„Učinil tak zručně, nebyl už úplný začátečník, ale v nezralosti také jasně nekriticky.“

„Nejen Dvořák, ale ani dirigent Tomáš Brauner nešetřil dynamikou.“

„Prostřední dějství, s úlohou lyrického zastavení, vykázalo už nejeden hudební moment prozrazující budoucí Dvořákovo směřování.“

Koncertní uvedení neznámé a nehrané rané opery je přesně jednou z věcí, která dokáže přidat hudebnímu festivalu na váze, jedinečnosti, přitažlivosti a historickém významu. Král a uhlíř ve čtvrtek večer v Rudolfinu na Dvořákově Praze byl sice velkou, opravdu velkou porcí not a zvuku, ale stálo za to ji vydržet. Nejen pro intelektuální poznání, ale určitě i pro potěšení. Mladý autor řídký příběh zhudebněním několikanásobně předimenzoval, ale zejména druhé dějství se zároveň ukázalo být hudbou, kterou by si člověk rád znovu poslechl.

Dirigent Tomáš Brauner, sólisté, především Kateřina Kněžíková, Roman Hoza, Jozef Benci a Richard Samek, Pražský filharmonický sbor a Symfonický orchestr Českého rozhlasu odvedli oddanou heroickou práci s obdivuhodně zdařilým a zajímavým výsledkem. Koncert se dvěma přestávkami, trvající přes tři a půl hodiny, už vstoupil do historie. Nikdo ze zúčastněných umělců nic podobného ještě asi nezpíval ani nehrál. Král a uhlíř mají podtitul „komická opera o třech dějstvích“. Komiky tam, soudě podle koncertního provedení, tolik není. A hudby je tolik, jako by šlo o velkolepý rytířský příběh. A nebo o několik oslavných Te Deum dohromady.

Od dokončení v roce 1871 se druhá opera Antonína Dvořáka v této podobě objevila před publikem jen jednou jedinkrát, mezi světovými válkami. Její druhá verze, hudebně úplně jiná – zkomponovaná poté, co tu původní Prozatímní divadlo s dirigentem Bedřichem Smetanou pro komplikovanost neuvedlo – se párkrát hrála, ale dnes ji také nikdo nezná. Děj a text jsou totožné. Král Matyáš při lovu zabloudí. Nepoznán, stráví večer s uhlíři. Jeník ráno přistihne svoji milou Lidušku, když od hosta dostává na rozloučenou polibek. Je domnělou nevěrou roztrpčen a rozhodne se dát na vojnu. Král, nadále inkognito, zve rodinu na posvícení. Když uhlíř Matěj se ženou přijedou do Prahy, jsou ke svému údivu uvedeni na Hrad. Král odhaluje totožnost a stihne dokonce Lidušku s Jeníkem zasnoubit…

Vypadá to jako prostonárodní opera, ale třicetiletý Dvořák, v té době se zkušenostmi violisty divadelního orchestru, použil při zhudebnění prostředky wagnerovského formátu, ovšem nikoli Wagnerovy geniality. Byl prý ovlivněn Mistry pěvci norimberskými. Podnět ztvárnil po svém: hutná sazba, dál a dál stupňovaný výraz, exponované pěvecké party, složité ansámbly… Učinil tak zručně, nebyl už úplný začátečník, ale v nezralosti také jasně nekriticky, bez soudného odhadu. S bezbřehou invencí, nekorigovanou, neregulovanou. Pravda ovšem je, že orchestr i sbor byly ve čtvrtek obsazeny opravdu početně a že nejen Dvořák, ale ani Tomáš Brauner nešetřil dynamikou.

Hypoteticky vzato, bylo by zajímavé, kdyby se takového projektu ujal někdo s ambicí historicky poučené interpretace. Kdyby postavil orchestr velikosti a zvukové vybavenosti z doby Prozatímního divadla, k němu odpovídající menší sbor… Přívalu hudby by bylo určitě méně, patrně by zmizel pocit přeexponovanosti. Ale slabiny díla, které netřeba zamlčovat, by asi vynikly zase jinak. Takhle jsme byli při novodobé koncertní premiéře svědky současné podoby novoromantické opulentnosti. Avšak – a to je podstatné – zároveň jasné skutečnosti, že Dvořák učinil od své operní prvotiny Alfred zřetelný pokrok.

I v těch nejvypjatějších scénách dominovala početné skupině sólistů oddaností hudbě, výrazem i čistě zvukově nad všemi sopranistka Kateřina Kněžíková. Definitivně se významnými a krásnými úkoly a rolemi stala v poslední době už jednou provždy nepřeslechnutelnou a nepřehlédnutelnou jedinečnou osobností tuzemského operního dění. Úloha Lidušky – emotivní, skvěle zazpívaná – se k tomu řadí. Velký prostor má v opeře král Matyáš a Roman Hoza, z něhož roste v rámci dané generace podobná vůdčí osobnost, využil příležitost krásným způsobem. Zpívá přirozeně, lahodně, srozumitelně. Tenorista Richard Samek byl i zde typem romantického milovníka. V paměti v jeho přednesu zůstane jediný melodicky opravdu výrazný a zapamatovatelný výstup – arioso či přesněji popěvek „Nezůstanu s vámi, na vojnu se dám“. Josef Moravec si musel ve vysoko posazeném partu purkrabího sáhnout na hranice možností, aby setrval v rámci hezkého zpěvu.

Na provedení se dále podíleli Lucie Hilscherová, Jana Sibera, Dana Burešová, Jan Štáva, Ondřej Koplík a Michal Onufer. Sborový part je potřeba zmínit zvlášť. Pokud byl v určitých parametrech – nejen co do pěvecké náročnosti, ale i rozměrnosti – obtížný, nebylo to na provedení poznat. Nadstandardní profesionální výkon, služba. Totéž platí o úloze orchestru. Množství not, nutnost velkého výrazu a fakt, že užité motivy a témata nepatří k těm, které si člověk zapamatuje, učinily z této práce pro muzikanty asi něco, na co se nevzpomíná okouzleně. Odměnou je jen vděk publika za zprostředkování možnosti nového poznání.

První a třetí dějství opery zanechala z koncertu univerzální dojem, jsou nekonečně rozvláčná, hlasitá. Ale dějství prostřední, s úlohou lyrického zastavení, vykázalo už nejeden hudební moment prozrazující budoucí Dvořákovo směřování. Obsahuje i krásný duet. Je sice pravda, že někteří skladatelé ve třiceti komponovali už jako hotoví umělci, na druhou stranu je v případě Antonína Dvořáka možné považovat za téměř zázračné, jak strmě z poměrně dlouhých roků hledání sebe sama dokázal nakonec dospět během pár dalších let k mistrovství, které ho zařadilo do mezinárodního kontextu a nakonec na jeho špici.

„Toto prvé zpracování Krále a uhlíře je nejen svrchovaně zajímavým příspěvkem k poznání uměleckého vývoje Dvořákova, ale i operou neobyčejné ceny a divadelní působivosti, v níž nalézá vážného konkurenta druhé zpracování téhož textu,“ psalo se v novinách v roce 1929. S tím, že je zajímavé zapomenutou hudbu oživit a že má svou nespornou působivost, že nejde o nesmysl, se lze i nyní samozřejmě ztotožnit. A z provedení vznikl snímek, který bude stanice Vltava vysílat už 5. října. Věcná slova ředitele Dvořákovy Prahy Jana Simona jsou proto na místě: „Digitalizace partitury, alespoň koncertní nastudování kompletní opery a především nahrávka Českého rozhlasu mají nejen uměleckou, ale určitě i historicko-dokumentační rovinu. Bylo nám velkou ctí k tomu přispět.“

Když Antonín Dvořák zjistil, že operu Král a uhlíř Prozatímní divadlo s dirigentem Bedřichem Smetanou neuvede, protože ji asi napsal – minimálně pro pěvce – přece jen příliš komplikovanou, dílo stáhl a zkomponoval na stejné libreto úplně novou verzi. Liší se zásadně. První Král a uhlíř, jak jsme slyšeli, odpovídá ještě obecnému dobovému stylu. Ten druhý už určitě mnohem víc novému českému národnímu stylu. Bylo by v ideálním případě zajímavé slyšet pro srovnání co nejdřív i druhou verzi. Ale to už opravdu ani od Dvořákovy Prahy nelze požadovat.

Foto: Dvořákova Praha – Petra Hajská