PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Simon Rattle se projevil jako neochvějný, citlivý a noblesní popularizátor avantgardní hudby.“

„Berliozovské číslo díky bezchybné souhře České studentské filharmonie dotáhlo první půli večera do ohlušujícím aplausem zdobeného závěru.“

„Rattle pracoval s Beethovenovou Eroicou analyticky, racionálně, aniž by však potlačil její procesuální a emočně vitální charakter.“

Předvánoční atmosféru pražského Rudolfina během středečního koncertního večera pohltila pregnantní a sebejistá gestika Simona Rattla, jež proměnila zbytnělé a neživé partitury Beethovenových, Berliozových a Lutosławského skladeb v pulzující organismus plastických forem, kontrastních emočních barev a prodýchaných dynamických proměn. Britský dirigent, jehož věhlas pronikl i do těch nejzapadlejších koutů světové hudební kultury, si 10. prosince během abonentního koncertu vzal pod svá křídla hned dvě symfonická tělesa, z jejichž zvukových specifik vytěžil technické i umělecké maximum. Česká filharmonie a Česká studentská filharmonie tak získaly povolaného uměleckého vedoucího, s nímž si sáhly na samu hranu svých možností. 

„O citolibský hudební klasicismus se začal zajímat už za studií. Přivedla ho k němu náhoda.“

„Prý by měl spoustu materiálu ještě na další desky a knihy, ale v tom už bude muset pokračovat někdo jiný.“

„Životaschopná je pouze ta hudba, která má duchovní a citové zázemí.“

Sté narozeniny jsou takový malý zázrak. Vlastně možná dokonce velký. Skladatel Zdeněk Šesták je slaví právě dnes, 10. prosince 2025. Je tím pádem nestorem současné tuzemské hudby. Říkává prý, že by potřeboval dva životy: jeden na vlastní tvorbu, druhý na oživování hudebního odkazu citolibských mistrů, muzikantů působících v osmnáctém století v jeho rodišti nedaleko Loun. Dva životy nikdo nemáme, ale i tak může dnes Zdeněk Šesták spokojeně bilancovat: v jedné ruce potěžkává stovku svých skladeb, v druhé výsledky celoživotního muzikologického bádání a nadšeného úsilí, které věnoval Citolibům. Na obou stranách má určitě splněno.

„Vstupný tichý, no aj rezký, nástup sláčikov prerušil lyrický tón lesného rohu a následne klarinetu, akoby hovorili sláčikom: ‚Ešte počkajte.‘“

„V narastajúcej dynamike často gradovala aj expresivita, v ktorej sa akoby mihali ostré črepy rozbitej melódie.“

„Hrůšovo absolútne odovzdanie sa kompozícii mohlo byť pre diváka náročné sledovať bez toho, aby sa nepotil s ním.“

Jakub Hrůša 6. decembra v Musikvereine veľkolepo započal sériu koncertov s Viedenskými filharmonikmi. S obrovskou energiou predstavil štyri stredoeurópske diela, ktoré sú mu srdcovo blízke a svoje zanietenie dokázal odovzdať hráčom aj publiku. Na koncerte s čisto orchestrálnym programom stáli v kontraste maďarskí a českí skladatelia, ktorí výrazne posúvali hranice hudobného vyjadrenia. Na zaslúžene vďačný a nekončiaci potlesk publika reagoval Jakub Hrůša opakovanou poklonou, hoci hráči orchestra už medzitým odišli.

„Dirigent Rémy Ballot a huslista Tibor Kováč po prvýkrát účinkovali  v Slovenskej filharmónii.“

„Tibor Kováč si počas takmer tridsaťročného pôsobenia v orchestri Viedenských filharmonikov vybudoval v ensembli takmer emblematické renomé.“

„Rémy Ballot si pri kreácii Stravinského suity Vták Ohnivák počínal profesionálne, no od inšpiratívneho podania to bolo ďaleko.“ 

Po poldruhamesačnej prestávke pokračoval abonentný cyklus AB Slovenskej filharmónie ďalšou dvojicou koncertov. Vo vypredanej bratislavskej Redute sa v dňoch 4. a 5. decembra za dirigentským pultom orchestra premiérovo predstavil Rémy Ballot a post koncertného sólistu prevzal náš renomovaný huslista Tibor Kováč. Program koncertov tvorila zaujímavá dramaturgická zostava: v prvej polovici odzneli dve známe diela fínskeho klasika Jeana Sibelia, v druhej zasa ikonické orchestrálne klenoty z parížskeho hudobného milieu konca 19. a začiatku 20. storočia.  Podnetná a poslucháčsky vďačná dramaturgia je však, žiaľ, to jediné, čo na uvedených koncertoch dokázalo zaujať návštevníkovu pozornosť. 

„Je to orchestr tvárný, nesvázaný tradicemi a schopný plnit sny každého vynikajícího dirigenta.“

„Veronika Eberle i Jean-Guihen Queyras jsou zdatní komorní hráči se smyslem pro jemnou lyriku, což bylo nejpůsobivější v pomalé větě.“

„Nézet-Séguin připomněl emotivní nahrávku Leonarda Bernsteina, který velké citovosti obětuje skoro všechno.“

Evropský komorní orchestr, který má zajímavou historii i status, provedl 4. prosince díla Johannesa Brahmse ve Španělském sále Pražského hradu. Dirigoval šéfdirigent newyorské Metropolitní opery Yannick Nézet-Séguin, který nabídl své emotivní čtení Symfonie č. 1 c moll a Dvojkoncertu a moll, jehož sólisty byli Veronika Eberle (housle) a Jean-Guihen Queyras (violoncello). Koncert s podtitulem „adventní“ pořádalo Pražské jaro, aby se tím před Vánocemi připomnělo. Orchestr byl skvělý a ovace nadšené, preferuji ale jiného Brahmse.

„Přínosné však bylo slyšet domácí interpretační sestavu – českého dirigenta i orchestr a slovenského sólistu – v díle francouzského repertoáru.“

„Dirigent Jindra pracoval s dynamikou tělesa promyšleně a fyzicky intenzivně.“

„Ostravský večer připomněl, že francouzská hudba v našem prostoru neznamená nutně jen import stylu, ale i možnost tvořit vlastní, specificky středoevropskou interpretaci.“

Francouzský repertoár v českém prostředí bývá vždy událostí, která nevyhnutelně otevírá otázku kulturního překladu: Nakolik je možné zprostředkovat jemnost a aromatickou barevnost hudby, která se rodila v jiné krajině citlivosti, a to nikoli jen geograficky? Program čtvrtečního prosincového večera Janáčkovy filharmonie Ostrava, složený z Chaussonovy Básně o lásce a moři a Franckovy Symfonie d moll, před nás tuto otázku opět postavil – a možná úmyslně. V interpretaci orchestru pod vedením Roberta Jindry a se sólistou Pavolem Bršlíkem zazněla francouzská hudba, již lze chápat jako zajímavou syntézu: francouzský jazyk zvuku hraný se slovanskou mentalitou a temperamentem.

„Člověk by měl své kariéře dát šanci tím, že ukáže, že má skutečně co říct.“

„Jsem za svůj hlas velmi vděčná, protože mi umožňuje vyjádřit se přesně tak, jak si přeju.“

„Václav Luks je bezpochyby jedním z nejobdivovanějších a nejvnímavějších dirigentů na mezinárodní scéně staré hudby.“

Italská altistka Margherita Maria Sala se po loňském vystoupení v Mozartově Requiem v nastudování Collegia 1704 vrací do Prahy s projektem Vášně srdce a duše. V rámci koncertní řady souboru ve Vzletu vystoupí s barokním programem společně s italským Ensemble Locatelli. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Sala vzpomíná na dětství v hudebně založené rodině, hovoří o významu soutěží i o hlubokém obdivu, který chová k uměleckým kvalitám Václava Lukse. Svěřuje se také s tím, jak hledá emocionální pravdivost v barokní hudbě, koho, možná trochu překvapivě, v současné době pokládá za své největší vzory a dává nahlédnout do svých plánů.

„Pahud svým způsobem vedení fráze osvobozuje hudbu ze svázanosti pravidly, ale zároveň zůstává zcela přirozený a srozumitelný.“

„Jeho nekonečný dech je ohromující a dechberoucí je i agogická svoboda, se kterou hraje veškerou hudbu – jako by ji právě teď tvořil na pódiu.“

„Úsměv na tváři vyvolávaly mimořádně povedené interakce sólového hlasu s dechovými nástroji orchestru.“

Mozart. Poulenc. Haydn – kombinace klasicismu a neoklasicismu a trio autorů, kteří tvořili dramaturgii dalšího koncertu z orchestrálního cyklu Prague Philharmonia, může na první pohled působit střídmým dojmem. To, co se odehrálo v neděli 30. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina, však mělo daleko k odměřenosti a klidu, který by snad bylo možné od takovéhoto programu očekávat. Spíše než klasického koncertu jsme byli svědky divadelně-operního představení, jehož režie se ujali dva mimořádní umělci, a to sólista večera, flétnista Emmanuel Pahud, spolu s šéfdirigentem a uměleckým ředitelem orchestru Emmanuelem Villaumem.

„Dallapiccola pracuje ve Vězni s dodekafonní technikou, a to velice osobitě a s obdivuhodnou melodickou invencí. Sama partitura díla je mimořádně opulentní.“

„Vedle sólistů je nutné připomenout výborně připravený sbor (sbormistrem byl Simon Halsey), který dodával celé opeře dimenze antické tragédie.“

„Antonio Pappano celý ten obrovitý provozní kolos – orchestr, sólisty a sbor – zvládal nejen s jistotou a s nadhledem, ale zároveň ještě dokázal udržet posluchače od prvních tónů až po závěrečnou vězňovu otázku v neustálém napětí.“

Na program druhého koncertu abonentní řady „B“ ve Dvořákově síni Rudolfina 26. listopadu 2025 zařadila Česká filharmonie dvě od pohledu značně nesourodá díla: operu Vězeň Luigiho Dallapiccoly a Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur, op. 73, zvaný „Císařský“. Filharmonii vedl proslulý italský dirigent Antonio Pappano a v průběhu večera se představila řada významných zahraničních sólistů.

„Zdálo se, že má interpret ke každé ze skladeb svůj specifický osobní vztah.“

„Dramatičnost hudebního výrazu byla dosažena strhující technikou, co se týče tempa nebyl Ardašev v rychlých částech nijak opatrný.“

„Bylo nutné se zaposlouchat i ‚mezi řádky‘, Ardašev nedává svým posluchačům hudbu zcela zadarmo.“

V úterý 25. listopadu zazněl jeden z koncertů Dnů Bohuslava Martinů v Lichtenštejnském paláci, v sídle Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze, příznačně v Sále Bohuslava Martinů. Klavírista Igor Ardašev kromě Osmi preludií, H 181 od Martinů zahrál také Osm preludií Miroslava Kabeláče a „Patetickou“ sonátu Ludwiga van Beethovena. Jeho pojetí tohoto dramaturgicky zajímavě sestaveného programu bylo neokázalé, plné respektu k hudbě a specifických interpretačních momentů.

„Problémem zpěváků je, že často věnujeme mnoho hodin cvičení, abychom dosáhli své nejlepší formy, a přesto nás ve chvíli vystoupení forma často zradí.“

„V árii Necitelná vodní moci Rusalka odhaluje svou pravou podstatu.“

„Ve velké části východní Evropy známe především zpěváky z naší vlastní země, což naše obzory příliš nerozšiřuje.“

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, jejíž devětapadesátý ročník v Karlových Varech před několika dny dozpíval své poslední tóny, zná své vítěze. KlasikaPlus.cz je představuje v sérii rozhovorů. Dnešní díl patří mladé maďarské sopranistce Fanni Faluvégi, studentce Univerzity v Debrecenu, která se stala absolutní vítězkou. Kromě toho zvítězila i v juniorské kategorii a obdržela Cenu Soni Červené.

„Rád také vzpomínám na Japonsko a jeho krásné koncertní sály.“

„Svou poslední skladbu Jiráček dirigoval v listopadu 1966, bohužel těsně před tím neštěstím.”

„Violoncellista Jiří Hanousek vstal, přečetl prohlášení České filharmonie a řekl, že se k němu orchestr připojuje. Obrovský aplaus, načež se lidé na znamení podpory zvedli a odešli. Hráli jsme před prázdným sálem a naštvanými soudruhy.“

Je nejstarším a nejdéle sloužícím filharmonickým archivářem u nás. V Janáčkově filharmonii působí od roku 1959 a zažil snad všechny významné dirigenty a umělce, kteří v Ostravě působili. I po šestašedesáti odsloužených létech však Vladislav Klíma srší energií a s mladistvým elánem vzpomíná na různé kapitoly ze života orchestru. Je to vyprávění nejen vzrušující a nesmírně zajímavé, ale také poučné, protože ani v uměleckém světě není všechno zalito sluncem.

„Památnou se mi stala kreace houslisty Filipa Zaykova.“

„Světová premiéra skladby Jana Ryanta Dřízala se dočkala jednoznačného sukcesu, možná většího než očekávaného.“

„V tom vidím sílu Straussových Metamorfóz – v napjatém očekávání, které dojde svého naplnění až mnohem, mnohem později, než by člověk čekal…“

Pod křídly Českého spolku pro komorní hudbu se 19. listopadu uskutečnil velkorysý hudební banket – Akademie komorní hudby slavící desáté výročí od založení poskytla vydatný hudební pokrm nejvyšší jakosti skladatelské i interpretační. Hlavní tvář a iniciátor projektu Tomáš Jamník se představil v důležité interpretační úloze v provedení vůdčího partu světové premiéry současného skladatele Jana Ryanta Dřízala. Byl to skutečně mimořádný večer.

„Pedagogickou práci vnímám jako dobrodružství.”

„Individualit, které mají svým hudebním projevem co říci, je vždycky méně než těch, kteří jsou vybaveni technicky.”

„Klavír mi dal možnost mít obživu, která mě baví a vnitřně naplňuje.”

Sál Martinů v Lichtenštejnském paláci rozezní 25. listopadu Igor Ardašev během svého klavírního recitálu sestaveného zejména z českých skladatelů 20. století. Igor Ardašev se věnuje nejen sólové hře, ale i té komorní v různých uskupeních. Působí též jako pedagog na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde předává své zkušenosti z festivalových pódií – například z Pražského jara, Janáčkova Máje, Festspiele Europäische Wochen Passau a dalších. Rozhovor jsme vedli nejenom o jeho nadcházejícím vystoupení během festivalu Dny Bohuslava Martinů, ale například i o jeho studentských letech a o současné informační době.

„Úlohu sice jevištně ztvárnila poprvé, ale koncertně i v nahrávacím studiu ji už zpívala, takže mohla do kreace vložit mnoho odstínů… Ani trochu se nesnížila k exhibici. Hrála týmově.“

„Heřmanově manýristicky výpravné inscenaci nechybí poetické obrazy, barvitost a nápaditost, ale naštěstí ani humor.“

„Václav Luks, jako obvykle fyzicky angažovaný a naléhavý, kroužící všechny obloučky, ozdoby a pointy Händelovy hudby s labužnickým potěšením.“

Krásný pohádkový příběh s krásnou hudbou, dechberoucí spektákl. Tak se hovořilo o brněnské inscenaci Händelovy opery Alcina, když měla zjara v roce 2022 premiéru. Stojí za ní režisér Jiří Heřman a dirigent Václav Luks. Alcina se ještě stále vrací na repertoár, letos na podzim pro čtyři poslední představení, a to s Magdalenou Koženou jako s mimořádným hostem v titulní roli. Středeční večer, s diváky do jednoho aplaudujícími v závěru vestoje, byl triumfálním potvrzením zdařilosti projektu i mistrovství mezzosopranistky, už třetí desetiletí mezinárodně zářící pěvecké hvězdy pocházející z Brna.

„Divadelní prostor není ilustrací dramatu; je jeho partnerem a služebníkem.“

„Janáčkova díla nelze interpretovat v překladu do jiných jazyků.“

„Nejlepší využití technologie je to, kterého si divák ani nevšimne.“

Radu Boruzescu je významný rumunský scénograf, jehož tvorba zásadně ovlivnila podobu evropského divadla a opery posledních desetiletí. V polovině sedmdesátých let odešel spolu se svou manželkou, kostýmní výtvarnicí Mirunou Boruzescu do Francie. Právě jejich dlouholetá spolupráce se stala charakteristickým znakem mnoha významných evropských inscenací. Radu Boruzescu během minulé sezóny vytvořil v Národním divadle Brno scénu k Janáčkově opeře Výlety páně Broučkovy; ta minulý týden získala International Opera Award 2025 v kategorii New Production.

„Snad za pět let už budu mít jasněji, kým jako mezzosopranistka chci být.“

„Mým snem je vytvořit si vlastní představení s týmem lidí, s nimiž umělecky souzním.“

„Sloužit umění znamená otevírat něco v sobě a tím inspirovat ostatní, ne někam přijít a něco tam zazpívat.“

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, jejíž devětapadesátý ročník v Karlových Varech právě dozpíval své poslední tóny, zná své vítěze. KlasikaPlus.cz je představuje v sérii rozhovorů. Dnešní díl patří Zuzaně Revai (dřívějšími jmény Jeřábková a Zámečníková), vítězce kategorie Opera. Vystudovala klavír na konzervatoři v Bratislavě a zpěv v Olomouci i na Janáčkově akademii múzických umění a její hlas i herecký instinkt dozrávaly během dvouletého pobytu v Teatro Lirico ve Spoletu. Spolupracuje s Městským divadlem Olomouc, Divadlem Na Orlí a koncertně mimo jiné s Moravskou filharmonií Olomouc či Filharmonií Bohuslava Martinů.

„Přimlouvám se, abychom s dalším uvedením Vzkříšení počkali na dokončení Vltavské filharmonie.“

„Doufejme, že k nám Lucy Crowe zavítá s hudbou Georga Friedricha Händela, jehož je vyhlášenou specialistkou.“

„Pražský filharmonický sbor byl secvičen naprosto špičkově, zvukomalebné ozvěny z empory Rudolfina byly ozdobami večera.“

Pro úspěších z předchozích let, kdy náš první orchestr u příležitost Dne boje za svobodu a demokracii uvedl na pódiu Rudolfina sira Simona Rattla a Magdalenu Koženou (2022), Petra Popelku, Josefa Špačka a Antoina Tamestita (2023) a Antonia Pappana s houslistkou Janine Jansen (2024), připravil pro letošek koncert nejambicióznější: Mahlerovu Symfonii č. 2 „Vzkříšení“ s finským dirigentem Sakarim Oramem a Pražským filharmonickým sborem.

„Praženicova interpretace Údolí zvonů vyprávěla o surreálných krajinách, kde ozvěna neutuchá.“

„Klavírista si tak před přestávkou vysloužil trojité klanění – počet, ze kterého už publikum po zbytek koncertu neslevilo.“

„Pavol Praženica se pomalu ale jistě oddával silným emocím, které ze skladby těžil, a na chvíli se jimi nechal i pohltit.“

Přední zástupce nastupující generace klavíristů Pavol Praženica se vydal 12. listopadu do Plzně, aby zde nabídl ambiciózní sólový recitál, a to v rámci koncertní řady Kruh přátel hudby. Publikum v Domě hudby pianista zanechal velice spokojené.

„Na sklonku života sám předpověděl, že ‚jestli se na mě bude pro něco vzpomínat, pak to bude pravděpodobně kvůli Janáčkovi‘.“

„Jako na neuvěřitelný zážitek vzpomínal na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště Národního divadla ‚ty nádherné hluboké mollové akordy‘, první takty opery Káťa Kabanová.“

„Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, jak tušil, tak se učil česky.“

Britský dirigent Charles Mackerras byl milovníkem Mozarta a Händela, rád se věnoval Brahmsovi a Wagnerovi i anglickým autorům, ale jeho největší láskou byl nezpochybnitelně Leoš Janáček. Obklopený samozřejmě ještě dalšími tuzemskými skladateli od Dvořáka a Smetany po Martinů. Životní dráhu znalce a proroka české tvorby, ohraničenou daty 17. 11. 1925 a 14. 7. 2010, připomínáme zastávkami v Londýně, v Praze, Brně a Berouně při jeho nedožitých stých narozeninách.

„Člověk může dál tvořit, hledat, vzpomínat, i když se realita kolem mění rychleji, než stačíme upřemýšlet.“

„Zejména v úvodu se zvuk klavíru sálem nenesl svobodně, ale s patrným tlakem.“

„Výsledkem byly jisté, řemeslně kvalitní pasáže, ale méně toho živelného, organicky a měkce narůstajícího tahu, který je u Rachmaninovovy hudby tolik žádoucí a jedinečný.“

Čtvrteční večer v ostravském Vesmíru nabídl dramaturgicky velmi podnětný program. Janáčkova filharmonie Ostrava pod vedením britského dirigenta Martyna Brabbinse uvedla dvě výrazně odlišná díla: Leonardem Bernsteinem komponovanou Symfonii č. 2 „Věk úzkosti“, inspirovanou stejnojmennou básní W. H. Audena, a Rachmaninovovu Symfonii č. 3 a moll, op. 44, v níž se odráží skladatelova emigrantská zkušenost a bilancování nad vlastním životem. Obě skladby vznikaly v období velkých proměn, obě nesou vnitřní napětí mezi starými a novými hudebními světy.

„Během sólového recitálu mám mnohem větší svobodu než při hraní s orchestrem.”

„Hudba je jazyk, který nelze vyjádřit slovy.”

„Hudba nebyla stvořena proto, aby se přizpůsobovala době; byla stvořena proto, aby ji přesahovala.”

Letošní třináctý ročník Firkušného festivalu dojde svému konci již tento čtvrtek v Dvořákově síni pražského Rudolfina, kdy se po čtyřech letech na festival vrátí celosvětově uznávaný klavírista Arkadij Volodos. Program sestavil z předposlední Klavírní sonáty Franze Schuberta a Tanců Davidovců Roberta Schumanna. Večer zakončí svou vlastní úpravou Lisztovy Uherské rapsodie. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz prozrazuje, proč se věnuje už jen sólovým recitálům, jestli hledá souvislosti mezi hudbou a filozofickými texty a zda má vůbec cenu následovat interpretační trendy.

„Hrála jsem celý cyklus jako celek v různých sálech i na různých kontinentech.”

„Ze Šostakovičových nahrávek je neustále cítit energie a vědomí, že hudba někam míří.”

„Jsem si jistá, že ten účastník, který ve Varšavě nedostal cenu, bude mít skvělou budoucnost.”

Dmitrij Šostakovič se před bezmála sto lety dostal do finále prvního ročníku Chopinovy soutěže ve Varšavě. Letos, v roce 50. výročí skladatelova úmrtí, na téže soutěži v porotě zasedla Julianna Avdějeva – pianistka, která v posledních měsících intenzivně uvádí na koncertech jeho Preludia a fugy, op. 87. Rozhovor vznikl k příležitosti jejího pondělního recitálu na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného a logicky propojil témata Šostakoviče a varšavské soutěže.

„Ravelova suita vyzněla velmi kompaktně.“

„Sólista dostál své pověsti naprosto beze zbytku.“

„Jestliže v první polovině byla nepatrně znát občasná nejistota v souhře, druhá polovina byla již naprosto sebejistou explozí velkolepého zvuku.“

Vskutku velkolepé první koncerty po návratu z japonského turné připravila Česká filharmonie ve dnech 5. až 7. listopadu. Jako sólistu si přizvala legendárního světového klavíristu Jevgenije Kissina, který sice žije od roku 2017 v Praze, s Českou filharmonií však nevystupuje často. Nyní stanul jako sólista před tímto tělesem poprvé po sedmi letech, a to v Klavírním koncertu č.1 Sergeje Prokofjeva. Kvůli zdravotní indispozici koncert nemohl dirigovat šéfdirigent Semyon Byčkov, namísto něj se představila čínská dirigentka Elim Chan, která se před Českou filharmonii postavila úplně poprvé. Program musel být pozměněn a místo Frenzy Johna Adamse zazněla na úvod Ravelova Má matka husa.

„Zpěvák i varhany tvoří tón, samozřejmě ‚trochu‘ jinak. Sbor i varhany musí například stát na tom správném místě.“

„‚Acappelláky‘ je potřeba několikrát do roka realizovat. Ano, je to dřina a bolí to, ale sbor se jimi zásadním způsobem posouvá k lepšímu.“

„Říkávali mi ‚Mikeš‘, samozřejmě v návaznosti na verš ‚Mikeš mračí se, dál žene stádo po úbočí‘.“

Sbormistr a varhanář Marek Vorlíček stojí před důležitým úkolem. Spolu s Kühnovým smíšeným sborem, který opětovně může nazývat „svým“ (byť jen ze čtvrtiny), zahájí 10. listopadu 31. ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů. Klíčovým bodem programu bude kantáta Mikeš z hor samotným Martinů sboru dedikovaná a s životem zmíněného sboru silně spjatá. Zahajovací koncert festivalu v jeho širším kontextu je tématem rozhovoru, který Vorlíček poskytl portálu KlasikaPlus.cz.