„V podání Belfiato Quintetu vyznělo závěrečné Presto virtuózně, křehce, avšak pevně a mollová část vtáhla publikum jímavě do jiného světa, aby v závěru opět vyniklo triumfální veselí a radost z hudby.“

„Subtilně vedené tóny pod absolutním legatem a přitom s krásnou sametovou barvou hlasu Kateřiny Kněžíkové vystřídaly tóny pevnějšího charakteru, rychlejších běhavých pasáží a zároveň objemnější konzistence.“

„Po tom, co ansámbl v předchozích skladbách prokázal své jasné postavení mezi světovými konkurenty, si Rapsodii užíval s naprostým nadhledem.“

V závěrečném programu komorní řady K orchestru PKF – Prague Philharmonia vystoupil dechový Belfiato Quintet, jehož hostem byla sopranistka Kateřina Kněžíková. Hudební setkání se uskutečnilo v barokním refektáři Profesního domu MFF UK na Malostranském náměstí v Praze v pondělí 28. června. Belfiato Quintet přednesl v úpravě pro toto uskupení skladby Ludwiga van Beethovena, Paula Hindemitha, Maurice Ravela a George Gershwina. Kateřinu Kněžíkovou soubor doprovodil v Zuzančině árii z opery Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta a v Juliině árii z opery Romeo a Julie Charlese Gounoda.

Barokní refektář Profesního domu MFF UK je překrásný sál s výbornou akustikou. Nutno podotknout, že prostor byl v horkém počasí příjemně temperován klimatizací, což dodalo početnému publiku s nasazenými respirátory pocit určité svěžesti.

V úvodu nastoupil Belfiato Quintet, který reprezentují flétnista Oto Reiprich, hobojista Jan Souček, klarinetista Jiří Javůrek, hornistka Kateřina Javůrková a fagotista Jan Hudeček. Ti společně přednesli Beethovenův Dechový kvintet Es dur, op. 4 v úpravě německo-izraelského fagotisty Mordechaie Rechtmana podle Dechového oktetu Es dur, op. 103. Od prvních tónů souboru bylo jasné, že publikum čeká nevšední zážitek. V hravém Allegru předvedli hráči přesné nástupy, kompaktní vyvážený zvuk, dynamicky si vyhráli a nešlo přeslechnout krásný zářivý zvuk flétnisty Oty Reipricha. Andante ansámbl zahrál tak, že předával posluchačům klid, vytvářel agogické vlny a nebyl by to pravý Beethoven ve vynikající instrumentaci, aby tato část nepřipomínala symfonické smýšlení skladatele. Pitoreskní Menuet dal vyniknout klarinetistovi Jiřímu Javůrkovi, který své nápěvky předával svým kolegům, kteří na ně vnímavě navazovali. V podání Belfiato Quintetu vyznělo závěrečné Presto virtuózně, křehce, avšak pevně a mollová část vtáhla publikum jímavě do jiného světa, aby v závěru opět vyniklo triumfální veselí a radost z hudby.

Úpravy sopránových árií Craiga Levesqueho pro dechový kvintet a pěvkyni jsou velmi výstižné, malebné a skutečně připomínají místy orchestr. Kateřina Kněžíková nejprve přednesla Zuzančinu árii z opery Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta, ve které dala jasně najevo, že má své místo mezi pěvkyněmi na našem, ale i mezinárodním poli. Subtilně vedené tóny pod absolutním legatem a přitom s krásnou sametovou barvou hlasu vystřídaly tóny pevnějšího charakteru, rychlejších běhavých pasáží a zároveň objemnější konzistence, a to v Juliině árii z opery Romeo a Julie Charlese Gounoda. Místy byly alikvótní tóny Kateřiny Kněžíkové až ohlušující, ovšem v tom dobrém slova smyslu. Spojení ansámblu Belfiato Quintet se zpěvem příjemně zakončilo první půlku večera.

Po přestávce těleso nabídlo Malou komorní hudbu č. 2, op. 24 (Kleine Kammermusik) německého skladatele Paula Hindemitha. Jak uvádí tištěný program PKF, Hindemithovo dílo pochází z roku 1922. První část, kterou vtipně soubor zakončil jakoby otázkou, napsal skladatel v tom samém roce, avšak pro malý orchestr, akordeon a sirénu. Druhá část má být jakýmsi experimentem s jazzem. S tím pracoval i Igor Stravinskij ve svých Třech kusech pro sólo klarinet, a to už v roce 1918. Ve druhém čísle se mohla hornistka Kateřina Javůrková poprvé více prosadit a ukázat krásný zvuk svého nástroje. V dalších částech skladby se ozývaly zvuky jakési impresionistické selanky, v níž zaznívalo klenuté hobojové sólo Jana Součka, k němuž se v oktávách přidal fagotista Jan Hudeček – ladili skvěle! Dále zaujala opět horna, která zněla z dálky, skoro to působilo jako zpoza stěny sálu. Hindemithovo dílo dává možnost souboru ukázat, jak v rychlých tempech střídat dynamiku, což Belfiato Quintet zvládl výborně.

Slavné dílo Má matka husa Maurice Ravela, původně pro čtyřruční klavír, později v symfonické baletní verzi, v úpravě Joachima Linckelmanna přineslo úplně jiný zvuk. Byl širší, objemný, přesto konkrétní, velmi barevný. Výborně instrumentovaná úprava! Ve druhé části se opět projevila Kateřina Javůrková coby mistryně dynamiky – její gradace do forte byla překvapující, tak jako krásné souzvuky klarinetu s hobojem. V další části znovu zaujal Jan Hudeček svým ostinátním přizvukováním, které si velmi užíval, a bylo znát, že všem tato hudba dělá velikou radost. Zněla i hudba klopýtavá – tu bohužel rušily zvuky cateringové firmy, která na chodbě za dveřmi sklízela své nádobí a stoly. Závěr Ravelova díla byl zklidňující, připomínající zámecké prostředí, historii. Hymnické finále ve forte vyšperkoval Belfiato Quintet rychlým krátkým zjemněním posledního souzvuku.

Posledním číslem programu byla opět výborná Linckelmannova úprava slavné Rapsodie v modrém George Gershwina. Přídavkové číslo, dalo by se říct… Po tom, co ansámbl v předchozích skladbách prokázal své jasné postavení mezi světovými konkurenty, si Rapsodii užíval s naprostým nadhledem. Členové Belfiata vkusně zacházeli s dynamikou, agogikou, prostě bylo to velmi sympatické zakončení programu koncertu. Publikum bylo evidentně spokojené a vytleskalo si přídavek v podobě nápěvku „Běží liška k Táboru“ ze suity z opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka v úpravě flétnisty Jaroslava Pelikána.

Mě osobně z celého koncertu nejvíc hudebně i provedením zaujala skladba Má matka husa Maurice Ravela. V každém případě PKF – Prague Philharmonia svým pozváním souboru Belfiato Quintet a sopranistky Kateřiny Kněžíkové zakončila svůj komorní cyklus nadmíru úspěšně.

Foto: Fb Kateřiny Kněžíkové a souboru Belfiato Quintet, Milan Mošna