„Národní divadlo nemělo lehkou pozici. Obě premiéry si nenechali ujít zejména opravdoví fajnšmekři a s tím souvisí i velká dávka očekávání, ale i posuzování.“

„Pěvecky je Ester Pavlů naprosto připravena, hlas jí zněl v celém rozsahu dostatečně pevně, a to i v místech, kdy potřebovala vyjádřit cynismus, avšak i v jemnějších polohách.“

„Dirigent Petr Popelka je detailista – maximalista – srdcař. Má velmi vysoké nároky na doprovodnou roli orchestru, avšak i na souhru všech hudebních složek.“

Pražské Národní divadlo v uplynulém týdnu nabídlo nové zpracování Bizetovy opery Carmen. Premiéry obou pěveckých obsazení se konaly ve čtvrtek 10. a v sobotu 12. března. Režie se ujal mezinárodně proslulý Grischa Asagaroff, scény a kostýmů Ital Luigi Perego, choreografie Řek Petros Gallias, světelného designu Daniel Tesař a dramaturgie Beno Blachut. Sólisty, sbor, baletní soubor i orchestr Národního divadla a Kühnův dětský sbor vedl dirigent Petr Popelka, šéfdirigent Norského rozhlasového orchestru, hlavní hostující dirigent Janáčkovy filharmonie Ostrava, který se od příští sezóny stane šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Druhou premiéru v sobotu divadlo svěřilo Ester Pavlů coby Carmen, Dona Josého ztvárnil Michal Lehotský, Escamillia Svatopluk Sem, Micaëlu Jana Sibera. V roli Frasquity vystoupila Doubravka Součková, Mercédés ztvárnila Dana Šťastná, Dancaira Jaroslav Březina, Remendada Martin Šrejma, Zunigu Miloš Horák, Moralèse Daniel Kfelíř a Pastiu Michael Dymek starší.

Není na světě opery, kterou by člověk neznal alespoň latentně, jako Carmen Georgese Bizeta. Melodie z ní k nám doléhají v reklamách, jsou součástí filmů, i těch animovaných, znějí na poutích, jsou součástí různých zvukových hraček, strojků, mini zvonkoher, prostě Carmen je přítomna všude, dokonce se její melodie linou i z reproduktorů v nákupních centrech a garážích. Vyšší stupeň poskytují různé divadelní hry, které jsou příběhem nezkrotné cikánky inspirovány.

Národní divadlo i z výše uvedených důvodů nemělo lehkou pozici. Obě premiéry si nenechali ujít zejména opravdoví fajnšmekři a s tím souvisí i velká dávka očekávání, ale i posuzování. Já jsem měl příležitost zhlédnout včerejší, druhou premiéru a ničeho nelituji, to je mé obecné zhodnocení. Někteří namítají, že je scéna monotónní, že celou operu provází jedna kulisová platforma, na které se dějí změny jen v detailech, zejména světelným designem. Mně to vůbec nevadilo, protože drama Carmen je naprosto pochopitelné a sdělující. To, že je scéna, jak je patrné z fotek, neměnná, dává příležitost rozehrát postavám divadlo, mohou o to více v jednotném prostoru ukázat, co v nich herecky je. A to vyšlo velmi dobře. Výkony baletní složky byly také skvělé a akcentovat musím i dětský sbor, ale hlavně sboristy, kteří předvedli skvělé herecké a pěvecké výkony!

Hlavní postavu Carmen ztvárnila mezzosopranistka Ester Pavlů. Ta dokázala, že ji tato role patří, a jistě ji odteď bude provázet i nadále. Pěvecky je Ester Pavlů naprosto připravena, hlas jí zněl v celém rozsahu dostatečně pevně, a to i v místech, kdy potřebovala vyjádřit cynismus, avšak i v jemnějších polohách. Barevně je to dostatečně Carmen a bude zajímavé sledovat, kudy se její vývoj ještě ubere. Velmi rád si přijdu poslechnout představení znovu, třeba za půl roku. Mám jednu myšlenku, a to, že bych rád hlas Ester Pavlů slyšel v nějaké Rossiniho roli. Není tajemstvím, že postavu Popelky zpívá v Sofii. A Národní divadlo s ní chystá i Santuzzu v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Určitě bude zajímavé sledovat tuto pěvkyni i nadále. Herecky Pavlů svou Carmen postavila na své přirozené kráse, určité dominantnosti. Její projev byl přímý, jasný. Patří k těm Carmen (prozatím), které na konci opery vzbuzují lítost zejména s Donem Josém.

Josého zpíval tenorista Michal Lehotský, který i přes sošnost hlavní hrdinky dokázal svým projevem a pevným hlasem přesvědčit publikum o pravdivosti své postavy. Jeho hlas prostupují silné emoce, myslím, že právě v této době je na úplném vrcholu a pěvec nabízí mezinárodní tenorovou třídu. Průraznost jeho spinto masivního materiálu je místy ohromující!

Z dalších výjimečných pěveckých výkonů musím zmínit ten Jany Sibery, která ztvárnila postavu Micaëly. V duetu s Michalem Lehotským její svítivý hlas plný alikvótů nezanikal, svou árii „Je dis que rien ne m’épouvante“ přednesla s takovou naléhavostí, že se tajil dech. Tímto se dostávám k dalšímu pilíři představení, a sice k orchestru vedenému Petrem Popelkou. Právě v této árii bylo možno pochopit, jak Popelka dokáže tvořit a inspirovat hudebníky. Árie Micaëly vyžaduje složité agogické změny, které se na divadle sice dějí, ale orchestr je nekonkrétní a většinou i kvůli nepřesnému dirigování „šumluje“. Výsledek je pak pouze a jenom na pěvkyni, která má často potlesk právě z důvodu, že árii, přes ten zmatek v orchestru, vůbec zdárně dokončila. Toto nebyl ten případ! K Petru Popelkovi a k orchestru se ještě vrátím.

Představení dalo příležitost ukázat pěvcům jejich kvality i v menších rolích. Z těch musím vyzdvihnout Frasquitu Doubravky Součkové, která, dle mého soudu, aspiruje svým krásným hlasem na velké role. A to ne pouze kvůli materiálu, ale i kvůli přirozenému hudebnímu talentu. Velmi dobře reagovala na dirigenta ve všech ansámblech, zvládala všechna tempa – tak jako i herecky a pěvecky skvělý Jaroslav Březina. Nebýt těchto dvou tahounů, některé ansámbly by zkrátka nevyšly.

Dirigent Petr Popelka je detailista – maximalista – srdcař. Má velmi vysoké nároky na doprovodnou roli orchestru, avšak i na souhru všech hudebních složek. Dokáže vybudit k velmi rychlým tempům, což ale vyžaduje spolupráci z druhé strany, a to se některým pěvcům ne zcela dařilo. Velmi detailně pracuje s agogikou i s dynamikou, umí s orchestrem nabudit vzácné okamžiky v tichosti, ale i v plné síle.

Od recenzenta se obvykle čeká reakce na další role opery, zejména na Escamillia, Moralèse a Zunigu. Escamillio Svatopluka Sema byl herecky zajímavý, hlasově mírně plochý, ale neoslovil mě a jeho francouzština byla nehezká. Postrádal jsem v jeho projevu vnitřní hloubku a to musím zmínit i u Zunigy Miloše Horáka, který je hlasově příjemnější, ale vidím ho v jiném repertoáru. Moralès Daniela Kfelíře je pro stránce jazykové také neukotvený, avšak do budoucna by se jeho hlas mohl prosadit. Barvu má hezkou.

Na Carmen do Národního divadla se jít vyplatí! Představení nabízí velmi hodnotné výkony a neobvyklou zvukovou práci hudebních složek pod vedením Petra Popelky.

Foto: archiv Národního divadla, Zdeněk Sokol, Fb M. Pavloviče