„Lehké úvodní tóny koncertní árie ‚Alma grande e nobil core‘ ladily s příchodem půvabné Doubravky Součkové, jejíž hlas se následně ve velmi vysokých, bravurně vyzpívaných tónech s až neuvěřitelnou silou vyklenul prostorem.“

„Amálie Dobšíková v pouhopouhých dvaceti letech předvedla precizní, profesionální výkon nabitý emocemi; je u ní vidět obrovská míra talentu, ale také tvrdé práce, píle a disciplíny.“

„V díle se propojila umělecká excelence s duchovním poselstvím.“

Festival Hortus Magicus v uplynulém víkendu pokračoval bohatým hudebním i volnočasovým programem. Návštěvníci měli možnost kromě pěti výjimečných koncertů zhlédnout výstavu v místní obrazárně, navštívit profesionálně komentovanou prohlídku zámku i arcibiskupské zahrady, floristické expozice a pro nejmenší byla připravena i dětská zóna s poutavými příběhy, loutkovým divadlem a dalšími aktivitami.

Hudební program začal v sobotu již v jedenáct hodin, kdy se v obrazárně arcibiskupského zámku představila mezzosopranistka Dagmar Šašková, která za doprovodu Moniky Knoblochové hrající na hammerklavír interpretovala vybrané písně Josepha Haydna a cyklus písní Letní noci Hectora Berlioze.

V obrazárně se odehrával také následující koncert Jaroslava Tůmy, který na stejný nástroj zahrál tři sonáty vlastního výběru třech méně známých, ale o nic méně významných českých barokních skladatelů Františka Xavera Duška (Sonáta A dur, č. 6), Josefa Antonína Štěpána (Sonáta Es dur, PicŠ 19) a Leopolda Koželuha (Sonáta D dur, op. 1: č. 3). Ještě před samotným koncertem Tůma krátce a poutavě pohovořil o použití, vlastnostech a historii nástroje, na který hrál. Sonáty interpret obohatil o spojky v podobě improvizací, takže se posluchačům dostalo i originálního, nikdy neslyšeného materiálu.

Hřebem druhého večera na zámku v Kroměříži však bylo Mozart Gala v podání Moravské filharmonie Olomouc, tentokrát pod vedením bývalého šéfdirigenta orchestru Jakuba Kleckera. V impozantním prostoru nádherně zdobeného, přesto však vzdušného a prosvětleného Sněmovního sálu představila Filharmonie společně s váženými hosty – sopranistkou Doubravkou Součkovou a barytonistou Jiřím Brücklerem – program sestavený z árií z nejproslulejších oper Wolfganga Amadea Mozarta. Koncert však začal první větou Mozartovy Malé noční hudby, KV 525, čímž orchestr navodil vznešenou a výjimečnou atmosféru celého večera a také demonstroval vynikající akustické podmínky v sále. Orchestr již v úvodních taktech zněl plně, energicky, ale přesto velmi čitelně a jasně. Patrné bylo také to, že Jakub Klecker je se „svým“ orchestrem nadále silně spjat a že vzájemná chemie stále funguje. Lehké úvodní tóny koncertní árie Alma grande e nobil core KV 578 ladily s příchodem půvabné Doubravky Součkové, jejíž hlas se následně ve velmi vysokých, bravurně vyzpívaných tónech s až neuvěřitelnou silou vyklenul prostorem. Rezonance, barva a síla jejího „nástroje“, který i v těch nejvyšších koloraturních pasážích hravě zdolá intenzitu hlasitě hrající orchestru, je opravdu neuvěřitelná. V koncertní árii Mentre ti lascio, KV 513, dostává prostor barytonista Jiří Brückler. Jeho průrazný, dynamicky propracovaný zpěv, při němž zvládá velké melodické skoky i v modulačních pasážích, se skvěle doplňuje s precizně hrajícími dechy i smyčci. Tentokrát však dechy v určitých pasážích pěvce lehce přebíjejí, což přikládám spíše podobnostem ve frekvenčním pásmu hlasu a dechových nástrojů.

V úvodu árie Der Vogelfänger bin ich ja z opery Kouzelná flétna přichází na pódium jakožto „lovec ptáků“ s odhodlanou až bojovně znějící deklamací a bohatou mimikou Brückler, hrající krátké, ale úderné vstupy na flétnu. Pvním duetem večera je pochmurně vyznívající árie Bei Männern, welche Liebe fühlen, ve které oba sólisté předvádí velice věrohodný přednes a hlasy ve vzájemném souladu. Třetí a poslední árií z Kouzelné flétny byla Ach! Ich fühl‘s, es ist verschwunden, jejíž atmosféru podtrhovaly až plačtivé zvuky smyčců a dechů. Součková se v této árii oddává opravdu silným emocím a okamžitě mění atmosféru v celém sále na jaksi „pozitivně melancholickou“. Kus končí velmi dramatickou gradací v nebeských výškách; krátké modulace z moll do dur budí pocit naděje. Následující dvojice árií z opery Don Giovanni atmosféru navrací zpět do energické, mladistvé a bojovné polohy. Kratičká Fin ch’han dal vino, která svou rychlostí a intenzitou působí jako hurikán, je následována duetem Ah, chi mi dice mai, ve které oba pěvci manifestují jistotu, grácii a ztělesňují profesionalitu a zkušenost.

Po krátké pauze, při níž se připravili na svůj part i perkusionisté, následovala čtveřice árií z opery Figarova svatba. Hravou předehru, v níž se objevuje proslulý a majestátní hlavní motiv, následně střídá masa zvuku v podobě perkusí s kontrabasy a violoncelly. Atmosféra zvážněla, když Brückler započal dialog árie Crudel! Perché finora farmi, v níž oba pěvci ztvárnili napětí ve vztahu jejich postav, které nakonec skončí v objetí. Závažnost sólové árie Brücklera Hai gia vinta la causa! … Vedrò mentr’io sospiro, ve které předvedl obratnost i ve velmi vysokých pasážích, podtrhly melancholicky hrající dechy. Pomalejší árie Součkové Giunse al fin momento … Deh vieni non tardar působí jemně, vznešeně a láskyplně. Non più andrai, farfallone amoroso opět demonstruje mužnou, bojovnou náladu a velké pěvecké schopnosti Brücklera i ve vysokých, hybných pasážích. Jako přídavek sólisté společně s orchestrem předvedli dva krátké, hravé, krásné duety, plné lehce komediálních složek a excelentních hereckých – mimických i gestických – výkonů. Náladu celého večera dokreslovala nejen krása sálu samotného, ale také západ žhavého, letního, zářivého slunce za okny.

Sobotní letní večer zakončil přímo na nádvoří zámku kvintet Bona Fide Tango v netradičním nástrojovém složení – flétna (Petr Grau), housle (Jakub Janský), akordeon (Ladislav Horák), kytara (Jaroslav Novák) a kontrabas (Petr Dvorský). Kvintet vznikl ve snaze o autentickou interpretaci tvorby Ástora Piazzolly, ale jeho repertoár se skládal také ze skladeb autorů Juliana Plazy, Carlose Gardela, Augustina Bardiho, Gerarda H. Rodrígueze a dalších. Koncert navodil příjemnou, uvolněnou atmosféru a přenesl nás do horkých argentinských/italských ulic.

Nedělní část hudebního programu zahájili v chladných prostorách zámecké Saly Terreny Johana Ženíšková (flétny) a Jiří Havrlant (cembalo). Program koncertu zahrnoval italský hudební styl od baroka po klasicismus. V 16. a 17. století dosáhla instrumentální hudba vrcholu, jak ukazují sonáty Daria Castella s bohatstvím diminucí a proměnlivým metrem, které skvěle vyjadřují kontrastní afekty. Kromě Daria Castella zazněly i skladby Claudia Merula, Arcangela Corelliho, Antonia Vivaldiho a dalších.

Předposlední koncert festivalu patřil Letní škole barokní hudby (LŠBH), která do Kroměříže v rámci třídenního „turné“ přivezla program s názvem Pocta Versailles. Letní škola barokní hudby Holešov je typem workshopu, který je zaměřen na provádění vokálně instrumentálních děl starších slohových období, zejména baroka, ve stylu poučené interpretace staré hudby. Koncert se kromě dvou oratorií – Exaudiat Te Dominus od Andrého Campry a Te Deum od Michela Richarda Delalanda – skládal i ze tří výkonů vítězů interpretační soutěže LŠBH 2023. První z nich byla skladba J. F. Fasch: Concert D dur v podání Andrease Raggera na clarinu, který předvedl briskní a plný zvuk, a to i ve složitých, klenutých pasážích pouze za doprovodu bassa continua. Druhou skladbou byl Antonio Vivaldi: Concerto D dur „Il Gardellino“ v podání Elišky Juříkové na zobcovou flétnu. Předvedla obdivuhodnou hbitost prstů ve složitých legatových postupech. V tutti pasážích ji, bohužel, trochu překrývaly housle. Jinak se však jednalo o sebejistý výkon. Třetí skladbou byl opět Antonio Vivaldi: Léto (třetí věta) v podání Amálie Dobšíkové na housle, a i když se podle poroty umístila až na třetím místě, dle mě byl její výkon naprosto strhující. V pouhopouhých dvaceti letech předvedla precizní, profesionální výkon nabitý emocemi, který „pozvedl“ ze židlí většinu sálu. U Dobšíkové je vidět obrovská míra talentu, ale také tvrdé práce, píle a disciplíny.

Samotné oratorium Exaudiat Te Dominus interpretoval soubor ve stylu poučené interpretace staré hudby, v barokním ladění a na dobové hudební nástroje ve složení housle, viola, viola da gamba, violoncello, kontrabas, violone, hoboj, fagot, zobcová flétna, traverso, clarina, cink, theorba, cembalo, varhanní pozitiv a tympány pod vedením dirigenta Romana Válka. Kromě početného sboru se o vokální party postarala pětice sólistů.

Soubor přináší interpretaci nesmírně bohatou výrazově i čistě hudebně. Zpěvačky Tereza Krejčí a Iva Táborská vytvářejí výjimečný kontrast mezi svými hlasovými zabarveními. Jejich spojené altové hlasy tvoří působivý kontrapunkt k ostatním hlasovým sekcím. Jeníček Kožnar zaujímá svým výrazem a jeho tenorový hlas dodává skladbě jasnou až oslnivou kvalitu. V basových partiích excelují Jan Faltýnek a Jiří Miroslav Procházka, jejichž hlasové kvality spojují sílu a emocionální hloubku. Jejich výkony přispívají ke komplexnímu vyjádření textu ať už ve vznešených pasážích, či v těch, které žádají o určitou dramatickou sílu. Spolupráce sólistů s orchestrem byla také výtečná. Orchestrální doprovod podtrhoval a podporoval vokální linie, přičemž si skvěle poradil s různorodými náladami a výrazovými odstíny skladby. Soubor těchto hlasů se skvěle pojil a vytvořil soudržnou hudební strukturu. Výjimečná je jejich schopnost zachytit měnící se nálady skladby, a to od slavnostního po meditativní odstín. V tomto provedení nabídl ansámbl nejen zvukový požitek, ale i hlubší srozumění s barokní liturgickou hudbou a jejím poselstvím.

Závěrečným dílem koncertu bylo po pauze oratorium Te Deum od Michela Richarda Delalanda, který ve svém monumentálním díle Te Deum přináší hudební zážitek plný náboje, vznešenosti a skvostného mistrovství. Při poslechu této bohatě instrumentované skladby je nemožné neupoutat pozornost na zvukovou paletu, virtuozitu sólistů a obdivuhodnou komplexnost orchestrálního doprovodu.

Skladba začíná ve velkolepém stylu s majestátním sborem, jenž vtahuje do hloubky této modlitby chvály. Sólistky sopránu – Eliška Helikarová, Klára Muknšnáblová, Kateřina Vogelová, Veronika Vojířová, Lucie Regináčová, Eva Sitková a Sára Marie Skopalová – svými jasnými hlasovými projevy zdůrazňují duchovní rozměr hudby. Vokální party altů, ztvárněné opět Terezou Krejčí a Ivou Táborskou, přidávají k hloubce sdělení. Jejich barva přináší do skladby kontrast a emocionální pestrost. Tenor Jeníček Kožnar a bas Jan Faltýnek zajišťují pasáže, které nesou prvek individuálního projevu kolektivním zvuku.

Delalandův orchestrální doprovod je zpracován s mimořádnou pozorností k detailům. Každý hudební nástroj má své místo a úlohu v celkové struktuře skladby. Orchestrální pasáže střídají grandiózní bohatství s intimními okamžiky, což vytváří dojem pohybu a emocionálního napětí.

Závěrečné dlouhé minuty potlesku a výskotu přítomných posluchačů byly důkazem toho, jak silně a hluboce tato hudba působí na lidskou duši. Delalandova hudba se stala mostem mezi minulostí a současností, přinášejícím nám dědictví bohatého hudebního dědictví baroka. Oratorium zanechalo dojem, že hudba je skutečně univerzálním jazykem, který dokáže vyjádřit hluboké lidské emoce a touhy. V interpretaci zmíněného ansámblu propojilo uměleckou excelenci s duchovním poselstvím.

Úplně posledním koncertem festivalu byl „Otisk lehkosti“ ansámblu Le nuove musiche v Sala Terrena. S flétnistkou Radkou Kubínovou a theorbistou Jakubem Mitríkem nabídl program suity od Roberta de Viséeho, Angela Michele Bartolottiho, Jacquese Martina Hotteterreho nebo Fantazii od Georga Philippa Telemanna a Duetto od Paula Charlese Duranta. Koncert byl hravý, graciézní a virtuózní, propojující historickou hudbu s moderní interpretací.

Festival přinesl množství vzácných okamžiků a silných zážitků ve společnosti hudebních skvostů. Hortus Magicus je spojením hudby, příběhů, nádherných prostor zámku a okouzlujících zahrad. Jeho pestrý program ho činí ideálním místem pro všechny, kteří hledají kombinaci uměleckého zážitku a pohodově stráveného času.

Foto: ilustrační – archiv festivalu / Daniel Schulz / Lenka Jíšová a LŠBH / Le nuove musiche