„Hrát v opeře, to je mnohem delikátnější a jemnější způsob než v symfonických orchestrech.“

„Je potřeba vybalancovat symfonický a kulatý zvuk vůči měkkému a empatickému doprovodu pěvců.“

„Jako student jsem v Národním divadle trávil snad všechen čas.“

Dirigent Robert Jindra bude od příští sezóny hudebním ředitelem Opery Národního divadla v Praze. V těchto dnech připravuje v Norské opeře v Oslo pro březnovou premiéru Janáčkovu Její pastorkyňu a má za sebou sérii představení Weinbergerovy opery Švanda dudák ve Štýrském Hradci. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje oba aktuální projekty s českými díly, ale také dává nahlédnout do plánů týkajících se svého pražského působení. A jen na okraj připomíná, že je od loňského podzimu současně šéfdirigentem košické Státní filharmonie a že na podzim začíná jeho angažmá jako hlavního hostujícího dirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Od podzimu se po jednom desetiletí vracíte do šéfovské dirigentské pozice do Opery Národního divadla. Jste zralejší?

Nevím, zda zralejší, ale jistě starší…! Myslím ale, že každopádně zkušenější. Díky několikaletému působení převážně mimo Národní divadlo jsem také získal určitý zdravý odstup. S Národním divadlem jsem byl v pevném svazku od samého začátku své profesní kariéry a odcházel jsem po patnácti letech mého angažmá. Nebylo to vůbec jednoduché, ale z dnešního pohledu velmi ozdravné rozhodnutí. Nicméně má „pupeční šnůra“ nebyla nikdy přestřižena. Opera Národního divadla je a patrně navždy zůstane mou hudební kolébkou. Proto, když přišla nabídka od uměleckého ředitele pana Pera Boye Hansena, zda bych nepřijal pozici hudebního ředitele, nebylo to až tak těžké rozhodování. Samozřejmě jsem však musel zvažovat, zda vstoupit do stejné řeky je správné, i brát v potaz mnoho dalších aspektů. Jedním z nich byla i započatá spolupráce s mou agentkou Ritou Schütz, která měla pro mě již několik nabídek ze zahraničí. Bylo nutné se některých věcí vzdát a skloubit s mými povinnostmi vůči Národnímu divadlu. Po několika kreativních a konstruktivních jednáních s panem Hansenem jsem se rozhodl nabídku přijmout. Ten můj patriotismus opět zvítězil!

Co opera ND hudebně potřebuje nejvíc a co můžete nabídnout?

Podle mého názoru je soubor opery Národního divadla ve velmi dobré kondici. Orchestr se za poslední roky omladil, udělal obrovský kus práce a jeho výkony při představeních, která jsem viděl nebo dirigoval, měly skutečně vysokou úroveň. Myslím, že jako u každého orchestru je nutné především pracovat na konsolidaci a na charakteristickém zvuku. Hrát v opeře je specifická záležitost. Je to mnohem delikátnější a jemnější způsob než v symfonických orchestrech. Je potřeba vybalancovat symfonický a kulatý zvuk vůči měkkému a empatickému doprovodu pěvců. Není to vždy tak snadné, jak by se mohlo zdát. Obzvlášť v dnešní době, kdy se často obcházejí jednotlivé hlasové obory… S mnoha členy orchestru se poznám i na osobní bázi, a tak vím, kolik skvělých a zapálených muzikantů v něm hraje. Důležitá je podle mého kontinuální práce na zajímavém a širokém repertoáru. Pochopitelně je také důležitá možnost spolupracovat s různými dirigentskými osobnostmi. V podstatě to samé mohu konstatovat i o sboru opery Národního divadla. Doufám, že se mi podaří do souboru vnést nové impulzy, pestrou dramaturgii, přivést zajímavé inspirativní osobnosti a pokračovat v budování české operní tradice. Není to snadný cíl, obzvlášť když po nešťastném a nepromyšleném sloučení obou pražských operních souborů se ještě stále nenašel ideální systém fungování provozu.

Jakým titulem začnete?

Pokud vše půjde podle plánu, který jsme společně s uměleckým ředitelem panem Hansenem připravili, a pokud nezasáhne nějaká vyšší moc, jako další vlna pandemie, tak kromě první série čtyř představení Rusalky se zajímavými vstupy do jednotlivých rolí nás čeká koncertní uvedení Janáčkovy Věci Makropulos s Evou Urbanovou v hlavní roli. Její loňské jubileum nemohlo být kvůli koronavirovým restrikcím adekvátně oslaveno a já to cítil jako rest, který bych chtěl napravit. Evy si nesmírně vážím jako člověka, ale především ji obdivuji za její dlouholetou věrnost naší první scéně. Věřím, že celé obsazení sestavené z významných pěveckých osobností bude zajímavým zpestřením repertoáru. Mou první divadelní premiérou pak bude jarní uvedení Dvořákovy poslední opery Armida. Toto dílo, které na prknech Národního divadla mělo svou světovou premiéru, tam zaznělo naposledy před více jak třiceti lety. Jsem velice rád, že se režie ujme Jiří Heřman. Jsem přesvědčen, že jeho divadelní a estetické cítění je pro toto dílo naprosto ideální. Velmi se na tu spolupráci těším.

A na co se těšíte úplně nejvíc?

Těším se vlastně na všechno. Divadlo sice pro hudebního ředitele často přináší i ne zrovna příjemné věci, ale ty bývají vyváženy nádherným pocitem při hudbě a představeních. Na jednu věc se ale skutečně těším, až opět budu moci dirigovat Smetanovu Libuši v Národním divadle. Ten pocit je pro mě vždy výjimečný!

Národní divadlo je vaše kolébka…

Opravdu se to tak dá říct. Jako student jsem v Národním divadle trávil snad všechen čas. Stával jsem v portálu a vnímal tu divadelní atmosféru… Strašně moc jsem se tam naučil. Prošel jsem si celou cestu od asistenta sbormistra, asistenta dirigenta, dirigenta až k šéfovskému postu. Mohl jsem sledovat, jak pracují dirigenti, režiséři, jak probíhá příprava pěvců. Pojí se mi s tím obdobím mnoho nezapomenutelných jmen a osobností… Neměnil bych na tom vůbec nic! Jsem rád, že jsem si tím vším mohl projít. Je to nedocenitelná zkušenost, kterou mohu úročit stále.

V Norské opeře v Oslo pracujete teď na Janáčkovi. Nová inscenace Její pastorkyně, tedy Jenůfy, je ohlášena na dvanáctého března. Bude to pěkná práce?

Ano, minulý týden jsme zahájili hudební i režijní zkoušky. Před dvanácti lety jsem tam přebíral představení Straussovy Ariadny na Naxu, kterou nastudoval John Fiore. Opera v Oslo je samozřejmě významná operní scéna pro svou vysokou uměleckou úroveň, proslavila se ale také její zajímavá a neotřelá architektura. Je to příjemné dát si v divadelní kantýně před zkouškou kávu s výhledem na záliv…!

Jaké máte pěvce?

Obsazení naší produkce je vystavěno velkými jmény. Pro mě, velkého wagneriána, je setkání s pěveckými legendami tohoto oboru, jako je Susan Bullock, Rosalind Plowright nebo Michael Weinius, skutečně velmi inspirativní. Jenůfou je vynikající mladá švédská pěvkyně Cornelia Beskow. Byl jsem až šokován, s jakou výbornou českou výslovností se této role ujala. A to jsme teprve na začátku!

A co režie?

Inscenaci režíruje slavný Keith Warner. Obdivuji jako divák jeho práci už dlouhé roky. Jeho Prsten Nibelungův v Londýně… A především Návštěva staré dámy v Theater an der Wien, která mě doslova přikurtovala k sedadlu…! Skvělý člověk a umělec. Od samého začátku pracuje na sebemenších detailech, je velmi hudebně empatický.

V Opeře ve Štýrském Hradci jste byl na přelomu roku se Švandou dudákem. Jak byla opera českého skladatele Jaromíra Weinbergera, dílo z roku 1927, přijata a přijímána?

Švanda dudák je dílo, které slavilo krátce po svém vzniku velký mezinárodní úspěch. V poslední době se objevuje často na repertoáru velkých operních domů. Torino, Drážďany, naposledy nyní Graz… Je až zarážející, že u nás zůstává raritou, kterou známe pouze z encyklopedií. Já sám jsem Švandu dudáka znal pouze z nahrávky. Je to však velmi krásné, hudebně důmyslné i vtipné dílo. Velmi jsem si ho oblíbil i přes to, že partitura je skutečně nesmírně náročná. V ničem si svou náročností nezadá s partiturami Maxe Regera, Antona Brucknera či Richarda Strausse. Především smyčce si opravdu zahrají.

Takže objev i pro Vás?

Určitě je to dílo, které svou hravostí, barvitostí a polystylovostí má velký divácký potenciál. V Grazu je divácky přijímáno opravdu velmi srdečně. A i přes interpretační náročnost slýchám radostné reakce také od účinkujících.

V Praze se tato opera měla hrát, kvůli koronaviru ale nakonec nebyla inscenace realizována… Bude někdy?

Švanda měl v Národním divadle opravdu pech. Premiéra i práce na ní byla, co vím, již podvakráte zrušena. Švandu jsme tak zařadili jako první premiéru příští sezóny. Neměl jsem sebemenší důvod jejímu uvedení bránit. Na prkna Národního divadla, kde měla svou světovou premiéru, bezpochyby patří!

Čekají vás však i jiné umělecké povinnosti. Půjde poskládat Národní divadlo s dalšími stálými úkoly – s košickou filharmonií a s rozhlasovými symfoniky?

Bude to takový zátěžový test… Ale vzhledem k tomu, že jsme spolupráci dali jasná pravidla a kompetence, rozsah a penzum práce, tak jsem přesvědčený, že to realizovatelné je.

———-

V pražském Národním divadle byl Robert Jindra sbormistrem, asistentem dirigenta a od sezony 2005/2006 pak několik let dirigentem opery. V roce 2013 se stal hudebním ředitelem Opery Národního divadla, ale po roce, kvůli neshodám s tehdejším uměleckým ředitelem Opery ND Petrem Kofroněm, z funkce odstoupil. V letech 2010 až 2014 byl hudebním ředitelem v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Byl rovněž několik let asistentem šéfdirigenta v Deutsche Oper am Rhein. Do Norské opery se vrací od roku 2010. Opery dirigoval rovněž ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, v Košicích, v Bavorské státní opeře či v Essenu. Je však nejen zkušeným operním dirigentem, ale čím dál víc je vítaný i ve světě symfonické hudby. Je také podepsán pod kompaktními disky Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky.

Foto: Werner Kmetitsch, Petr Veber, Petr Hrubeš, Zdenko Hanout, Fb R. Jindry