené ovace. 

Malá suita s passacagliou, op.3, slovenského skladatele Eugena Suchoně je ze 30. let 20. století, ze začátku Suchoňových studií. Studentský úkol zvládl tehdy žák Vítězslava Nováka na výbornou, jak nakonec přesvědčila publikum i Moravská filharmonie. Preludium, ne nepodobné francouzskému impresionismu, zahájily dřevěné nástroje sladkou melodií. Arietta melodii převzala a rozvedla ji do široké kantilény, vrcholící tónem lesního rohu, který zklidnil vášnivost. Scherzo bylo naléhavé a rozjitřené, podložené rytmem bicích. Sladkost flétny se rozběhla do další energické sekvence, přerůstající do závažného pomalého varování celého orchestru. Zklidnění atmosféry a pak zase nárůst vášnivosti, trombony s tubou varovaly, smyčce se vzpínaly spolu s piccolou, a přidaly se tympány. Passacaglia s melodickým tématem narůstala v pomalém, důsledném tempu a Reminiscence pokračovala melodií do smutné atmosféry, která utichla v měkkých hlubokých tónech smyčců. 

Eugen Suchoň napsal původně skladbu pro klavír, orchestrací v roce 1945 však získala větší emoční výpověď, zejména díky emoční barevnosti sólových nástrojů. O tu se zasloužili především primárius Patrik Sedlář, Eliška Vláčilová na violoncello, Eliška Honková na flétnu, Jan Kučera na hoboj, Aleš Janeček na klarinet, Jan Dvořák na fagot a Radek Malý na lesní roh. Předvedli dokonalou souhru a smysl pro výsledný barevný efekt. Pro odlehčení nálady zazněl ještě Smetanův Furiant z opery Prodaná nevěsta – a zněl, jak se patří, od podlahy. 

Druhá polovina koncertu byla již poněkud vážnější, nejprve orchestr zahrál výběr ze Slovácké suity, op.12, Vítězslava Nováka a vybral z ní ty nejznámější části: rozpustilé Mezi dětmi, lyrické Zamilovaní a rychlé a energické U muziky. Je to jedna z mála skladeb tohoto českého autora, které se dnes hrají, jinak se na něho téměř zapomnělo. Nicméně Slovácká suita je inspirovaná folklórem, a tedy je muzikantsky živelná a pravdivá – a orchestr si dal na její interpretaci záležet, zejména vyzněla energicky poslední část s verbuňkem.  

Bohuslav Martinů a jeho Česká rapsodie pro housle a orchestr H 307A v aranži Jiřího Temla, neboť Martinů skladbu napsal pro klavír a housle a orchestraci nestihl. Oproti názvu zde ale žádnou českou lidovou píseň nepotkáme. Široký vstup orchestru přinesl tesknou náladu, jak je u tohoto autora obvyklé, a i sólové housle se vzepjaly v melancholickém tématu, aby pak byly zklidněné a upozaděné ve zvuku. Melodie housle zpívaly ve výškách a hladily v hloubkách a v technických virtuózních částech mladý houslista opět udivoval lehkostí, s jakou technické nástrahy svého nástroje zvládal a spontánní muzikalitou, s jakou předával emoční poselství. 

A přece ještě ani teď nevyčerpal svoji energii a zahrál s orchestrem ještě další skladbu slovenského autora Ilji Zeljenky Musica slovaca. Tentokrát nehrál zpaměti, ale vzal si sebou tablet s notovým zápisem, jak se na moderního mladého interpreta sluší. Teskný slovenský pregnantní motiv byl již zpočátku podložený rytmizací a housle si odpovídaly spolu s orchestrem jako halekačky na horách. Sólo a cappella přerostlo do ohnivého čardáše s dramatickými vstupy, které se střídaly se smutným toužením houslí a cappella. Náhlý závěr překvapil, stejně jako udivila přesná souhra smyčců v orchestru. 

Poslední skladbou večera byl výběr z Lašských tanců Leoše Janáčka, nejprve Dymák, kde se zpočátku na chvíli projevila únava ve skupině lesních rohů, ale rychle se vše upravilo a energický lašský tanec zněl kompaktně a hutně. Druhou skladbou byl tanec Pilky, které zněly jaksepatří sršatě a pichlavě, přesto vylehčeně. V závěru si dal dirigent záležet na širokém accelerandu a tanec ukončilo vířivé euforické tempo. 

A dirigent ještě přidal na závěr a na rozloučenou ještě jeden tanec – Slovanský tanec č. 15, op. 72. A nijak orchestr nešetřil, hnal jej jako divoké spřežení, ale nikdo se nesplašil a všichni dohráli do poslední noty v tempu, ve kterém se točila hlava i sedícímu publiku v sále. 

Slavnostní koncert k výročí republiky tak měl daleko k salonnímu a vážnému provedení, ale nic neztratil na umělecké hodnotě. Byl dramaturgickou přehlídkou toho nejlepšího v hudební literatuře, čím můžeme jako český a slovenský národ oslovit Evropu, a nejen tu. A dal také najevo, že do budoucnosti máme důvod hledět s důvěrou a s energií, máme-li takovéto základy ve výbavě naší kulturní DNA.

Foto: Šimon Kadula / Moravská filharmonie Olomouc