„Spolupráce s Pietarim Inkinenem byla geniální, on je tak skvělý dirigent, že jsem opravdu dělala to, co chtěl, protože to dávalo smysl.“

„Na konzervatoř vzpomínám ráda, ale myslím, že jsem nebyla ještě dost vyzrálá, abych všechno kolem klasické hudby dokázala pochopit – její hloubku, cit, krásu.“

„Hodně se změnilo, když jsem se po přestupu na AMU dostala k paní profesorce Heleně Kaupové. To byl pro mě opravdu velký zlom, protože ona byla ta, která to ve mně utvrdila.“

Ester Pavlů – česká mezzosopranistka mladé generace, která se v poslední době nezastaví. Tu zpívá na Maltě, poté v Sofii, v Grazu, dále v USA a čekají na ni krásné role v Národním divadle a ve Státní opeře. O tom všem a nejen o tom mluvila v rozhovoru pro KlasikuPlus.

Ester, před nedávnem ses vrátila z koncertního turné v USA, kde jsi reprezentovala českou hudbu. Jak se to vše stalo? Kdo všechno cestoval s tebou?

Byla jsem pozvána ředitelem Českého centra v New Yorku Miroslavem Konvalinou, abych vystoupila na konci roku Bohuslava Martinů v Bohemian National Hall. Koncert byl jedním z projektů oslav osmdesáti let příjezdu Martinů do USA. Na koncertě zazněla hudba jak zmiňovaného skladatele, tak také Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Ke spolupráci jsem si na toto turné pozvala svého profesora zpěvu, pana Vlada Chmela, a klavíristu Ahmada Hedara.

Která místa jste navštívili?

Jeden koncert byl v Bohemian National Hall, dále v Chopin Theatre v Chicagu dále v Muzeu v Cedar Rapids a poslední koncert se uskutečnil ve městečku Spillville v kostele svatého Václava, kde Dvořák, mimo jiné, hrál na varhany a začal zde při svém letním pobytu, kam byl pozván s celou svou rodinou, psát Devátou symfonii e moll Z Nového světa.

Musel to být celkově krásný zážitek, je skvělé, že jste s Vladem a Ahmadem tak dobře zapůsobili za oceánem. Gratuluji! Ale v poslední době, už od před Vánoc, jsi byla zpívat na více místech. Od října jsi byla k nezastavení – dvakrát na Maltě, působila jsi v Grazu a tak dále… Můžeš našim čtenářům těch posledních pár vyčerpávajících měsíců přiblížit?

V říjnu minulého roku jsem se přihlásila na masterclass Josého Cury na Maltě, které pořádala Malta Philharmonic Orchestra. Vím, jak José pracuje, měla jsem tu možnost už několikrát ho poznat, jak na masterclass, které pořádal tady v Praze před šesti lety s orchestrem FOK, tak dále v inscenaci Nabucca v Národním divadle v Praze. Známe se a velmi si vážím jeho rad a jeho velkého umění. Takže, jelikož mi covid hodně věcí zrušil, měla jsem čas s ním na Maltě pracovat na své další roli, která mě čeká příští sezónu ve Státní opeře. Protože jsem na vedení filharmonie udělala velký dojem, byla jsem pozvána na Novoroční prezidentský koncert na Maltu znovu. Musím říct, že MPO je fantastický orchestr, se kterým se mi zpívalo úplně samozřejmě. Věřím, že jsme se neviděli naposled. Po mém návratu domů přišla nečekaně nabídka na účinkování v hlavní roli Rossiniho Popelky ve Státní opeře v Sofii (před pár dny Ester svou Popelku na stejném místě zpívala znovu, pozn. redakce). Dále přišel opravdu rychlý záskok do opery Švanda dudák, a to v Grazu, kde se taktovky ujal fantastický Robert Jindra.

Byla to úžasná spolupráce, jak s Robertem, tak s celým inscenačním týmem. Měla jsem jednu zkoušku a hned druhý den veřejnou generálku a premiéru. To bylo opravdu šílené! Vrátila jsem se z USA v pondělí v podvečer a druhý den ráno jsem hned jela autem do Grazu, kde jsem měla asi šestihodinovou zkoušku s režisérem. Musím říct, že jsem byla opravdu unavená… ale zvládla jsem to i přes osmihodinový časový posun.

Tedy klobouk, dolů, jak jsi to zvládla! Tím se ale dostáváme k té další roli v SOP. O jakou se jedná?

Jedná se o mou, dá se říct, další vysněnou roli, a to roli Santuzzy v Sedláku kavalírovi. Myslím si, že mi Cura k této opeře měl opravdu hodně co říct a předat, jelikož to zpíval mnohokrát v několika produkcích, a dokonce mám ten dojem, že to i někde režíroval.

Je úžasné sledovat tvůj vývoj za poslední dva tři roky, pokud si dobře vzpomínám, do povědomí našich návštěvníků koncertů ses zapsala významně svou spoluprací s FOKem a svým Mahlerem s dirigentem Inkinenem. Od té doby jdeš stále nahoru. Zavzpomínáš na tu dobu?

Na toto turné vzpomínám strašně ráda. Bylo to poprvé, co jsem vystupovala v Británii. Vždy, když vystupuji s orchestrem FOK, tak je to na vysoké úrovni a mám z toho radost a je to zážitek. Spolupráce s Pietarim Inkinenem byla geniální, on je tak skvělý dirigent, že jsem opravdu dělala to, co chtěl, protože to dávalo smysl. Navštívili jsme London Cadogan Hall, Cardiff, Edinburgh, slavnou Usher Hall a další, takže byla to fantazie a velkou radost mi udělaly velmi pozitivní recenze. A také to byla má poslední zahraniční akce před začátkem covidu…

Zmínila jsi Vlada Chmela, že tě učí. Pojďme se podívat i do pozadí tvých začátků. My dva jsme byli spolužáci na konzervatoři. Jak na tu dobu vzpomínáš a můžeš k tomu něco zmínit? Poté jsi absolvovala jistě nějaké další kurzy…

Na konzervatoř vzpomínám ráda, ale myslím, že jsem nebyla ještě dost vyzrálá, abych všechno kolem klasické hudby dokázala pochopit – její hloubku, cit, krásu. Pocházím sice z hudební rodiny, ale úplně jiného žánru, takže se to ve mně dost na konzervatoři třelo. Pro mě bylo zásadní, že jsem chtěla zpívat, a to, že to bude nakonec opravdu opera, se rozhodlo tak až v pátém ročníku, když jsem dostala rozum.

Je pravda, že si tě pamatuji jako takovou „divošku“ s ohromným hlasem. A je dobře, že jsi k opeře našla cestu.

Miluji to a nechtěla bych dělat nic jiného. Hodně se změnilo, když jsem se vrátila po roce studia na VŠMU zpět do Prahy a dostala jsem se po přestupu na AMU k paní profesorce Heleně Kaupové. To byl pro mě opravdu velký zlom, protože ona byla ta, která to ve mně utvrdila. Její hodiny mě posouvaly tak strašně dopředu a dávala mi tak velkou inspiraci, že jsem jí doteď za to vše velmi vděčná. A možná bych řekla, že mi vlastně zachránila hlas.

O Heleně Kaupové se traduje, že je výborná učitelka zpěvu. Můžeš specifikovat, v čem ti vlastně zachránila hlas?

Byla jsem dlouho vedena jako kontraalt. Můj vrchol bylo dvoučárkované as, a to opravdu jen výjimečně, takže se mnou měla hodně práce. Ona je fantastická, měla jsem velké štěstí, že jsem k ní mohla jít. Bylo to přístupem a technikou, kterou mi předávala takový balíček, a velmi mě nakopávalo to, že ve mě věřila. Jsou z nás kamarádky doteď, i když se naše cesty rozdělily.

Naprosto chápu, já jsem si zažil něco podobného, když mi hlas „odlehčila“ paní profesorka Hajóssyová. Máš velmi barevný hlas a s tím se musí zacházet opatrně. Už jsi naznačila, že pocházíš z úplně jiného hudebního prostředí. Můžeš nám to přiblížit?

Moje maminka je klavíristka, vystudovala na Slovensku a je Slovenka, ale potkala mého otce a vše se změnilo. Můj táta je a byl rockový bubeník, takže klasická hudba se u nás doma na „pár“ let vytratila, až do doby, než jsem začala svá studia klasického zpěvu.

Už jsi zmínila Josého Curu. Jak ti byl nápomocen on?

José Cura mi dává spíše interpretační rady. Je to velmi inteligentní a sečtělý člověk. Velmi ráda naslouchám jeho radám. Snaží se vyvolat tu správnou emoci, vypráví příběh – proč se zrovna zpívá tato věta, tato slova, jaký mají podtext, proč to tak vlastně je… jde hodně do hloubky daného příběhu.

A jak jste se spolu našli s Vladem Chmelem?

Na Vlada Chmela jsem dostala doporučení od svého klavíristy Ahmada Hedara a tak úžasně jsme si sedli, že spolu pracujeme už skoro pět let. Krásně se navázalo na techniku Helenky Kaupové, neodpustí mi nic! Pracujeme spolu tvrdě notu po notě, někdy to tak opravdu je. Velmi si ho vážím, samozřejmě za to, jaký je pedagog zpěvu, ale i za to, jaký je to člověk.

Ester, ty máš už dvě děti, nemýlím-li se. Jak se tvá kariéra dá zvládat?

Ano, mám dvě děti, konkrétně dva kluky. Někdy je to horší, někdy to jde samo. Člověk musí být hodně organizovaný. Já mám to velké štěstí, že mám úžasného manžela, který, když mu to jeho práce dovolí, tak děti pohlídá i na delší dobu. Mám fantastickou rodinu, která mi opravdu velmi vychází vstříc.

Myslím, že máš úžasné zázemí, to je skvělé! Tvé profi stránky uvádějí: Česká operní zpěvačka, ale až po rozkliknutí se ukáže, že jsi mezzosoprán… Má to nějaký hlubší důvod?

Ne, to nemá…

Dobrá, a co tvé další plány?

Za měsíc mě čeká premiéra opery Carmen v Národním divadle v Praze, doufejme, že už nám to nic nepřekazí, jelikož premiéra byla o rok a půl odložena. Na tuto roli se těším opravdu hodně. Dále mě čeká premiéra Švandy dudáka, také v ND, potom už zmiňovaná Santuzza ve Státní opeře a spousta nových rolí a koncertů.

Ester, děkuji za rozhovor a přeji ti, aby tvé plány vyšly!

Já také děkuji a čtenářům KlasikyPlus přeji hodně krásné hudby!

Foto: Národní opera a balet Sofie, Kateřina Dvořáková Manková, Malta Philharmonic Orchestra, Werner Kmetitsch, Marek Lhotský, Michal Bareš, Josef Rabara