„Příčin obliby Zeyerovy hry by se jistě našlo mnoho. V určité etapě našeho soužití se Slováky to mohl být autorův příklon ke slovenské tematice, vyplývající z jeho živého zájmu o Slovensko, probuzeného na konci 19. století přítomností slovenských studentů na pražské české univerzitě a jejich aktivitami ve spolku Detvan (zal. 1882). Oblibu lze spatřovat i v kongeniální Sukově hudbě, v neposlední řadě pak i v tematice silné, vše obětující lásky, překonávající zlo a nenávist.“
„Melodrama je náročný žánr, vyžaduje nejen volumézní, na dechu dobře postavený hlas, ale i patřičnou hudební erudici. Zeyerova jevištní mluva je navíc v partiích neprovázených hudbou vedena latentním jambickým, tudíž vzestupným veršem. I zde je nutné udržet náležité tempo udávané předtím hudbou a vyvarovat se zbytečných hlasových forzí a tempových akcelerací, vyvolávaných silnými emocemi.“
„Pod taktovkou Jiřího Petrdlíka odvedl operní orchestr DJKT dobrý výkon, který v úvodu a závěru korunoval zpěvným tónem svých houslí a tradici Sukovy hudby oddaný koncertní mistr Martin Kos. Zatímco sborové pasáže nastudované Jakubem Zichou zde zněly z nahrávky, sólové hlasy jsme slyšely v živém podání Ivany Klimentové a Jakuba Turka, kteří nejenže se dobře zhostili svých zpěvních partů, ale v nápadité režii se uplatnili i ve skupinových hereckých akcích činoherního ansámblu.“
Zeyerova pohádka Radúz a Mahulena prošla scénami mnoha českých divadel, a to jak ve své původní podobě, tak v mnoha úpravách. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla se k ní po roce 1960 vrátilo novým inscenačním ztvárněním, v němž se opět spojil básníkův text se Sukovou hudbou. Inscenace premiérovaná v sobotu 25. března na jevišti plzeňského Velkého divadla je tak výsledkem spolupráce tamějšího činoherního a operního souboru.
