„Semjon Byčkov vyjadřuje uznání, ale pak se pouští do podrobné práce. Listuje partiturou, probírá klíčová místa, předzpěvuje, hovoří, znovu iniciuje soustředění… a kvituje, jak napodruhé, maximálně napotřetí zaznívají detaily o poznání lépe.“

„Studentští filharmonici loni Simona Rattlea doslova hltali, byli motivovaní, hráli skvěle a odnesli si nejen zážitek na celý život, ale určitě i řadu důležitých podnětů pro hraní. Semjon Byčkov teď takové impulsy cíleně, laskavě a inspirativně rozdává také.“

„Čím víc víme o životě, čím víc ho objevujeme a poznáváme, tím bohatěji pak naše noty život vyjadřují.“

Sobotní koncert České studentské filharmonie, který bude večer vysílat ČT art, má být vyjádřením podpory a díků všem, kteří statečně, přitom nenápadně a často nepovšimnuti, usilují o to, aby v současném soustředění na zachování zdraví nezapadla nutnost pokračovat i ve vzdělávání. V první polovině bude těleso dirigovat Marko Ivanović, ve druhé Semjon Byčkov. Na programu koncertu doprovázeného sloganem „A přece se učí!“ jsou Suk, Dvořák, Janáček, Wagner, Beethoven a Verdi. KlasikaPlus.cz se byla podívat, jak se studenti na vystoupení připravují.

„Dobrý den,“ zdraví česky svým charakteristicky hlubokým hlasem Semjon Byčkov orchestr z dirigentského stupínku, usměje se v reakci na uznalé poklepávání smyčců o pulty… a bez okolků zvedá ruce. Čtvrteční zkouška, už druhá s ním, začíná. Předehra k Wagnerově opeře Mistři pěvci norimberští má hned až překvapivě dobrou podobu, hudba zní bez chyb, s výrazem. Není v ní přehnaná a zatěžkaná starobylá vznešená obřadnost, málem jako ke královskému obřadu, jak ji někdy slýcháme, ale je v ní naopak velká porce příjemného romantického patosu a také vyprávění. Mladí se skoro překonávají. Materiál znají, pozorně sledují dirigentova názorná gesta, výsledek je pěkně modelován… Zaznívá poslední akord. Semjon Byčkov právem vyjadřuje uznání, ale pak se pouští do podrobné práce. Listuje partiturou, probírá klíčová místa, předzpěvuje, hovoří, znovu iniciuje soustředění… a kvituje, jak napodruhé, maximálně napotřetí zaznívají detaily o poznání lépe.

„Na koncert je celkem dvanáct zkoušek,“ dává nahlédnout do přípravy Petr Kadlec, odpovědný v České filharmonii za edukační program a projekty. Ano, koncert s opravdu vysokým počtem zkoušek pořádá a zaštiťuje pro přímý přenos Česká filharmonie. Už takhle studentskému tělesu, vystupujícímu už několik let při dopoledních koncertech pro středoškoláky, umožnila loni na konci jara mimořádně podnětné setkání a účinkování se Simonem Rattlem. Nechal se prý tehdy slyšet, že byli vynikající a že by s nimi vystoupil kdykoli znovu. A s celým programem, ne jen s několika Slovanskými tanci. (O koncertě jsme tehdy psali ZDE.) 

Studentští filharmonici tehdy světoznámého dirigenta doslova hltali, byli motivovaní, hráli skvěle a odnesli si nejen zážitek na celý život, ale určitě i řadu důležitých podnětů pro hraní. Semjon Byčkov teď takové impulsy cíleně, laskavě a inspirativně rozdává také. A nerozpakuje se v jednom okamžiku s humornou poznámkou o brýlích omluvit, když se přeřekne či přehlédne a muzikanti začnou hrát od jiného orientačního čísla v notách, než chtěl.

Mluví anglicky, tiše, laskavě, ale přesto s autoritou. Soustřeďuje se na artikulaci, na drobné akcenty, na to, kam hudba směřuje. Vysvětluje, jak docílit, aby hudební fráze uvnitř dýchaly, aby narůstaly, aby v polyfonii přecházely jedna v druhou, aby vyúsťovaly, kam mají… Vysvětluje význam rozdílů mezi forte a fortissimem, poznamenává, že v divadelním orchestřišti mají hudebníci jiný pocit zvuku než publikum, a připomíná, že obecně zní výsledek trochu jinak navenek a jinak v rezonanci, kterou každý cítí v sobě… Nabádá, aby si skupiny vzájemně naslouchaly, aby hráči v tutti vnímali i jiné linky než jen svůj part, aby si houslisté uvědomili, že v nejvyšší poloze je jejich tón už moc tenký. Propracovává „tóny mezi tóny“, tedy kontext, zkouší se smyčci směřování, vývoj a smysl motivu, který sice není v celku výrazně slyšet, ale přesto je důležitý… Vysvětluje, jak předávat energii z tónu na tón, učí vnímat celek, vyžaduje nechat v jednom okamžiku prostor druhým houslím, protože mají chvíli hlavní slovo, ale sedí méně výhodně uvnitř orchestru… Navrhuje všímat si víc varírování motivků, upozorňuje, ať tóny nejsou bezmyšlenkovité. Předzpěvuje espressivo. „Dejte těm dvěma notám víc času,“ poznamenává. O chvíli později řeší s tympánistkou měkkost úderu. A smyčcům za chvíli říká „…zpívejte srdcem“. Pracuje, radí, vyučuje.

Hodina uteče jako voda, je čas na pauzičku. Po ní přijde na řadu Verdi, předehra k opeře Síla osudu. K Wagnerovi se zase vrátí zítra, při další zkoušce. „Začneme tady v tom místě. Uvidíme, kam se to posunulo,“ usmívá se Semjon Byčkov a propouští muzikanty na pár minut z pódia. Ale sám se ještě chvíli o něčem radí s Josefem Špačkem, který sedí u prvního pultu. Jinak tvoří studentskou filharmonii opravdu studenti. Z pražského Hudebního gymnázia, z Akademie múzických umění… Budoucí profesionálové. Ale i z dalších škol. Jsou tu i mladí, kteří se na vysoké připravují už na jinou profesi, ale nadále hrají.

V nedávném rozhovoru pro potřeby České filharmonie Semjon Byčkov uvažoval o tématech spojených právě s tímto koncertem. „Empatie je potřebná nejen v hudbě: je podstatnou věcí i pro veškerý náš kontakt s ostatními lidskými bytostmi, je součástí bytí,“ uvažoval. Jak dodal, „hudba nás empatii učí“. Zajímavé je však číst i jeho zdůvodnění, proč postavil v programu vedle sebe Verdiho a Wagnera. „Jsou v hudbě vnímáni téměř jako protiklady. Právě proto ať zazní v bezprostředním sousedství hudba obou.“ Verdi i Wagner jsou podle něj dva giganti, každý byl součástí kultury svého národa a každý byl vzhledem ke svým tradicím úplně jiný, ale spojovala je jedna věc: fenomenální tvůrčí obdarování a úžasné porozumění lidské povaze, díky čemuž nám sdělují pravdu o nás samých a o světě. Šéfdirigentovy myšlenky zpětně osvětlují i jeho práci s Českou studentskou filharmonií, když říká: „Důležité je uvědomit si, že za notami, které hrajeme, je život. Čím víc víme o životě, čím víc ho objevujeme a poznáváme, tím bohatěji pak naše noty život vyjadřují.“

Zdůvodnění první poloviny programu, totiž pochodu V nový život, části Anglické symfonie a Tarase Bulby, jak je vyjádřil dirigent Marko Ivanović, má nemenší hodnotu: „Všechny tři skladby jsou optimistické a všechny tři jsou určitým způsobem o překonávání překážek. Pochod Josefa Suka je v pravém slova smyslu edukačním pochodem, má vzbudit vášně a vyburcovat národní uvědomění. Oproti tomu Antonín Dvořák zase spíš vede člověka k tomu, aby v tichém rozjímání, navzdory překážkám, docílil radosti a spokojenosti s životem. Leoš Janáček pak popisuje, že navzdory utrpení a smrti má smysl bojovat o nějakou myšlenku, která nekončí smrtí, ale pokračuje dál.“

„Koncert připravujeme velmi intenzivně a velmi rychle, vlastně teprve od počátku ledna,“ vysvětluje v pauze čtvrteční zkoušky Petr Kadlec, vedoucí vzdělávacího oddělení České filharmonie. Koncert se Simonem Rattlem vznikl loni podle jeho slov ještě rychleji. Taková je koronavirová doba, ve které se dlouhodobé plány nedají realizovat, ale rychlé nápady paradoxně ano… Představy, jaké všechny koncerty bude možné v příštích měsících podniknout s Českou studentskou filharmonií, jsou však proto hodně na vodě. „Její členové by snad měli hrát v dubnovém projektu s Idou Kelarovou a jejími zpěváky Čhavorenge k Mezinárodnímu dni Romů. A možná se podaří něco uspořádat k osmadvacátému říjnu…,“ krčí rameny. Hovořit teď o něčem s určitostí bohužel opravdu nelze, minimálně do konce dubna jsou všechny veřejné koncerty pořádané Českou filharmonií zrušeny. Právě proto se Petr Kadlec tak ponořil do přípravy toho sobotního pro televizi. „V současnosti je kolem nás nejviditelnější boj o zdraví. Ale není to jediný boj. Jeden z těch méně viditelných je boj o vzdělání. A tak stejně jako v červnu 2020 děkovala Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem zdravotníkům, nyní chceme společně vyjádřit poděkování a podporu všem, kteří statečně – a přitom nenápadně a často nepovšimnuti – usilují o to, aby pokračovalo vzdělávání,“ říká.

Jedním ze dvou moderátorů chystaného večera je Alice Nellis. Nechala se v té souvislosti slyšet, že „…o vzdělávání nepečují jenom ti, kteří učí, ale i ti, kteří se učí“. Vyjádřila proto velkou důvěru v generaci současných mladých lidí, odsouzených vládními opatřeními už rok k distanční výuce: „Sice možná neproberou všechny chemické prvky, které by třeba měli, ale budou umět spoustu jiných věcí, které zase někteří z mojí generace neumějí. Už v relativně mladém věku zažijí věci, které je donutí vnímat společnost a svět kolem sebe a učit se vzájemným ohledům…“ V citovaném rozhovoru z toho důvodu prohlašuje: „Spíš než se bát, že to budou nevzdělanci, bychom jim jako generaci měli ukázat důvěru.“

——–

O sobotním koncertě jsme už psali v rubrice VýhledPlus.

Foto: Petr Kadlec