„Stěžejními částmi programu byly čtyři improvizace nazvané poeticko-filosoficky Zahrada zrození, Zahrada života, Zahrada smrti a Zahrada věčnosti.“

„V improvizacích Marie Zahrádková ukázala své umění v nejlepším světle. Byla stručná a forma jejích improvizací byla velmi jasná a přehledná.“

„Viernův Carillon de Westminster zakončil její vystoupení.“

Další z řady koncertů, který se konal ve čtvrtek 18. srpna, přivítal u svatého Jakuba v Praze Marii Zahrádkovou-Esslovou. Tato varhanice je výrazným talentem mladé generace. Studovala varhanní hru na konzervatoři v Českých Budějovicích u Miroslavy Svobodové a na pražské AMU u Jaroslava Tůmy. Své vzdělání si ještě doplnila na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu u Jürgena Essla. Zvítězila na mezinárodní varhanní soutěži Josefa Gablera v Ochsenhausenu a na improvizační soutěži Lions Club ve Stuttgartu. Na svých koncertech zajímavým způsobem kombinuje pečlivě vybraná díla varhanní literatury s vlastními improvizacemi tak, aby tvořila smysluplný celek zcela podle svých představ.

Tak tomu bylo i na Mezinárodním varhanním festivalu u svatého Jakuba. Její vystoupení bylo nazváno Cesta rozkvětu života a stěžejními částmi programu byly čtyři improvizace nazvané poeticko-filosoficky Zahrada zrození, Zahrada života, Zahrada smrti a Zahrada věčnosti. Jejich názvy mají volnou spojitost s biblickými obrazy. Mezi jednotlivé improvizace zařadila různé skladby varhanní literatury podle svých představ o návaznosti jednotlivých čísel. Ke škodě věci posloužily někdy jen jako spojovací můstky. Výběr tvořily sice kompozice renomovaných autorů, ale intepretace nepřihlížela v první řadě k jejich hudební kvalitě, ale aby odpovídaly myšlenkové koncepci. Marie Zahrádková jistě spoléhala na vnímavé obecenstvo, ale jen menšina z nich měla v ruce program, ve kterém si mohli přečíst zaměření jejího koncertního vystoupení a názvy jejích improvizací. Převážně meditativní vyznění koncertu v tiché a jemné dynamice bylo zvukově málo kontrastní a mohlo zapůsobit na zvlášť vnímavé jedince, ale na běžné návštěvníky festivalu patrně už méně.

Zahájila Bachem. Jeho Preludium a fuga d moll BWV 539 je sestavena z Preludia pouze pro manuál, Fuga je varhanním přepisem fugy ze Sonáty g moll pro sólové housle. U fugy je patrné u „rozsekané“ polyfonie, že není původně psaná pro varhany. Interpretace postrádala větší artikulační zřetelnost.

Další vloženou skladbou mezi improvizace byl Felix Mendelssohn-Bartholdy a jeho původně klavírní Variations sérieuses d moll ve varhanní úpravě Marie Zahrádkové. Skladatel jako znamenitý klavírista i varhaník ovládal dokonale stylizační postupy u obou nástrojů. Z úpravy interpretky byla klavírní stylizace velmi patrná a varhany ji proti klavíru poněkud znepřehlednily. Je otázkou, zda nebylo možno zvolit raději nějakou vhodnou Mendelssohnovu skladbu varhanní, jejichž velký výběr byl k dispozici.

K významným skladatelům přelomu 19. a 20. století, píšícím pro varhany, patří Max Reger. Z jeho rozsáhlého díla bylo zvoleno spolehlivě zahrané Basso ostinato z opusu 129, které posloužilo pouze jako spojovací článek mezi dvěma improvizacemi právě tak jako skladba Jürgena Essla Reple corda (Naplň srdce), které trochu ublížilo umístění v programu mezi improvizace podobného charakteru.

Carillon de Westminster Louise Vierna zazněl na závěr koncertu. Dalo se očekávat, že Marie Zahrádková skladbu využije k efektnímu zakončení svého vystoupení, ale určitá interpretační zdrženlivost během celého koncertu se projevila i zde mírnějším tempem a opatrnějším přístupem v závěru skladby.

Vrcholem večera byly Improvizace. První z nich, Zahrada zrození, se pohybovala v dlouhých, ležících, sugestivně působících, nehybných disonantních akordech, občas oživených nepatrným pohybem. Druhá, Zahrada života, byla vyjádřením neustálého pohybu v jednohlasém rychlém postupu na manuálech v celém rozsahu od basu až po nejvyšší tóny. Dosud improvizace využívaly zvukově jemné rejstříky do mezzoforte, až Zahrada smrti zabouřila energickým plenovým začátkem ostrých intervalů, aby se v průběhu zklidnila až do závěrečného pianissima. Zahrada věčnosti byla charakterem podobná Zahradě zrození. Byla výstižně statická a téměř nekončící. Zde Marie Zahrádková ukázala své umění v nejlepším světle. Byla stručná a forma jejích improvizací byla velmi jasná a přehledná. Nikde nepodlehla nemoci některých improvizátorů, kteří nevědí, kdy skončit, a přitom toho chtějí ještě tolik ukázat. Rádi ji zase v Praze uslyšíme.

Foto: Zdeněk Chrapek, Fb festivalu