„Zlatým hřebem večera byl ‚Egyptský‘ klavírní koncert Camilla Saint-Saënse.“

„Simon Trpčeski je známý tím, že dokáže rychle navázat kontakt s publikem.

„Prague Philharmonia i její šéfdirigent Emmanuel Villaume jsou zjevně ve skvělé kondici.“

Prague Philharmonia a její šéfdirigent Emmanuel Villaume zahájili 4. září ve vyprodaném Rudolfinu 32. sezónu koncertem s lákavým, zajímavě koncipovaným a posluchačsky vstřícným programem. V první půli slavnostního večera zazněly skladby Wolfganga Amadea Mozarta a Camilla Saint-Saënse, druhá půle patřila hudbě Haydnově a Schubertově. Hostem orchestru byl významný makedonský klavírista Simon Trpčeski.

Už v prvním čísle, Mozartově předehře k opeře Kouzelná flétna, KV 620, bylo zjevné, že orchestr i dirigent jsou ve výborné formě. První tři akordy vyzněly majestátně, pomalý úvod byl pohádkový a zároveň trochu tajemný a začátek allegrového fugata měkce zajiskřil a zašuměl jako čerstvě nalévané šampaňské. Celá předehra proběhla v živém, ne však přehnaném tempu, s plasticky propracovanou dynamikou. Emmanuel Villaume dirigoval vzletně a přitom věcně a bylo vidět i slyšet, že si s orchestrálními hráči dobře rozumí.

Zlatým hřebem večera byl následující Koncert pro klavír a orchestr č. 5 F dur „Egyptský“, op. 103 Camilla Saint-Saënse. Jeho sólistou byl šestačtyřicetiletý Simon Trpčeski (rozhovor čtěte ZDE), jeden z nejzajímavějších soudobých pianistů. Mezi světovou elitu se dostal v roce 2001, kdy byl zařazen do prestižního výběru BBC Radio 3 New Generation Artists. K České republice má umělec vřelý vztah: poprvé u nás byl v roce 1994, kdy získal – jako patnáctiletý – druhou cenu na ústecké soutěži Virtuosi per musica di pianoforte. Za zmínku určitě stojí, že si Trpčeski pro své vystoupení v Rudolfinu vybral koncertní křídlo Ant. Petrof 275, které věnovala před třemi lety České filharmonii tchajwanská diplomatka Maysing Yang. A nutno dodat, že dokázal využít jedinečných barevných vlastností tohoto nádherného nástroje víc než obdivuhodně.

Saint-Saëns byl výborný pianista. Jeho Pátý klavírní koncert (jejž osobně premiéroval) je velice vděčně stylizovaný jak co se tkne klavírního partu, tak i co se tkne orchestrální složky, která – při vší své barvitosti – nikde nad klavírem nepřevažuje. Neobvyklého přízviska „egyptský“ se tomuto koncertu dostalo ze dvou důvodů: jednak proto, že ho Saint-Saëns napsal za svého pobytu v egyptském Luxoru, jednak proto, že v něm cituje núbijskou lidovou píseň, kterou slyšel zpívat lodníky na Nilu. Ve skladbě se ovšem ozve i řada dalších exotických melodií.

Simon Trpčeski je známý tím, že dokáže rychle navázat kontakt s publikem, což předvedl i v Rudolfinu. Už při příchodu na pódium se choval velmi nenuceně, koncertní mistryni galantně políbil ruku a přátelsky zamával na jakousi dámu v první řadě. Neméně uvolněný byl i u klavíru. Hlavní téma první věty hrál lehce, elegantně, lyrické vedlejší téma bylo zpěvné a něžné. S technikou umělec nemá sebemenší problémy, všechna technicky náročná místa (jichž je v celém koncertu bezpočet) hrál se zjevným nadhledem. A závěr první věty s pianissimovým rozloženým akordem a se dvěma tichými staccatovými akordy v orchestru byl pohlazením po duši. Druhá věta je ze všech tří vět koncertu nejexotičtější. Začala nečekaně dramaticky, v jednu chvíli zněla dokonce až bojovně, ale následující tok hudby se zklidnil a nabídl posluchačům řadu příjemných melodií. Trpčeski i orchestr hráli tuto větu neobyčejně barvitě, přičemž pianista v mnoha místech se zvukem doslova kouzlil. Finální větu otevřel Trpčeski energicky tepajícím sólem, za nímž následovala vtipná virtuózní figurace, která svou stylizací i způsobem provedení připomínala ragtime. Celá finální věta měla báječný švih, všichni hráli s ohromnou vervou. Závěrečná melodie byla tak vemlouvavá, že by klidně mohla zaznít v nějaké operetě, a poslední takty finální věty byly opravdu velkolepé. 

Publikum ocenilo sólistu i orchestr velkým aplausem. Trpčeského první přídavek byl značně originální: umělec zůstal u Saint-Saënse, vystoupil však v jeho skladbě ne jako sólista, ale jako doprovazeč. Přinesl si na pódium noty, složitě je nainstaloval na klavír (pult neměl k dispozici) a doprovodil violoncellového koncertního mistra Lukáše Pospíšila ve slavné Saint-Saënsově Labuti. Lukáš Pospíšil hrál svůj part zpaměti, krásným zpěvným tónem, a panu Trpčeskému šplouchaly doprovodné rozložené akordy měkce a průzračně jako vlnky na jezeře. Po bouřlivém potlesku přidal klavírista ještě efektní finální větu z Prokofjevovy Sonáty č. 7, op. 83. Její provedení bylo tak elektrizující, že zdvihlo posluchače ze sedadel.

Po přestávce zahrála Prague Philharmonia nejprve úvodní větu k Haydnovu oratoriu Stvoření (Hob. 21:2), nazvanou Znázornění chaosu. Zvláštní, slovy těžko popsatelná hudba by si nejspíš zasloužila nějaký fundovaný nábožensko-filozofický výklad (a nepochybuji, že takový někde existuje). Autorka textu v programní brožuře Lucia Reiprich Maloveská konstatuje, že tu Haydn „dosahuje dojmu amorfního časoprostoru“, což lze jistě přijmout. Villaume dirigoval ono „rozplývavé neurčito“ naprosto přesvědčivě, nechával jednotlivé nástroje vystupovat z „ničeho“ a v „ničem“ je zakrátko nechával zase mizet. Byl to „chaos“ pečlivě řízený a náležitě promyšlený. Navíc jsem v hudbě vnímal jakousi zvláštní skrytou dávku napětí. V celé skladbě jsou zajímavě exponované dechy a dirigent je při děkovačce oprávněně vyvolal jako první.

Slavností večer uzavřela Schubertova raná Symfonie č. 4 c moll, D 417 „Tragická“. Přízvisko „tragická“ jí dal sám autor, ale dnešní posluchač nic zvlášť tragického v této skladbě nevnímá. Závažný pomalý úvod první věty navazoval výrazově i tóninově na předchozí Haydnovu předehru ke Stvoření. V následujícím Allegru vivace nasadil dirigent svižné tempo, čímž tok hudby obdivuhodně vylehčil a provzdušnil. Mimořádnou pozornost si tu zasloužila jeho inspirovaná práce s gradacemi a s dynamickými kontrasty. Ve zpěvné volné větě jsem obdivoval překrásný jemný zvuk smyčců v hlavním tématu i to, jak detailně v ní dirigent pracoval s dechovými nástroji. Menuet v této symfonii se nedá považovat za taneční hudbu ve vlastním slova smyslu. Villaume pojal jeho krajní části značně robustně, ale díky živému tempu nepůsobily těžkopádně. Trio pak mělo v jeho podání půvabný rustikální nádech. Finální věta je ze všech čtyř vět nejdramatičtější, ale ani ta rozhodně není nijak tragická – některé její melodie znějí dokonce až bezstarostně. Orchestr ji hrál v úžasném tempu a Villaume energicky stupňoval její dramatismus až k zářivému triumfálnímu závěru. 

Prague Philharmonia i její šéfdirigent Emmanuel Villaume jsou zjevně ve skvělé kondici a nelze než všem přát, aby byla celá sezóna stejně vydařená jako zahajovací koncert.

Foto: Ivan Malý / Prague Philharmonia