Po sérii úspěchů na nejprestižnějších světových pěveckých soutěžích včetně Operalie Plácida Dominga v roce 2024 a Královny Sonji v roce 2025 se americká sopranistka Kathleen O’Mara stále výrazněji prosazuje jako jeden z nejpůsobivějších hlasů své generace. Svůj pražský debut absolvuje 25. ledna 2026 na Novoměstské radnici, kde v jejím podání zazní Čtyři poslední písně Richarda Strausse či písně americké skladatelky Amy Beach. V rozhovoru se vyjadřuje tématům dynamiky kariéry, trémy na soutěžích, úskalí sopránového oboru, ale i k body shamingu a postavení žen v kultuře.

Po zhlédnutí několika videí na YouTube jsem došel k závěru, že váš hlas v sobě spojuje pozoruhodnou lehkost s velkou komplexností a bohatou barevností, který má do budoucna předlohy k silné dramatické poloze. To je ale pohled zvenčí. Zajímalo by mě, jak byste své hlasové dispozice popsala vy sama.

To je asi ta nejtěžší otázka. Svůj hlas vnímám jako velmi teplý a zároveň světlý, s jistou váhou a objemem. Ano, vnímám, že se přirozeně posouvá směrem k dramatičtějším polohám, ale zároveň je pro mě zásadní udržovat repertoár co nejpestřejší. Považuji za důležité zpívat – v rozumné míře – různorodý repertoár, aby hlas zůstal pružný a živý. Mozart je pro mě v tomto smyslu naprosto klíčový a chci u něj zůstat tak dlouho, jak to jen půjde. Příklon k dramatičtějším rolím je totiž vždy trochu – jak v angličtině říkáme – „slippery slope“ (kluzký svah – pozn. red.) a je třeba na něj vstupovat s velkou opatrností, protože pak už není cesty zpět.

Jaké jsou vaše operní sny v této fázi kariéry? Existují role, k nimž vás to už nyní přirozeně táhne, nebo takové, které si vědomě vytyčujete jako cíle do budoucna?

Věřím, že řada rolí, o nichž sním, bude skutečně odpovídat mým hlasovým možnostem a jednou se k nim dostanu, za což jsem velmi ráda. Na prvním místě je pro mě Ellen Orford z Petera Grimese, protože Brittenovu hudbu miluji a zpívání v angličtině je mi velmi blízké. Následují postavy jako Taťána, Maršálka, Arabella nebo Elvira – to všechno jsou role, které si nesu jako své dlouhodobé sny. Ráda bych se také vrátila k Mimi či Donně Anně, tedy k rolím, které jsem už zpívala, a o to silnější je touha je znovu prožít, vrátit se k nim s větší zkušeností a v novém světle.

Můžete se podělit o svou zkušenost z Operalie? Co vám dala nad rámec samotných cen – po umělecké či profesní stránce?

Byla to velmi zvláštní a vlastně i krásná zkušenost. Operalia je pokaždé jiná, hodně záleží na místě konání – tenkrát to byla Bombaj, což s sebou neslo řadu výzev. Dlouhá cesta z Los Angeles, výrazný časový posun… nebylo to jednoduché. Jakmile jsem se ale ocitla na místě, atmosféra byla nečekaně vstřícná a podpůrná. Cítila jsem se přijatá, obklopená povzbuzením a otevřeností.

Profesně mi soutěž otevřela dveře téměř okamžitě. Setkala jsem se s lidmi, kteří mohou skutečně změnit životní dráhu – a to není málo. Umělecky pro mě ale byla Operalia především výzvou. Nejsem soutěžní typ, soutěže ve mně vyvolávají stres a nejistotu. Tentokrát jsem se však rozhodla přistoupit k tomu jinak: dovolila jsem si zpívat svobodně, bez strachu z hodnocení, a prostě ukázat, co umím. Soutěž probíhala krátce před mým angažmá v Metropolitní opeře, kde jsem byla obsazena jako cover za Donnu Annu. Nervozita byla obrovská. Soutěže jsou pro mě paradoxně často děsivější než vystupování na jevišti MET. Krátce předtím jsem absolvovala i další soutěž a ten pocit strachu byl stále velmi živý.

Po Operalii jsem ale v MET zazpívala dvě představení Donny Anny – tentokrát už ne jako cover – a měla jsem z toho obrovskou radost. Byl to sen, který se mi splnil po mnoha letech. V sázce bylo hodně, ale všechno do sebe přirozeně zapadlo. Vnímala jsem to jako logické vyústění cesty, kterou jsem si právě v soutěžích prošla.

Některé sopranistky zmínily, že pěvecké soutěže mohou vyvolávat zbytečně vyhrocený pocit rivality, zejména právě mezi sopranistkami. Setkala jste se s tím na Operalii nebo na jiných soutěžích, nebo byla vaše zkušenost odlišná?

Možná jsem naivní, ale s tím jsem se nesetkala. Měla jsem štěstí být obklopena laskavými zpěvačkami. Často se stává, že na soutěžích vystupují i moji přátelé, a já jim přeju, aby uspěli. Ovšem neříkám, že se v takovém prostředí nemůže snadno zrodit žárlivost a nejistota. Těší mě jejich úspěchy, ale zároveň se neubráníte myšlence „proč ne já?“, čímž vzniká prostor pro nejistotu pro srovnávání; tak to prostě je. Je to prostředí s vysokým tlakem a chápu, že by některé sopranistky mohly pociťovat určitou rivalitu, zejména v takto konkurenčním oboru. Všichni ale máme co nabídnout,a já povahou nejsem člověk, který by chtěl druhým jakkoliv škodit. 

Zmínila jste, že soprán je nesmírně konkurenční obor. Je to jeho hlavní nevýhoda?

Svým způsobem ano, je to určitě mnohem náročnější, než si mnoho lidí dokáže představit. Myslím, že každá sopranistka čelí svým výzvám bez ohledu na typ hlasu – všechny touží po prestižních angažmá na velkých scénách, což je samo o sobě náročné; v tomto oboru je obrovská konkurence.

Spatřuji v tom ale i velkou výhodu: to, že je nás tolik, způsobuje, že se opravu snažíme být nejlepší. Asi nejlépe to demonstrují má angažmá v různých operních domech, na nichž se setkávám excelentními pěvkyněmi, a ty často patří k těm nejlepším hlasům, jaké jsem kdy slyšela. Ano, v oboru je veliká konkurence, ale zároveň se jako soprán neustále pohybujete v nesmírně inspirativním prostředí na špičkové umělecké úrovni. 

Je důležité znát své místo, vědět, co zpíváte a co zpívat můžete. Následně musíte vědět, jak samu sebe prezentovat porotcům či casting managerům. Naučila jsem se přizpůsobovat se situaci: pokud vím, či tuším, že v budoucnu budu zpívat některé větší role, nesmím je v soutěžích předvádět příliš brzy. 

Jste ráda, že jste sopranistka?

Rozhodně, být sopranistkou mě naplňuje – je to výzva, ale také obrovská radost.

Zůstaňme ale ještě chvíli u nevýhod a výzev tohoto oboru. Svět opery v dnešní době často klade na sopranistky až extrémní nároky nejen stránce vokální, ale i vizuální. Doufám, že nebudu impertinentní, když se zeptám: Setkala jste se někdy v operním světě s body shamingem? 

Toto je velice důležité téma a jsem ráda, že jste ho otevřel. Poznámky ke své váze dostávám od svých sedmnácti let. Ať už se jedná o rádoby taktní upozornění, že by pro mě má tělesná konstituce mohla představovat problém, až po otevřeně negativní komentáře ohledně toho, jak vypadám. Naučila jsem se s tím pracovat, člověk si prostě musí nechat narůst trochu hroší kůži. Osobně považuji za absurdní, že je na ženy v tomto oboru kladen tlak, aby vypadaly tradičně krásně, natož v režijním divadle, které vychází z reality. Nepotřebujete na to mít žádnou zvláštní představivost, stačí se podívat kolem sebe, jak vypadají ženy kolem vás, které si prochází podobnými dramaty jako Violetta či Mimi. Proč tedy režiséři mají tendenci do těchto roli obsazovat sopranistky s velikostí 36? Copak by Carmen s nadváhou nemohla prožít stejnou lásku a drama? 

Můj partner mě už pět let miluje takovou, jaká jsem. V opeře je bohužel běžný názor, že je třeba vypadat určitým způsobem, být určitého typu. Já mám ale zato, že pokud dokážu svou práci úspěšně vykonávat – hlasem, výrazem i herectvím –, nikdo by mi neměl diktovat, kolik kil mám zhubnout. Samozřejmě jiná situace by byla, kdybych kvůli váze nezvládala jevištní práci, ale to vůbec není na pořadu dne. Musím říct, že je mi líto všech, kteří si museli od kohokoli v tomto průmyslu vyslechnout něco podobného.

Čelí sopranistky i jiným útokům jen proto, že jsou ženy? I nehledě na vzhled…

Osobně jsem nezažila nic opravdu hrůzného, co by bylo otevřeně misogynní, ale přesto se setkávám s muži, kteří se ke svým ženským kolegyním chovají odlišně a s jistou mírou nadřazenosti. Jsou to takové ty poznámky, kdy mi říkají, že jsem „hodná holčička“, přestože jsem dospělá žena, a to mi opravdu vadí. Jsou situace, kdy si muži myslí, že si mohou dovolit věci, jež do profesionálního prostředí rozhodně nepatří. Často to vnímám, když pracuji s dirigentkami, tváře mnohých hudebníků i zpěváků se často hemží různými úšklebky, aniž by k tomu měli jakýkoliv relevantní hudební důvod. Je mi opravdu nepříjemné, když na adresu dirigentek slýchám hloupé komentáře; v tomto odvětví je misogynie bohužel stále velmi rozšířená a snad i proto je mi příjemnější pracovat v produkcích, které jsou vedeny ženami. Ale jedním dechem bych chtěla dodat, že v tomto odvětví pracuje spousta skvělých mužů a kolegů, kterých si vážím profesionálně i lidsky.

Jeden tenorista mi kdysi řekl, že kvalitu operního domu lze posoudit podle úrovně jeho kantýny. Jak vnímáte kvality operních domů vy? Přece jen už máte bohaté zkušenosti…

Je pravda, že existuje jen málo operních domů, kde by zákulisí nebylo průmyslové, staré nebo nějakým způsobem zanedbané – pro mě to ale tolik nehraje roli. Důležitější jsou lidé, kteří tam pracují a koho scéna angažuje – ti jsou pro mě divadlem. K té narážce na kantýnu: dech mi doslova vyrazila kantýna v opeře v Oslu. Stylem, výběrem, kvalitou jídla, a dokonce tam rostly čerstvé bylinky, které jste si mohli přidat do jídla, a celé to prostředí působilo neuvěřitelně přívětivě. Jako kuchařka jsem to obzvláště ocenila. 

Jaké máte vzory mezi sopranistkami, zejména mezi těmi, které stále mají aktivní kariéru? 

Ačkoliv jich je mnoho, první jméno, které mi vytanulo na mysli je Renée Fleming, jedna z největších sopranistek vůbec. To ona ve mně probudila touhu zpívat; a mimo hlasu obdivuji její role. Pokud vše půjde, jak si přeju, chtěla bych zpívat mnohé z jejího repertoáru. Dále musím zmínit Ailyn Pérez, kterou jsem často slyšela ve škole, a jejíž kariéra mě inspiruje. Měla jsem možnost spolupracovat s úžasnými umělkyněmi, jako je Susan Graham či Patricia Racette – obě mi byly skvělými mentorkami. Inspiruje mě také Latonia Moore, zejména způsobem, jak ovládne jakýkoliv prostor; kam přijde, nenechá si nic líbit – v tomto ohledu bych chtěla být jako ona. Obdivuji i Lise Davidsen a další současné sopranistky, jejichž práce mě stále motivuje a inspiruje.

Přijíždíte do Prahy, a tak se vás nemohu nezeptat na zkušenosti s českým repertoárem. Nebo je to pro vás zatím spíše neprobádané území?

První, co si v souvislosti v českým repertoárem vybavuji, je jedna z menších rolí v Janáčkově Zápisníku zmizelého – to bylo ještě na Juilliardu. Věnovala jsem se zatím hodně německé a italské opeře. Česká opera, podobně jako ruská, ale zatím není oblast, ve které bych měla hlubší zkušenosti. Nicméně jednou bych si velmi ráda zazpívala Jenůfu a později možná i Rusalku. Těším se, že si osahám své schopnosti ve zpívané češtině. 

V Praze zazpíváte mimo jiné Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Jakým jazykem k vám promlouvá Straussova hudba mluví a jak tuto skladbu prožíváte emočně a vokálně? 

Strausse miluju – jeho hudba se mě hluboce dotýká. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem v Muzeu Edvarda Muncha v Oslu poprvé uviděla jeho obraz Slunce. Právě tento obraz údajně Strausse inspiroval a prohlásil, že jeho tento obraz zosobňuje jeho hudbu. Jeho hudba je pro mě katarzní: dramatická, a přitom lidská. Čtyři poslední písně jsou nádherné, protože každá z nich reflektuje jinou fázi života a připomíná nevyhnutelnou pravdu, že život jednou skončí. V tom nacházím krásu, v níž se všichni najdeme. Všichni žijeme a všichni zemřeme, a zpívat tyto písně je pro mě téměř terapeutické.

Zazpíváte také písně americké skladatelky Amy Beach. Můžete ji představit českému publiku a vysvětlit, proč si její hudba zaslouží širší uznání?

Amy Beach mám opravdu ráda. Její hudbu jsem začala studovat už jako teenager a některé její skladby se mi staly téměř životní samozřejmosti. Zemřela ve čtyřicátých letech 20. století a byla jednou z prvních amerických skladatelek, které dosáhly skutečného úspěchu. Její hudba se často zaměřuje na lásku a hledání smyslu života, její poezie je plná hlubokých emocí, a to všechno dělá její dílo krásným a inspirativním. Jako Američanka chci do programu zařadit skladatelku, s níž se osobně cítím propojena. Považuji za důležité, abych si stále rozšiřovala repertoár, ale i povědomí o skladatelkách. Vždy se snažím zařazovat skladby skladatelek do svého repertoáru na koncertech.

Vybavujete si okamžik, kdy jste se rozhodla zasvětit svůj život opeře? Měla jste nějaký plán B?

Hudbu jsem milovala odjakživa. Pocházím z hudební rodiny, zpívala jsem ve sboru a původně jsem chtěla být učitelkou hudby. Zpěv jsem brala spíš jako radost a hlasové lekce byly zábavou. Na střední škole mi ale jedna učitelka poradila, abych se zpěvu věnovala vážněji. Studovat hudební pedagogiku se tehdy zdálo praktičtější a operní kariéra pro mě byla něčím velmi nejistým a vzdáleným.

Během bakalářského studia se to ale změnilo. Lidé, kterým jsem důvěřovala, mi začali říkat, že právě tohle je moje cesta. Čím víc jsem se s operou setkávala, tím víc jsem si ji oblibovala. Moje první zkušenost s operou byla Ravelova opera Dítě a kouzla, kde jsem zpívala ve sboru. V druhé polovině uváděli operu Gianni Schicchi, kterou jsem sledovala už z hlediště a poprvé jsem slyšela árii O mio babbino caro. V tom okamžiku jsem věděla, že přesně tohle chci dělat.

Co vám pomáhá vracet se z operních výšin zpátky na zem? Máte nějaké nemuzikální zájmy?

Hodně cestuji a pokaždé se snažím mít s sebou něco, co mi připomene domov – třeba oblíbené kuchyňské potřeby, když cestuji autem, či plyšáka nebo oblíbenou deku, když někam letím. Zkrátka něco, co mi prostředí zpříjemní a udělá útulnějším. Miluji vaření, ráda objevují nové ingredience a nové recepty v cizích zemích, je to pro mě způsob, jak zůstat „uzemněná“ a šťastná, i když jsem mimo domov.

Samozřejmě od opery odpočívám i poslechem jiné hudby. Teď třeba je moje favoritka Adrianne Lenker z americké indie-folk formace Big Thief, ale mám ráda i pop, punk a vše mezi tím. Můj Spotify wrap je vždycky pestrou směsicí.

Jako americké umělkyně se vás nemohu nezeptat – jak vnímáte vývoj kultury ve své zemi? Máte z něj obavy?

Mám z vývoje kultury ve Spojených státech velký strach. Teď zrovna jsem viděla fotografie z přejmenovávání Kennedyho centra na… ani to jméno nemůžu vyslovit! Bylo to nesmírně znepokojivé. Myslím, že by každý měl věnovat pozornost dění v kultuře, zvlášť ti, kdo se uměním živí. Kultura často zůstává na chvostu. Chci se ujistit, že práce, kterou dělám, mě bude naplňovat a budu na ni hrdá a bude smysl ji vykonávat i nadále. Nejen v USA, ale i ve světě je bohužel spousta nenávisti a smutku a na umění to má velmi špatný vliv.

Kdybyste mohla pozvat na sklenku vína jednu operní postavu, koho byste vybrala a jak byste takové setkání naplánovala.

Těžká otázka… První, kdo mě napadá, je Musetta. Myslím, že by bylo zábavné s ní zajít na drink. Dost pochybuji, že by si užila Denver, kde bydlím; raději bych chtěla, aby mě vzala do své Paříže, představila mi své přátele, prošla bary, kam ráda chodila. Užila bych si s ní divoký večer.

Foto: kathleenomarasoprano.com

Facebook X E-mail WhatsApp