„Varhanní matiné FOK ve Smetanově síni zahájil profesor AMU a známý koncertní varhaník Jaroslav Tůma.“

„Rozsah jeho repertoáru od renesance do současnosti je obdivuhodný. Je také prvním českým varhaníkem, který nahrál souborně varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha.“

„Z české literatury uvedl méně hrané autory Aloise Hábu a Jana Hanuše. Zakončil známou Pátou symfonií Charlese-Marii Widora.“

Tři varhanní matiné v sezoně pořádá Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK na cenné romantické varhany ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, postavené varhanářskou firmou Voit z Durlachu u Karlsruhe roku 1912. Tato firma byla zvolena proto, že tehdy jako jediná v Evropě uměla postavit pojízdný hrací stůl varhan, potřebný vzhledem k úpravám podia koncertního sálu. V sobotu 23. září zasedl k varhanám Jaroslav Tůma, jeden z nejpřednějších českých varhaníků současnosti, profesor hudební fakulty AMU.

Jeho bohatá koncertní činnost, při které navštívil opakovaně celou Evropu, USA, Kanadu, Japonsko, Jihoafrickou republiku, Mongolsko a Singapur, se neomezuje jen na varhany. Koncertuje i na cembalo, klavichord a pianoforte. Je vyhledávaným improvizátorem, nositelem prvních cen z mezinárodních improvizačních soutěží v Norimberku 1980 a Haarlemu 1986 a mnoha dalších ocenění z mezinárodních soutěží. I jeho diskografie je impozantní. Prozatím nahrál 64 sólových titulů. V roce 2020 natočil jako první varhaník u nás souborné varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha na nové varhany Vladimíra Šlajcha na Svaté Hoře u Příbrami. Je také významným pedagogem a své zkušenosti předává mimo AMU také v řadě mezinárodních kurzů a seminářů. Jako interpret je citlivý na zvukový charakter nástroje, na kterém koncertuje, a volí vždy odpovídající skladby ze svého bohatého repertoáru všech stylových období od renesance po současnost.

Pro své matiné vybral na úvod záslužně dva české málo hrané autory 20. století. Alois Hába je znám především jako experimentátor v oblasti čtvrttónové a šestinotónové hudby. Původně učitel, napsal několik varhanních fug ještě předtím, než kvůli získání většího hudebního vzdělání vstoupil na konzervatoř. K varhanám se vrátil až v roce 1951, kdy v tradičnějším duchu napsal Fantasii op.75a. V úvodu a závěru cituje chorální Te Deum laudamus a v průběhu skladby pracuje s českým nápěvem Tebe Bože chválíme, kombinovaným s tématem Hábova jména H A B A. Stručná skladba byla velmi vhodně zvolena na úvod a s chutí zahrána.

Vystřídala ji Suita lirica Jana Hanuše. Plodný autor symfonií, baletů, oper a komorní hudby napsal v roce 1954 Koncertantní symfonii pro varhany, harfu a tympány s orchestrem, kde využívá spíš mohutného varhanního zvuku. Třívětá Suita lirica z roku 1957 je náladovou skladbou spíš komorního zvuku a jemných barev, které Tůma znalecky využil zvlášť v první části. Následující scherzino přineslo náležitý kontrast v živém pohybu a půvabné zvukové podobě, která nikde nepřerostla komorní rámec. Ani závěrečná část s gradací uprostřed nebyla interpretem stupňována do většího zvuku, ale příkladně držena spíš v menší dynamice a pevném tvaru, ústícím do ztichlého závěru. Zde je možno hovořit o jasné rehabilitaci málo hraného díla zásluhou velkého výkonu Jaroslava Tůmy, který se za ně postavil celým svým uměním.

Víc než polovina matiné byla věnována jedné z nejznámějších skladeb francouzského symfonického stylu Páté symfonii Charlese-Marii Widora. Rozsáhlá pětivětá virtuózní skladba trvá přes půl hodiny. Její části, plné kontrastů tempových i výrazových, vrcholí veleznámou slavnou Toccatou, jedním z nejpopulárnějších děl varhanní literatury vůbec. Nástroj ve Smetanově síni je ovšem vhodný spíš pro německou a českou romantickou literaturu a autorovým zvukovým požadavkům, vepsaným do notového textu, nemůže plně vyhovět. Tůmovo pojetí bylo možno nazvat jako velmi odpovědné, ale zdrženlivé. Zdálo se, že krásná lyrika Hanušovy skladby přesáhla a ovlivnila i následné vyznění Widorovy symfonie. Symfonie byla zvukově postavena spíš na labiálních rejstřících s menším využitím jazyků. Takto zněla méně francouzsky a víc středoevropsky. Druhá věta byla hrána v pomalejším pohybu a při své délce možná málo zpěvně. Následující Menuet, zastupující scherzo, nepřinesl tempově potřebný kontrast. Proti tomu krásná pomalá čtvrtá věta dýchala nádherným klidem a závěrečná Toccata měla možná při zeslabování ve středu věty málo znělého zvuku. V přídavku (patrně improvizaci na Toccatu) se Tůma projevil opět jako temperamentní energický hráč se záviděníhodnou suverenitou, jak ho známe z jiných vystoupení.

Foto: Petra Hajská