KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Kathleen O’Mara a Ahmad Hedar příjemně završili víkend, na rozdíl od jejich publika english

„Z ‚živého‘ pianissima rozezpívané a klenuté fráze i nádherná ‚zhoupnutí‘ v legatech jen potvrdily, že pražské publikum má tu čest naslouchat mimořádné kvalitě.“

„A zase jsme u toho… Ach jo! To publikum! Dojem z celého díla snížen minimálně o třetinu… Veliká škoda!“

„Kathleen O’Mara… v letošním roce třicetiletá a skvělá!“

Spolek přátel hudebních talentů do Prahy na neděli 25. ledna pozval mladou americkou sopranistku Kathleen O’Mara – pořadatelé našemu publiku pravidelně představují mezinárodní umělce na počátku jejich kariéry. Kathleen O’Mara v předloňském roce zvítězila v soutěži Operalia Plácida Dominga, kde získala i Cenu Birgit Nilsson, v minulém roce zas obdržela první cenu v pěvecké soutěži královny Sonji v Oslu. Na pražské Novoměstské radnici v dílech Korngolda, Verdiho, Beach, Janáčka, Strausse, Ciley, Charpentiera a Pucciniho spoluúčinkoval klavírista Ahmad Hedar. Umělci nezklamali.

Kathleen O’MaraAhmad Hedar recitál zahájili písní Marietty Glück, das mir verblieb (Štěstí, které mi zbylo) z prvního dějství opery Mrtvé město brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. Ta je v operním představení ve skutečnosti duetem postav Marietty a Paula. Od první fráze na sebe Kathleen O’Mara prozradila, že disponuje opravdu krásným a podmanivým hlasem, zejména pak výrazem a muzikalitou, jakož i vynikající němčinou. Z „živého“ pianissima rozezpívané a klenuté fráze i nádherná „zhoupnutí“ v legatech jen potvrdily, že pražské publikum má tu čest naslouchat mimořádné kvalitě přednesu, podpořenému pevným, jistým, nikoliv však hřmotným doprovodem klavíru, který měl křídlo zcela otevřené. Nutno podotknout, že v tomto čísle Korngoldova hudba sama vybízí k velmi jemnému přístupu k hlasu a naplnit tento požadavek umožňuje pouze technika na vysoké úrovni. Kathleen O’Mara jí disponuje.

Následoval výběr tří písní Giuseppa Verdiho, a to Non t’accostare all’urna (Nepřibližuj se k urně), Ad una stella (Ke hvězdě) a Stornello. Po Korngoldově hudbě šlo, dle mého názoru, o lehčí dramaturgický propad. Druhá z písní mě doslova nutila napsat si poznámku, že je hudebně málo zajímavá. Vše bylo ze strany obou umělců provedeno na skvělé úrovni, jen ta hudba… Verdi byl hudebním velikánem, jeho písně však nejsou mým šálkem čaje. Výběr těchto tří písní neumožňoval v pokračování rozjetého vlaku plného překrásné harmonie, melodie a nádherných vysokých tónů, protože v hudebním zápisu autora prostě nejsou. Publikum tleskalo po každé písni, což mě osobně rušilo. Nejde však o ucelený cyklus, takže jde o věc vkusu.

Co však na onen „rozjetý vlak“ navazuje, je cyklus Three Browning Songs, op. 44 (Tři písně na verše Roberta Browninga) americké skladatelky Amy Beach (1867 Henniker – 1944 New York). Ta byla zázračným dítětem – lze dohledat, že už jako čtyřletá napsala své první valčíky. Klavírní základy jí dala její matka, později Amy brala soukromé hodiny u Ernsta Peraba a Carla Baermanna, žáka Ference Liszta.  Po smrti manžela, lékaře Henryho Harrise Aubreye Beache, pobyla pár let v Německu, kde hodně koncertovala. V roce 1914 se vrátila do Ameriky; umělecky působila v New Yorku. Opět skládala hudbu, vyučovala a byla členkou organizací zaměřených na hudební výchovu žen. Coby skladatelka byla uznávaná více nežli klavíristka. Písně The year’s at the spring (Rok je v jaru), Ah, love but a day (Ach, lásko, jen jeden den!) a I send my heart up to thee (Své srdce ti posílám) oba umělci přednesli s patřičným patosem a zaujetím. Pozdně romantická hudba skladatelky skutečně příjemně navázala na hudbu Ericha Wolfganga Korngolda. Její hudební jazyk je vášnivý, vznosný. V kombinaci s hlasem pěvkyně mi hudba Beachové místy připomínala i muzikál. Bohužel jsem se musel oprostit od opětovných potlesků nepoučeného publika mezi písněmi. Opravdu by to chtělo nějakou osvětu. Dokážete si potlesky představit například ve Čtyřech posledních písních Richarda Strausse? Že ne? Tak to jste měli být v neděli večer v Novoměstské radnici!

Straussovu cyklu Vier lezte Lieder předcházela klavírní hudba Leoše Janáčka. Části Lístek odvanutý, Pojďte s námi!Dobrou noc! z první řady cyklu Po zarostlém chodníčku Ahmad Hedar přednesl velmi pěkně. Mezi jednotlivými částmi udržel napětí v dozvuku i fyzicky (například pozdvihnutou rukou), takže publikum nemělo šanci opět nabourat atmosféru.

Dramaturgicky zlatým hřebem večera, dle mého názoru, měly být již zmíněné Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Milovníkům vážné hudby a většině čtenářů portálu KlasikaPlus.cz jistě toto dílo není třeba představovat. Uvádí se v symfonické verzi, ale i ve verzi s klavírem. Myslím, že se jedná o prubířský kámen každé sopranistky. Neskutečně těžké dílo po stránce intonační, ohromné nároky na široký dech a rozsah, stejně tak na dynamiku a výraz, a to vše ruku v ruce se srozumitelnou němčinou! Hutná straussovská harmonie Ahmada Hedara nevyprovokovala k dynamice, která by pěvkyni překryla. Ta se hlasově prosadila na výbornou (pokud hodnotíme toto komorní provedení) – rád bych pro srovnání slyšel Kathleen i v symfonické verzi. Sopranistka si výborně vedla i v nejtěžších frázích a ukázala krásnou barvu hlasu v celém svém rozsahu. A zase jsme u toho… Ach jo! To publikum! Dojem z celého díla snížen minimálně o třetinu… Veliká škoda!

Závěr recitálu patřil opeře Adriana Lecouvreur Francesca Ciley, konkrétně árii z prvního dějství Io son l’umile ancella. Zpívat po Straussovi tuto árii, to chce odvahu. Ono vůbec po Straussovi zpívat cokoli jiného, je dost na hraně. Delší čas být nastaven do extrémních intonačních postupů v německém jazyce, tak odlišném od italštiny, musí bez odpočinku nutně zanechat na hlase stopu. Pianissima již byla jemně poznamenána, a to i širšími vokály, kdy proud vzduchu proudí méně kontrolovaně. Přesto však Kathleen O’Mara ukázala, jakou je profesionálkou, protože i tak svou árii přednesla opravdu nádherně! Dokonce publikum provolávalo své „brava“!

Uvolněná atmosféra po oficiálním konci programu dala Kathleen O’Mara s Ahmadem Hedarem přednést ještě dva kusy, a sice árii Depuis le jour z Charpentierovy opery Louise a árii Chi il bel sogno di Doretta z Pucciniho opery La rondine (Vlaštovka). Potlesk a relax po náročném programu byl na přídavcích jasně znát. Fantastické pianissimové finesy, pomalu se rozevírající do širší dynamiky, nádherná nasazení vysokých tónů a závěry frází! Zkrátka Kathleen O’Mara… v letošním roce třicetiletá a skvělá!

***

Rozhovor s pěvkyní čtěte ZDE. Rozhovor s klavíristou ZDE.

Foto: Petr Dyrc

Josef Zedník

Zpěvák, publicista

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál také na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal). Také pracoval několik let pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Má rád své nejbližší a pejska Endyho. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.



Příspěvky od Josef Zedník



Více z této rubriky