„Umělecké kvality Arkadije Volodose jsou natolik výjimečné, že je mnoha hudebními kritiky považován za následovníka legendárního Vladimira Horowitze.“

„Pro Schumannův cyklus Tance Davidovců je Volodos naprosto ideálním interpretem.“

„V Lisztově třinácté Uherské rapsodii umělec prokázal, že nemá žádné technické limity.“

Na závěrečném koncertu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného ve čtvrtek 15. listopadu vystoupil ve Dvořákově síni Rudolfina Arkadij Volodos, jeden z nejproslulejších soudobých světových pianistů. Program svého recitálu sestavil z děl tří nejvýznamnějších představitelů hudebního romantismu: Franze Schuberta, Roberta Schumanna a Franze Liszta. Za zmínku určitě stojí skutečnost, že hrál na Steinwaye se speciálně upravenou klaviaturou.

Celou první polovinu večera vyplnila rozsáhlá Schubertova Sonáta A dur, D 959, prostřední z trojice vrcholných sonát, které skladatel vytvořil v závěru svého života. Převažuje v ní lyrický element a klavíristé ji povětšinou – a celkem oprávněně – vnímají jako příjemnou biedermeierovskou idylu.

Beethovenovský úvod první věty hrál klavírista krásně znělým, hutným tónem, ale hned po pianissimové spršce následujícího dlouhého sestupného rozloženého akordu si nás odvedl do svého magického světa, plného barev a poezie. Volodos má nesmírně bohatý úhozový rejstřík, od neuvěřitelně něžných pianissim po nádherně zářivá, ale přitom překvapivě měkká a zaoblená forte. Schubertovy melodie si klavírista zpíval bezstarostně jako lidové písničky a pokud se někde objevily technicky náročnější pasáže, hrál je s dechberoucí lehkostí. Zajímavé bylo, že v oné schubertovské idyličnosti odkryl co chvíli výrazné dramatické momenty, jaké jsem u jiných pianistů nikdy neslyšel. Celou první větu však umělec nakonec nechal v codě rozplynout do snového pppp.

Druhá věta této sonáty je nejen jednou z nejmelancholičtějších vět v celé Schubertově klavírní tvorbě, ale je navíc naprosto unikátní po formální stránce: její rozsáhlý střední díl Schubert kompozičně natolik rozvolnil, že jej nemůžeme vnímat jinak než jako „improvizovaný“ recitativ či kadenci. Pod Volodosovými prsty se melancholie první části volné věty transformovala v bezmezný bolestný smutek a „recitativ“ vystupňoval umělec v drama tak vyhrocené, že při něm mrazilo v zádech. Návrat melancholického tématu v poslední části věty vnesl do duší posluchačů když už ne klid, tak alespoň smíření.

Skladatel ani klavírista nás naštěstí nenechali smutnit příliš dlouho. Následující Scherzo proletělo vzdušně, v úžasném tempu, a jiskřilo humorem a vtipem. V triu jsme si pak mohli vychutnat pianistovu rafinovanou práci s jemnými barevnými valéry. Závěrečné Rondo je postavené na příjemných „písničkových“ melodiích. Má téměř taneční charakter, ale obsahuje také nespočet virtuózních pasáží. Volodos hrál tuto větu lehce a bezproblémově a bravurně provedenou codu korunoval velkolepými, orchestrálně znějícími akordy. Podobně jako v první větě i tady mě klavírista překvapil tím, kolik vypjatých dramatických situací dokázal v této průhledné a nekomplikované větě objevit. 

Po přestávce Volodos uvedl cyklus Roberta Schumanna Tance Davidovců, op. 6. Cyklus obsahuje osmnáct nepříliš rozsáhlých skladeb, jejichž autorství připsal Schumann v prvním vydání Florestanovi a Eusebiovi, dvěma fiktivním postavám spolku Davidovců. Z druhého vydání už jejich jména zmizela. 

Slovo „tance“ v názvu tohoto cyklu je ovšem značně zavádějící. Nejedná se totiž o taneční skladby v pravém slova smyslu, ale spíše o „charakteristické kusy“, z nichž každý má svou vlastní, neopakovatelnou náladu. Volodos je pro tento cyklus interpretem naprosto ideálním. Nejen proto, že je skvěle vybaven technicky i úhozově, ale také proto, že má obrovskou tvůrčí fantazii. Jedná se o poměrně často provozované dílo, ale u řady vět jsem měl pocit, že je slyším poprvé. Klavírista si pohrál s každým detailem, s každou i sebekratší frází, při poslechu jsem měl dojem, že se dívám do kaleidoskopu, který přináší v každém okamžiku nové a nové obrázky, jeden hezčí než druhý. Vybrat to nejkrásnější číslo je prakticky nemožné. Snad hned to první s parádními fanfárami v úvodu a s rozevlátými osminovými běhy v následujících taktech? Nebo jímavou „dvojku“? Rozpustilou „trojku“? Vášnivou „čtyřku“? Půvabnou „pětku“, bojovnou „osmičku“, něžně rozezpívanou „jedenáctku“, sarkastickou „dvanáctku“, orchestrálně probarvenou „třináctku“ či valčíkovou, toužebně vzdychající „osmnáctku“? Nejraději bych si je nakonec poslechl všechny ještě jednou.

Na závěr svého recitálu nabídl Volodos publiku bonbónek – vlastní transkripci Lisztovy Uherské rapsodie č. 13 a moll, S 244/13. Skladbu, která je sama o sobě pěkně těžká, „upravil“ klavírista podle svého – aby byla ještě těžší, a samozřejmě ještě efektnější. V pomalé první části jsme mohli obdivovat, jak dokonale pianista napodobil zvuk cimbálu. A v rychlé druhé části umělec prokázal, že skutečně nemá žádné technické limity. To, co jsme viděli a slyšeli v této skladbě, bylo na hranici lidských možností a možná už i za ní. Volodosovy ruce kmitaly nad klaviaturou v tak závratném tempu, že od pohledu působily jako jednolitá „šmouha“. A při vší té neuvěřitelné technické brilanci se zdálo, že kdyby Volodos chtěl, mohl by ještě přirychlit. Nebylo vůbec divu, že svým Lisztem zdvihl posluchače ze sedadel. 

Ovace, jakých se Volodosovi od festivalového publika dostalo, se v Rudolfinu vidí jen zřídkakdy. A umělec štědře přidával. Nejprve pokračoval v romantických autorech a zahrál křehké Brahmsovo Intermezzo č. 1 z opusu 117 a oblíbené třetí číslo ze Schubertových Moments musicaux, op. 94. Pak přešel z devatenáctého století do dvacátého a přidal Smutného ptáka (z cyklu 5 impresiones íntimas) od španělského skladatele Frederica Mompoua a Malagueñu Kubánce Ernesta Lecuony, v níž ještě jednou předvedl svou fenomenální klavírní techniku. Řadu přídavků uzavřel Bachovou transkripcí „ukolébavkové“ Vivaldiho Siciliány, BWV 596. 

Arkadi Volodos patří k pianistické elitě a je skvělé, že jsme měli možnost ho u nás znovu slyšet. Věřme, že to nebylo naposledy.

…

Arkadij Volodos se narodil v Leningradu (dnešním Petrohradu), vystudoval petrohradskou a poté moskevskou konzervatoř a svá studia završil v Paříži a v Madridu. Má francouzské státní občanství, ale bydlí ve Španělsku. Začátek jeho světové kariéry se datuje rokem 1996, kdy debutoval – jako čtyřiadvacetiletý – v newyorské Carnegie Hall (záznam tohoto recitálu vyšel na CD v roce 1999). Jeho diskografie není nijak zvlášť rozsáhlá (umělec doposud vydal 10 CD), ale většina jeho nahrávek získala prestižní ocenění, mnohdy i několikeré (Gramophone Award, Echo Klassik, Diapason d’Or, Edison Classical Award, dvě nominace na Grammy Award).

Volodos se nikdy nezúčastnil žádné klavírní soutěže, která by mu pomohla, aby se prosadil ve světové konkurenci. Jeho umělecké kvality jsou však natolik výjimečné, že je mnoha hudebními kritiky považován za následovníka legendárního Vladimira Horowitze. Přehled koncertních síní, v nichž Volodos vystoupil, je impozantní a neméně impozantní je i množství slavných dirigentů a orchestrů, s nimiž vystupoval. V pianistově repertoáru převažují díla romantických autorů, a tak není divu, že umělec věnoval svůj festivalový recitál právě jim.

***

Předkoncertní rozhovor s Arkadijem Volodosem čtěte ZDE.

foto: Pražské jaro / Václav Hodina