„Zřejmý byl i rukopis samotného Havelky v situační komice vtipně doplňující herecké akce.“

„Jana Sibera svou Neddu pojala velmi přesvědčivě. Pokud se o opeře říká, že je jen o zpěvu, Sibera tento omyl jasně vyvrací.“

„Když tenorista Petr Nekoranec začínal, nebyl jsem jeho fanoušek, přiznávám. On se však hlasově posouvá k daleko zajímavější, plnější barvě i volumenu. Divadlo svým tónem naplnil dokonale.“

Ve čtvrtek 15. června nabídla Státní opera první premiéru dvojice veristických oper Ruggera Leoncavalla a Pietra Mascagniho Komedianti (I Pagliacci) a Sedlák kavalír (Cavalleria rusticana), a to v netradičním pořadí. Tradiční bylo ovšem celkové ztvárnění děl a to je veliké plus obou inscenací, které propojovala černobílá projekce vysvětlující záměr režiséra Ondřeje Havelky. Představení jsou výborná, ale pořadí oper mě nepřesvědčilo.

Hudebního nastudování se ujal hudební ředitel Státní opery Andrij Jurkevyč, který, až na drobné výjimky, „utáhl“ operní diptych v plném nasazení. Volil dobrá tempa, nepřetěžoval pěvce a ani sbor, který se pod vedením Adolfa Melichara představil ve dvou kvalitativních rovinách. Nádherné scény obou oper odkazující na italský venkov, komediantské maringotky, skromné domky a sakrální stavby, jsou dílem Martina Černého. Skvěle využil prostor velikého jeviště Státní opery, jeho scény s nasvícením Pavla Dautovského a kostýmy Jany Zbořilové byly pastvou pro oči. Pohybově s umělci spolupracovali Jana Hanušová a Jiří Bilbo Reidinger. Ti s režisérem Ondřejem Havelkou a umělci rozehráli skvělou podívanou, a to zejména v Komediantech, konkrétně při scéně, kdy potulní herci hrají divadlo ve stylu commedia dell’arte (hlavně Nedda ztvárněná Janou Siberou), a také jejich záměry skvěle vystihnul tenorista Petr Nekoranec coby Peppe a Harlekýn. Zřejmý byl i rukopis samotného Havelky v situační komice vtipně doplňující herecké akce.

Postavy prvního obsazení v Komediantech ztvárnili Jana Sibera jako Nedda, Denys Pivnickij jako Canio, Daniel Scofield coby Tonio, Csaba Kotlár jako Silvio, Petr Nekoranec jako Peppe, sóla vesničanů pak patřila Tomáši Bartůňkovi a Zdeňku Haasovi.

Jana Sibera svou Neddu pojala velmi přesvědčivě. Pokud se o opeře říká, že je jen o zpěvu, Sibera tento omyl jasně vyvrací. Ač menší postavy, dokáže divadlo naplnit gesty i mimikou, částečně i svýma nápadnýma očima. Pěvecky rozhodně nezklamala, její Nedda zněla ve všech polohách a i emočně-pěvecká rovina byla na vysoké úrovni. Určitě je tato role jedním z milníků její kariéry. Canio Denyse Pivnického je standardem, herecky poutavý, pěvecky a barvou hlasu pro mě osobně už méně. Od postavy typu Cania očekávám pevný, kovový hlas, který svými emocemi v rozčilení diváka skoro ohluší. Pivnickij takový typ tenoristy není a bohužel jsem zaznamenal i dost intonačních nejistot. Tonio v podání Daniela Scofielda je sázka na jistotu. Zpočátku snad nebyl zcela „rozehřátý“, své umění v průběhu večera však rozehrál herecky i pěvecky velmi dobře. Ztvárnil i postavu Alfia ve druhé opeře večera, k čemuž se ještě dostanu. Herecky ne zcela jistý výkon podal Csaba Kotlár v roli Silvia. Hlas má krásný, ovšem postrádal jsem emoce. Skvělý byl naopak Petr Nekoranec, kterému hlas zraje, radost slyšet! Je pohybově velmi nadaný, skákal, dělal kotrmelce (radost i vidět!) a svůj popěvek o Kolombíně zazpíval ze střechy maringotky. Když tento tenorista začínal, nebyl jsem zrovna jeho fanoušek, přiznávám. Ale on se hlasově posouvá k daleko zajímavější, plnější barvě i volumenu. Divadlo svým tónem naplnil dokonale. Velmi mě jeho výkon potěšil.

Obě opery protkává působivá černobílá videoprojekce Diviše Marka vysvětlující děj. V Komediantech je to například příběh o tom, jak se Canio seznámil s malou Neddou, které se ujal a pak si ji vzal. V němých videích v mezihrách účinkují skuteční protagonisté obou oper a nutno říci, že jsou režijně a herecky velmi zajímavá a působivá. A právě snímek, který obě díla po přestávce propojuje, vysvětluje režisérův záměr obrátit tradiční pořadí oper: „Lákala mě představa obě opery propojit. Proto jsem se rozhodl pro opačné pořadí. Oba příběhy se tedy odehrají v jedné a téže vesnici a tím spojovacím prvkem bude postava, která má pro děj i vyústění obou příběhů zásadní roli: Tonio. Když Canio před zraky vesnického publika zabije svou ženu Neddu a jejího milence Silvia, Tonio si s hrůzou uvědomí, že to byl on, kdo celou tragédii vyprovokoval, a uprchne. Útočiště najde právě ve vesnici, před níž se příběh kočovné herecké společnosti odehrál. Tam se takřka z žebráka vypracuje díky své chytrosti a ne vždy korektnímu chování na jednu z nejvýznamnějších osobností vesnice. V naší inscenaci se tak z Mascagniho Alfia stane Tonio.“

Jak jsem již zmínil, Tonia (Alfia) v Sedláku kavalírovi ztvárnil také Daniel Scofield. Jako Santuzza se představila Ester Pavlů, Alejandro Del Angel představoval Turiddua, Lolu pak Michaela Zajmi a Luciu Sylva Čmugrová.

Začal bych sborovými výstupy, které jsou v Sedláku kavalírovi velmi oblíbené. V Komediantech jsou spíše „dějové“, v druhé opeře jsou spíše statické, zejména veliká sborová scéna Regina Coeli. Sbor Státní opery v obou operách podal slušný výkon, v Komediantech se však divák zaměřuje hlavně na hlavní postavy. Přestože v druhé inscenaci sboristé naplnili divadlo mohutným zvukem (první kvalitativní rovina, o které jsem psal na začátku), nezněli kompaktně a soprány nezpívaly dostatečně pevně, zdály se být poněkud unavené a vyčnívaly hlasy jednotlivých členek (druhá rovina). Toto se občas projevilo i u tenorové skupiny. Každopádně sbor sklidil okamžitý potlesk a publikum ho ocenilo i u děkovačky.

Operu samotnou otevírá popěvek Turiddua. Hned od prvních tónů Alejandra Del Angela bylo zřejmé, že se publikum setkalo s výjimečným pěvcem. Tenorista vládne krásným barevným hlasem, dostatečný volumen mu umožňoval vyjádřit silné emoce. Santuzza Ester Pavlů pro mě nebyla tak silným zážitkem, jako když jsem ji naposled viděl roli v Carmen v Národním divadle. Tessitura Santuzzy je vyšší a Ester Pavlů kvůli ní musela hlas „zeštíhlit“. Tím ale místy mizela její příjemná barva hlasu a exponované vyšší tóny neudržela dostatečně dlouho, ukončovala je o kóma dříve, než by divákovo ucho chtělo. Soustředěnost na pěveckotechnické zvládnutí role byla pro pěvkyni prioritou, což bylo na herecké akci znát. Je jasné, že je Ester Pavlů výbornou zpěvačkou, myslím, že její Santuzza pouze přišla trochu dříve, než by měla.

Daniel Scofield, jak jsem již naznačil, podal přesvědčivý výkon, s Del Angelem byli „tahouny“ Sedláka kavalíra. Sylva Čmugrová svou roli matky Lucie podala svým stále mladistvě znějícím hlasem. Pro tuto roli to nebyla vhodná volba, přestože je Čmugrová výbornou interpretkou. A k Michaele Zajmi: Zpívá skvěle! Je dalším výborným úkazem našich divadel.

Závěr opery Sedlák kavalír není tak strhující jako u Komediantů, hudebně ani dramatickým pojetím. I přes Havelkův záměr filmem vysvětlit záměnu pořadí oper, mám za to, že se myšlenka minula účinkem. I tak dvojpředstavení Komediantů a Sedláka kavalíra rozhodně mohu doporučit. Stojí za to.

Foto: Národní divadlo Praha / Jan Hromádko