„Kateřina Kněžíková dokáže písním dát nejen svěžest a plnost, ale i exkluzivní sladkost, která hlas ozvláštňuje a která posluchače dojímá.“

„Dirigent Robert Kružík ho podal vylehčený, plný napětí, které se postupně v dlouhých frázích uvolňovalo a přecházelo do rozevlátého valčíku.“

„Sólového sopránu se ujala sopranistka Jana Sibera, jejíž hlas má dramatický témbr i objem a vládne velkým hlasovým rozsahem.“

Lednový abonentní koncert Filharmonie Bohuslava Martinů se konal ve čtvrtek 13. ledna v Kongresovém centru Zlín a byl tedy prvním koncertem v novém roce 2022. Měl proto také patřičnou slavnostní náladu a sál byl zcela vyprodaný. Klasický repertoár má stále velkou oblibu u publika a tentokrát dramaturgie navíc pozvala k realizaci postromantického repertoáru dvě krásné a renomované pěvkyně.

Kateřina Kněžíková patří k našim předním sopranistkám a písňová literatura je v poslední době její excelentní záležitostí, což dokazuje i její diskografie. Skladby postromantického a impresionistického období jsou pro její hlas ideální, neboť dokáže písním dát nejen svěžest a plnost, ale i exkluzivní sladkost, která hlas ozvláštňuje a která posluchače dojímá. Byla tedy pro výběr písní Richarda Strausse ideální interpretkou. Richard Strauss je u nás známý zejména svými dramatickými operami a symfoniemi, ale s jeho písňovou tvorbou se publikum příliš často nesetkává, přestože je autorem téměř dvou set písní uspořádaných do několika cyklů. Výběr z tohoto množství byl proto velmi osvěžující a překvapivý. Šťastná byla i kombinace písní se dvěma částmi ze suity z opery Růžový kavalír.

Koncert zahájila předehra, která rozechvěla prostor plným a úderným zvukem znějícím poněkud měkčeji díky akustice sálu. Proto i piána zněla velmi měkce a něžně, zejména díky sladkému témbru prvních houslí Ivany Kovalčíkové, jasnému zvuku flétny Vladimíra Vodičky, hoboje Alžběty Jamborové, klarinetu Jiřího Kundla, a fagotu Michala Kubáče. Údernost a blyštivou znělost přinesly vstupy lesního rohu Jiřího Hammera. Po první části suity přišla Kateřina Kněžíková v půvabné a něžné světle modré róbě a její prožitek a výraz odpovídal jejímu zjevu. Alleseelen, op. 10/8, Dušičky, patří do Straussovy první písňové sbírky Acht Gedichte aus Letzte Blätter, op. 10, kterou komponoval autor na slova rakouského básníka Hermanna von Gilma, když mu bylo jedenadvacet let. Poslední píseň sbírky je vzpomínkou na všechny milované zemřelé. Autor ji obdařil širokou měkkou kantilénou, kterou dokázala pěvkyně mistrně naplnit oduševnělým prožitkem. Následovala píseň Ständchen, Serenáda, op. 17/2, z cyklu Sechs Lieder, Šest písní, op.17, který zkomponoval v dalším roce na slova Adolfa Friedricha von Schacka. Orchestrální podobu dal písni rakouský skladatel a dirigent Franz Mottl. Lehká romantická nálada svádějící dívku do rozkvetlé zahrady dýchala radostí i jarní vůní. Další písní bylo Morgen, Zítra, op. 27/4 z cyklu Vier Lieder, op. 27, na slova skotského básníka Johna Henryho Mackaye. Zde se opěvovaná krása přírody a lásky nesla ve snovém oparu, navozeném chvějivým piánem sólových houslí spolu s harfou, do kterého vstoupil se stejným témbrem soprán, aby kreslil barvami nadýchané kouzlo.

Tuto snovou náladu doplnil Valčík barona Ochse, opět ze suity z opery Růžový kavalír, op. 59. Dirigent Robert Kružík ho podal vylehčený, plný napětí, které se postupně v dlouhých frázích uvolňovalo, přecházelo do rozevlátého valčíku, ve kterém si vyhrál s agogikou, frázováním a barevností instrumentace. Zde vynikla sóla zejména prvních houslí a flétny, aby závěrečné piáno dirigent zahodil do prostoru a nechal ho tam vlát.

Po valčíku následovaly další tři Straussovy písně, nejprve Cäcilie, op.27/2, opět z cyklu Vier Lieder, op. 27, vášnivá milostná píseň, kterou skladatel napsal v předvečer svého sňatku a celý cyklus věnoval jako svatební dar své nastávající, sopranistce Pauline de Ahna. Kateřina Kněžíková zde využila na maximum svůj otevřený, plný a barevný soprán a dala průchod emocím obsaženým v hudbě. Píseň Das Bächlein, Potůček, op. 88/1, byla zkomponovaná na slova německé básnířky Caroline Rudolphi v roce 1933 a přinesla autorovi po válce mnoho trápení, neboť ji věnoval „říšskému ministrovi Josefu Goebbelsovi“. V podstatě je to nevinné líčení přírody prostřednictvím barevné instrumentace a sladkého témbru sopránového partu, které padlo za oběť politickému tlaku. Poslední písní byla Zueignung, Oddanost,op. 10/1, patřící do autorova prvního cyklu, dedikovaná tehdejšímu tenoristovi mnichovské opery Heinrichu Voglovi. Píseň je velmi slavnostní, plná emocí a odhodlání, které dala pěvkyně do výrazu svého projevu.

Ve druhé části koncertu zazněla skladba Gustava Mahlera Symfonie č.4 G dur, se sopránovým sólem na text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Čtyřvětá skladba je v prvních třech částech pouze instrumentální, přestože je celá inspirovaná sbírkou německých lidových písní a starých zpěvů s názvem Des Knaben Wunderhorn, Chlapcův kouzelný roh. Celá symfonie je prodchnutá radostností a pohodou, která prý vládne v nebi – tak si to představuje umírající dítě, které se do nebe těší na krásný život, jak ho líčí sopránové sólo podle básně Das himlische Leben, Nebeský život. Dirigent dal dílu poezii a rozevlátost, v širokých plochách si pohrál s dynamikou i agogikou a v klidných částech dal prostor pro sólové vstupy. První housle Ivany Kovalčíkové zde měly nadpozemskou sladkost, flétna Jany Holáskové se lehce vznášela v nebeských výšinách a Jiří Hammer rozezníval pevným, jistým a zvučným tónem lesní roh. Sólového sopránu se ujala sopranistka Jana Sibera, sólistka Opery Národního divadla v Praze. Zaujala exkluzivní černozlatou róbou, která jí dala impozantnost a vznešenost. Její hlas má dramatický témbr i objem a vládne velkým hlasovým rozsahem. Part pojala poněkud silově, i když nechyběly piánové části. Plný a tmavší hlas se nesl sálem bez problémů, přesto bylo znát úsilí, které tomu pěvkyně věnuje, aby dostála nejen nosnosti hlasu, ale především srozumitelnosti výrazu. Na vině byla akustika sálu, jehož měkké textilní obležení stěn způsobuje velmi „suchou“ akustiku, která zřejmě nejlépe konvenuje nahrávání, neboť je bez obvyklého koncertního echa, které dává tónům barevnost díky alikvotním tónům. Hudební produkce jsou zde tedy intimnější a zvuk je měkký, proto příjemný. Zdejší hudebníci se již naučili s tímto prostředím pracovat, kdo zde vystupuje poprvé, může být zaskočen, zejména při naplněném sálu.

Pokud se tedy zde hovoří o „souboji sopránů“, je tím myšlen spíše souboj s akustikou sálu, která pro nosnost hlasu není právě přátelská a je nutno s tím počítat. Proto je spravedlivé vzdát hold oběma interpretkám, že se s danou skutečností vyrovnaly se ctí jako vrcholové profesionální pěvkyně.

Foto: Fb Filharmonie Bohuslava Martinů