„Když si Janáčkovo Postludium člověk rozebere, zjistí, kolik je tam nádherných myšlenek a míst, která se dají prožít a ‚vyzpívat‘. Nevnímám to jako sólo, ale jako svébytnou SOUČÁST celého díla.“

„Ale vzhledem k tomu, že celá akce dopadla nad očekávání dobře, můžeme ji zpětně považovat za ‚nultý‘ ročník nového festivalu Dědictví Levého Hradce.“

„O tohle jde! V těch dětech je tvoje pokračování. Jde o to, aby tvé ‚hnízdo‘ bylo v pořádku. Já se o cokoli jiného už odmítám bát.“

Varhanici, hráčku na klávesové nástroje a dnes už organizátorku svého festivalu Danielu Valtovou Kosinovou jsem poznal coby bývalý zpěvák asi před patnácti lety, ale také jsem o ní měl přehled díky tomu, že jsem studoval na HAMU s její sestrou, mezzosopranistkou Jarmilou Kosinovou, dnes už Vopatovou, s níž jsme dodnes přátelé. K našemu rozhovoru v příjemné kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad mě od začátku září inspirovalo provedení Janáčkovy Glagolské mše v rámci Koncertu pro Evropu, které se konalo na Vltavě, a to s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a sólisty pod vedením Semjona Byčkova. Termín k našemu setkání jsme hledali dlouho a je aktuální, jelikož Daniela coby domovská klávesistka a varhanice Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vystoupí se svým orchestrem na dvou gratulačních koncertech, které jsou věnovány mezinárodně uznávanému pěvci, dirigentovi a skladateli Josému Curovi, a to už dnes, v úterý 13., a ve čtvrtek 15. prosince ve Smetanově síni Obecního domu. Dirigovat a zpívat bude samotný oslavenec, od kterého zaznějí v českých premiérách dvě skladby – Symfonická suita z opery Montezuma a Rudý kněz a Te Deum.

Danielo, u příležitosti Koncertu pro Evropu na začátku září jsem si všiml, že hraješ varhanní sóla v Janáčkově Glagolské mši úplně jinak, než jsem zvyklý je slýchat. Jakým způsobem jsi na tom partu pracovala? Konzultovala jsi svůj přístup k této skladbě s někým?

Našla jsem si svou cestu, a to takovou, že to nemá zaznít jen rychle a virtuózně. Já si prostě myslím, že Glagolská je duchovní dílo, přestože k němu Janáček přistupoval „živelně“. Postludium vnímám tak, že po závěrečném Agnus Dei přebírám od dirigenta otěže, vše, co do té doby s celým aparátem vybudoval, a znovu předávám štafetu tak, aby mohl navázat. To sólo nemůže vypadnout z toho konceptu, který je nějak nastaven. Není to virtuózní kolotoč manuálů a pedálů! Je v něm spousta myšlenek a frází. Když si to Postludium člověk rozebere, zjistí, kolik je tam nádherných myšlenek a míst, která se dají prožít a „vyzpívat“. Nevnímám to jako sólo, ale jako svébytnou SOUČÁST celého díla. Má to svou hloubku a moudrost. Jsou tam určitá místa, která nehraju rychle z principu, ne protože bych je rychle nezahrála. Jsem moc ráda, že sis toho všimnul.

A k tomuto vlastnímu konceptu jsi došla až při posledním turné s Českou filharmonií, které završil ten koncert na Vltavě, nebo už někdy dříve?

Už dříve, a to v době, kdy jsem studovala na HAMU. Aniž by mě tenkrát někdo oslovil, sama jsem si Glagolskou studovala s myšlenkou, co kdybych se k této skladbě někdy v budoucnu dostala… No a poprvé jsem ji hrála s Českou filharmonií ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka v roce 2015. Tenkrát jsme hráli v Musikvereinu ve Vídni, kde je skvostný nástroj – byla to pro mě tenkrát veliká událost! Už tenkrát mi pan Bělohlávek řekl: „Je dobře, že to nehrajete extrémně překotně, můžete ještě více zpívat.“ Teď si uvědomuji, že mi vlastně můj názor potvrdil. Od té doby si tento přístup hlídám a musím říci, že úplně nejsvobodněji jsem se cítila právě při tom zářijovém koncertě na Vltavě.

Všiml jsem si, díky sociálním sítím, že jste celý letošní zájezd prožívali ve skvělé partě a že jsi navázala krásné přátelství se sopranistkou Evelinou Dobračevou…

Není úplně běžné, že by pěvkyně, zejména sopranistky, byly takto příjemné osobnosti. Ale protože jsme s Evelinou podobného věku, je vlastně už zralou ženou, nemáme potřebu si cokoliv dokazovat, navíc jsme stejného znamení. Zkrátka slovo dalo slovo u nějaké kávy a ona se na mě podívala a řekla: „Ty máš hodně podobný životní příběh jako já, že?“ No, probraly jsme celé naše životy, skamarádily jsme se a pak proběhla různá nakupování, pláže, koncerty, dokonce jsme si vzájemně upravovaly vlasy. Je to prostě úžasná ženská!

Ona je Ruska, jestli se nepletu…

Ano, je, ale velice mladá emigrovala do Německa, protože tam měla příbuzné, je to vlastně Berlíňanka ruského původu.

Dostaly jste se spolu i k současné napjaté situaci na Ukrajině?

Dostaly. Ona to bere jako každý rozumný člověk – že je to celé špatně a ruská agrese je nepřijatelná.

Probrali jsme spolu turné se závěrečným vystoupením na Vltavě. Než se posuneme dále, rád bych se tě zeptal na tvou hudební cestu od mládí… Vy jste začínaly s tvou sestrou Jarmilou muzicírovat v Chrudimi, že?

A ještě máme bratra, který byl nadaný tanečník, ale ten po studiích odešel do ciziny, dnes žije v Arizoně. No, Jarmilka šla vlastně v mých stopách, protože je o šest let mladší než já. Já jsem chodila na chrudimskou hudebku, potom ona, já jen na klavír a ona na zpěv i na klavír. Poté jsem šla na pardubickou konzervatoř. Jarmilka se svým zpěvem opravdu zabodovala, obě naše dráhy se nastartovaly docela úspěšně. Sestra se dostala na HAMU k Libuši Márové, měla nabídky, jezdila po zájezdech sólově, měla i divadelní úspěchy, ale zdravíčko jí v sólové kariéře udělalo na čas překážku. Uvidíme časem, zda bude pokračovat. Každopádně je u hudby stále, vyučuje zpěv a je v tom úspěšná a je šťastná, čerstvě vdaná a velmi se navzájem podporujeme. Obecně obdivuju psychiku zpěváků… Vy to máte skutečně náročné – jakýkoliv diskomfort či indispozice mají vliv na váš výkon. Já, když nejsem úplně v pořádku, stále smáčknu klávesu a ono to hraje…

Tedy Danielo, to se od instrumentalistů opravdu nečeká, taková empatie ke zpěvákům! Děkuji za všechny! Po hudebce jsi šla na pardubickou konzervatoř, kde už jsi studovala obor varhany…

Ano, já jsem od dvanácti let vedle klavíru chodila soukromě na hodiny hry na varhany, a to z důvodu, že mi bylo moudře řečeno mou učitelkou i maminkou, že klavíristů je mnoho a že bude těžší dostat se na konzervatoř. A bylo to dobře, protože jsem se v Pardubicích dostala do varhanní třídy skvělého Václava Rabase, což byl ohromný pojem! S ním jsem zjistila, že varhany jsou mým osudem. Za to, kde ve své profesi jsem dnes, vděčím hlavně jemu!

Ano, pan Rabas je dodnes velkým pojmem. Dále jsi šla na HAMU…

Dostala jsem se k Jaroslavu Tůmovi, který je úžasný a skvělý pedagog, a také jsem dostala stipendium na půlroční studium v Hamburku, kde jsem pracovala s Wolfgangem Zererem. Měla jsem ohromné štěstí na pedagogy, opravdu veliké!

A jak začala tvá spolupráce s FOKem?

Ještě než jsem ukončila studia na HAMU, už jsem chodila na výpomoci do FOKu, to byl rok 2003. A dva roky po škole mi tam nabídli stálé místo. Takže od roku 2006 jsem nastálo u pražských symfoniků.

To už je pěkná řádka let! Můžeš zmínit nějaké projekty, na které dodnes ráda vzpomínáš?

Když jsem do FOKu nastoupila, byl šéfdirigentem Serge Baudo. A ten s námi v roce 2004 uvedl velkolepé dílo Arthura Honeggera – Johanku z Arku. Bylo to koncertní provedení s Frederikou Smetanou v hlavní roli, s několika českými herci, kteří své role museli umět v originále, tedy ve francouzštině, a pěveckými sólisty. Neuvěřitelná, nádherná, nebeská hudba! Tento můj zážitek, myslím, dosud nic nepřekonalo. Na obou koncertech jsem na konci oratoria brečela u klavíru.

Na ty koncerty vzpomínám i já! Tehdy to bylo právě s Pražským filharmonickým sborem. Myslím, že jsme to prožívali všichni podobně…

Úžasné období jsme zažili, když šéfoval pan Jiří Kout. Na to vzpomínají snad všichni. To byla mimořádná osobnost. Měl obrovské charisma, silný lidský příběh, byl to dirigent od Pána Boha. Vládl emocemi a bylo to období, kdy jsi mohl vidět, jak ho celý orchestr adoruje. Šel mu na ruku, nezažili jsme žádný odpor, opravdu jsme ho milovali. On uměl tak vyprávět o skladbě, která se ti třeba ani nemusela tolik líbit, že tě pro ni zkrátka nadchnul! Pamatuji si s ním mozartovský program, kde byly dvě koncertantní sopránové árie, ve kterých je opravdu nelehký klavírní part. Cvičila jsem to asi měsíc! Ale podařilo se.

Ráda na to vzpomínám. Také vzpomínám ráda na všechny Glagolské mše, které jsem s FOKem odehrála. A také jsem vždy byla ráda, když s námi spolupracoval José Cura, protože jsem často byla u korepetic, hodně jsme si povídali o všem možném a díky tomu jsme se lidsky velmi našli. Je slavný, a přitom úplně normální, milý, zlatý člověk…

A dostáváme se k pozvánce na dnešní a čtvrteční koncert, že?

Ano, na ty koncerty se moc těším! Bude u nás (s FOKem) slavit šedesátiny. Varhanní part v jeho Te Deum a cembalový ve suitě z opery Montezuma nejsou těžké, jde spíše jen o specifickou barvu nástroje v několika místech, takže si Josého hudbu užiju spíš jako posluchač.

A čím vlastně začala tvá spolupráce s Českou filharmonií?

To bylo velkolepé, v roce 2014 mě pozvali s panem Bělohlávkem na turné po Americe, kde se hrála Janáčkova orchestrální rapsodie Taras Bulba. Tři týdny v USA včetně Carnegie Hall… co víc si přát? Asi právě na to konto mě poté oslovili na tu Glagolskou do Vídně…

Nežárlí FOK? Přeci jen s Českou filharmonií vystupuješ nemálo…

Zatím je to v pořádku, ale uvědomuji si, kde je mé místo, a dávám si pozor. Je pravda, že díky poslednímu projektu s Českou filharmonií jsem si musela vzít pár dní neplaceného volna… a já nebyla na dvou zahajovacích koncertech svého domovského orchestru. Sama jsem z toho měla špatný pocit a řekla jsem si, že příště to musím nějak lépe vymyslet a naplánovat… Já jsem zkrátka doma ve FOKu.

A u nás, kde by sis také ráda zahrála kromě Prahy? Přijala bys pozvání do Pardubic, když jsi tam studovala?

No samozřejmě, že bych si tam ráda zahrála!

Danielo, všiml jsem si, že jsi u zrodu nového festivalu, jehož „nultý“ ročník už proběhl. Můžeš našim čtenářům svůj projekt přiblížit?

Ta myšlenka začala v roce 2005, když jsem začala žít v Roztokách u Prahy. Součástí Roztok je na takovém ostrohu nad Vltavou hradiště s prvním křesťanským kostelem v Čechách, které se jmenuje Levý Hradec. A tam, když prostě vejdeš, na to místo, okamžitě to na tebe začne působit. Obrovský genius loci – úžasné místo, vibrace a duchovno všude… Ano, jsou tam každou sobotu ve 14 hodin mše, ale nic víc… a já si říkala: „Tady se ale musí něco dít, a když to neudělá někdo jiný, tak to udělám já!“ Začala jsem si zjišťovat, jak se získávají granty, do toho všeho jsem měla umělecký a rodinný kolotoč, takže to trvalo… Letos to nějak vyplynulo samo, protože jak tam občas hraji na bohoslužbách, zjistila jsem, v jak špatném stavu je tamní nástroj. Tak jsem pozvala svého kamaráda – varhanáře, aby se na to podíval. Ten mi řekl, že se jedná o poměrně vzácný nástroj, který by si zasloužil kompletní zrestaurování. Tak jsem dostala nápad. Řekla jsem našemu panu faráři, že uděláme sbírku a ten pozitiv opravíme. A při té příležitosti, blesklo mi hlavou, bychom tam mohli zorganizovat tři koncerty o prvních třech sobotách v září a že vše z těch koncertů půjde na tu sbírku. Pana faráře jsem zatím festivalem nestrašila. Ale vzhledem k tomu, že celá akce dopadla nad očekávání dobře, můžeme ji zpětně považovat za „nultý“ ročník nového festivalu Dědictví Levého Hradce.

To jsem rád. A jaké projekty se konaly?

Na první sobotu jsem pozvala pana režiséra Kačera, který četl z životopisu Karla IV. – Vita Caroli za mého přispění na malý varhanní pozitiv. Na druhý koncert jsem pozvala houslistku Moniku Urbanovou a harfistku Hedviku Mousa Bacha, které spolu tvoří Duo Beautiful Strings, a třetí sobota patřila nejvýznamnějšímu projektu, a to duchovní skladbě od Jiřího Miroslava Procházky na mou objednávku, Legendě o svaté Ludmile pro čtyři pěvecké sólisty a varhany. Skladba tak na Levém Hradci měla světovou premiéru a zažila veliký úspěch. Čtrnáct dní na to jsme ji uvedli ještě v Třebíči. Je to mimořádné dílo a myslím, že o něm ještě uslyšíme.

Danielo, ty máš celkem velikou rodinu. S manželem máte tři děti. On sám je houslista, aranžér a skladatel, který úspěšně skládá filmovou hudbu a hudbu k PC hrám… Jak to všechno zvládáte?

Je to někdy opravdu kolotoč, se třemi dětmi se není co divit, ale my jsme s manželem spolu skoro dvacet let, jsme partneři v pravém slova smyslu – a to se pak dá zvládnout všechno. Dcera Bětuška krásně zpívá a od malička hrála na flétnu, ale to šlo později stranou, protože si našla jinou lásku, a to jsou koně. Letos bude dělat přijímačky na střední zemědělskou školu – obor jezdectví a chov koní. Kluci jsou ještě malí, bude jim sedm let, ale oba jsou také hudebně nadaní, absolutní sluchaři, mimochodem.

Na jaké nejbližší projekty bys ráda pozvala naše čtenáře?

Určitě na ty gratulační koncerty s Josém Curou dnes a ve čtvrtek, ale také na Kouzelnou Rybovku Matěje Formana, která se teď v prosinci koná nejen v kostele svatých Šimona a Judy, ale bude dvakrát i ve Smetanově síni Obecního domu, a to pro UNICEF. A taky se těším, že obnovíme naše duo s mou sestrou. Rády bychom v příštím roce zase něco vytvořily, například bychom chtěly natočit další CD.

Já jsem slyšel nějaké vaše počiny, moc se mi to líbilo! Danielo, jak to máš s trémou?

No, já ji již téměř nevnímám. Životní koncentrace na to, co je opravdu důležité, a to je moje rodina, mi trému skoro odejmula. V mládí jsem se tak moc soustředila na umělecké výkony, ale když přišla rodina, energii jsem rozdělila a nyní si hudbu spíše užívám. Dokonce si na koncertech odpočinu, protože ta pravá „fuška“ na mě čeká právě doma… Mozek ti jasně vyhodnotí: „O tohle jde! V těch dětech je tvoje pokračování. Jde o to, aby tvé ‚hnízdo‘ bylo v pořádku.“ Já se o cokoli jiného už odmítám bát. Takže já jdu hrát třeba Glagolskou, cítím jisté mrazení, ale taková ta panika, kterou jsem zažívala zamlada, ta je už definitivně pryč.

Danielo, to je krásný závěr našeho setkání! Moc ti za něj děkuji a přeji ti, ať ti a tvé rodině vše vychází!

Foto: Petr Dyrc, archiv autora, archiv Daniely Valtové Kosinové, Pardubické hudební jaro ( Facebook – Ivan Bllemby Krejza), Pavla Hartmanová