„Na šestém koncertu Mezinárodního varhanního festivalu u sv. Jakuba 7. září vystoupila jihokorejská varhanice Yewon Choi.“

„Studovala varhanní hru v Soulu a účastnila se různých mezinárodních interpretačních kurzů v Evropě. Nyní působí jako varhanice v evangelickém kostele v Mnichově a zároveň tam studuje na magisterském stupni Vysoké hudební školy.“

„V programu uplatnila české skladatele Kabeláče a Ebena. U německých autorů 19. století si z cyklických děl trochu nepochopitelně vybrala pouze jednotlivé části, takže program působil značně útržkovitě.“

Yewon Choi se narodila v Jižní Korei a studovala varhanní hru v Soulu. Účastnila se aktivně různých mezinárodních interpretačních kurzů v Evropě u předních varhaníků (Wolfgang Zerer, David Titterington ad.). V loňském roce získala II. cenu na Mezinárodní soutěži Petra Ebena v Opavě a zvláštní cenu za interpretaci jeho díla. V současné době je varhanicí v evangelickém kostele v Mnichově a zároveň studuje na magisterském stupni ve třídě u nás dobře známého Martina Sandera, vítěze Mezinárodní soutěže Pražského jara a častého porotce varhanních soutěží v České republice. Yewon Choi vystoupila 7. září v Praze na šestém koncertu Mezinárodního varhanního festivalu u sv. Jakuba.

Yewon Choi je technicky znamenitě vybavenou interpretkou. Její hudební projev je nenápadný, neopájí se žádným ohromujícím tutti, které varhaníky často svádí k exhibicím. Využívá spíš nižší dynamiku a i v hudbě romantismu jsou její interpretace střízlivé a věcné.

Její program byl zarámován skladbami dvou českých skladatelů – v úvodu Kabeláčem, v závěru Ebenem. Mezi české autory vložila Yewon Choi čtyři německé skladatele 19. století. Její výběr byl podivuhodný v tom, že u žádného z nich nehrála cyklus celý nebo celou sonátu, ale vytrhla z nich jednotlivé části podle klíče, který se nepodařilo při koncertu odkrýt. Jedině Kabeláč byl hrán celý. Následující díla zazněla spíš jako torza toho, jak jejich účinek skladatelé zamýšleli, včetně závěrečného Ebena. Zde mohla možná zapůsobit dramaturgie koncertů a trochu usměrnit výstavbu programu, aby byl skutečně festivalový.

Bouřlivá Fantasie d moll Miloslava Kabeláče byla hrána ve zvuku spíš střízlivě a v rychlém pohybu v tak závratném tempu, že se pohyblivé osminy na svatojakubském nástroji nestačily ozvat. Johannes Brahms napsal v posledním roce života jedenáct chorálových předeher. Nebyly myšleny jako cyklus a zveřejněny byly až pět let po jeho smrti. Nádherná hluboká meditativní Herzlich tut mich verlangen (č. 10) posloužila programu jako přechod k následující Sonátě č. 16 gis moll Josepha Gabriela Rheinbergera, která zdaleka nedosahuje kvality předcházejícího Brahmse. Rheinberger působil celý život jako dvorní varhaník a královský kapelník v Mnichově. Byl skladatelem spíš konzervativního směru. Napsal dvacet varhanních sonát a řadu dalších varhanních děl. Sonáta č. 16 je třívětá. Byla hrána bez první věty. Klidné Andantino bylo pečlivě a možná až moc rytmicky přesně zahrané a sonáta vyvrcholila rozsáhlou Introdukcí s následující fugou, kompozičně přesvědčivě zvládnutou.

Robert Schumann se tvorbě varhanních děl příliš nevěnoval. Napsal jen Šest fug na B A C H. Ve varhanní verzi se hrává jeho Šest kánonických studií op. 56. Jsou původně psány pro klavír s připojeným pedálem k basovým strunám. Nástroj tohoto typu se v 19. století neujal. Jeho realizace na varhany je technicky beze zbytku hratelná, ale zvukově problematická. Autorovu představu klavírního zvuku varhany nemohou nahradit. Sólistka zvolila druhou a čtvrtou část v jemném zvuku a málo romantickém výrazu. Stále probíhající kánonický postup dvou hlasů byl málo zřetelný.

Z rozsáhlého varhanního díla letošního jubilanta Maxe Regera (150. výročí narození) zvolila II. sonátu d moll op. 60 z roku 1899. Z třívětého díla zazněla pouze první věta Improvizace. Skladba střídá bouřlivá a tichá místa, divokost a klid velmi působivě. Interpretka tyto kontrasty spíš potlačila a uhladila. Proto zahrané torzo nemohlo silněji zapůsobit.

Závěr koncertu patřil závažnému cyklu z roku 1964 Laudes Petra Ebena. Skladatel poprvé vstoupil po spíš ještě tradičněji stylizované Nedělní hudbě na osobitější půdu svého hudebního vyjadřování, ve kterém pokračoval a které stále kultivoval až do smrti. Zvláštní dvoudílnost všech čtyř vět cyklu tvoří chmurnost začátku a následující chvála a vděčnost za vše dobré, podpořená citací a zpracováním gregoriánského chorálu. Sólistka potlačila nápaditou barevnost díla. Novátorské technické postupy sice zvládla bravurně, ale ne všechno vyznělo tak, jak autor zamýšlel.

Foto: Zdeněk Chrapek