„Když si Janáčkovo Postludium člověk rozebere, zjistí, kolik je tam nádherných myšlenek a míst, která se dají prožít a ‚vyzpívat‘. Nevnímám to jako sólo, ale jako svébytnou SOUČÁST celého díla.“
„Ale vzhledem k tomu, že celá akce dopadla nad očekávání dobře, můžeme ji zpětně považovat za ‚nultý‘ ročník nového festivalu Dědictví Levého Hradce.“
„O tohle jde! V těch dětech je tvoje pokračování. Jde o to, aby tvé ‚hnízdo‘ bylo v pořádku. Já se o cokoli jiného už odmítám bát.“
Varhanici, hráčku na klávesové nástroje a dnes už organizátorku svého festivalu Danielu Valtovou Kosinovou jsem poznal coby bývalý zpěvák asi před patnácti lety, ale také jsem o ní měl přehled díky tomu, že jsem studoval na HAMU s její sestrou, mezzosopranistkou Jarmilou Kosinovou, dnes už Vopatovou, s níž jsme dodnes přátelé. K našemu rozhovoru v příjemné kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad mě od začátku září inspirovalo provedení Janáčkovy Glagolské mše v rámci Koncertu pro Evropu, které se konalo na Vltavě, a to s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a sólisty pod vedením Semjona Byčkova…